Michaela Katráková: Raný Verdi a basketbal. To jsou mé šálky čaje!
Na konzervatoři jste se dostala do třídy profesorky Brigity Šulcové a ta je známá tím, že si svoje žákyně vybírá. Vzpomenete si, čím jste ji zaujala zrovna vy a jaký potenciál u vás cítila?
Vzpomínám si velmi dobře. Před konzervatoří jsem se dostala k profesorce Jarmile Vrchotové-Pátové, která už dnes mezi námi bohužel není. Poslechla si mne a řekla: „Holka, s tebou musíme něco udělat. Vezmu tě k Brigitě Šulcové.“ Zavolala jí a paní Šulcová okamžitě odmítla s tím, že má plno. Ale nechala se přesvědčit, aby si mne aspoň poslechla. No, proběhlo to a hned druhý den se mnou chtěla pracovat.
Co mezi vámi zajiskřilo? Co konkrétně viděla profesorka Šulcová jako příslib?
Asi ji zaujal velký rozsah přes tři a půl oktávy, který mi byl dán do vínku, aniž bych ale sama věděla, jak hlas funguje. Měla jsem taky velký materiál. A k tomu jsem se věnovala keramice, hře na flétnu, a především jsem inklinovala ke sportu. Zpívání pro mě byla tak trochu španělská vesnice.
Pokud vím, chodila jste do pěveckého sboru…
Chodila, ale abych pravdu řekla, sbor jsem nebrala příliš vážně. To bylo dílo mých rodičů, kteří mě jako hyperaktivní dítě potřebovali zaměstnat.
Tahle osobnostní kvalita vám zůstala do dneška…?
Naštěstí se moje hyperaktivita přece jen už trochu rozutekla, i když jsem stále velmi energická bytost.
Rozsah tři a půl oktávy opravdu nemá každý, měla paní profesorka i vy sama jasno v hlasovém oboru, jaký budete zastávat?
Východisko byl mladodramatický lyrický obor a vůbec jsme se během šesti let studia nevěnovali oboru koloraturnímu. Pak jsem se ale seznámila s paní profesorkou Jelenou Noskovou, která v mém hlase koloraturu objevila.
Jde dohromady barevný, sytý a bohatý hlas a obor, který vyžaduje lehkost a pohyblivost? Nakonec to jsou i repertoárově dvě odlišné sféry…
Sama jsem trošku bojovala a pociťovala nejistotu, kam patřím. Nicméně se to stává… Stalo se to Marii Callas, která byla právě onen „zwischenfach“ – a mohla si dovolit jak mezzosoprán, tak vysoko položenou koloraturu.
Tato dvojlomnost vám vydržela dodnes? Můžete i dnes plnohodnotně interpretovat obojí?
Ano. Zkouším na koncertech zpívat i mezzosopránový obor, byť se k tomu moc ráda nehlásím… Ale proč ne, když mi to moje výbava umožňuje. Zazpívám-li Lucii di Lammermoor, můžu zazpívat i Carmen. Netvrdím na sto procent, že to je správně. Ale mně je tak dobře.
Zamýšlíte se nad svým případným oborovým vývojem?
Velmi. Mám pocit, že v mém hlase jsou ještě další možnosti, a sama jsem na to velice zvědavá. Každý půlrok – a možná i v kratším intervalu – cítím hlasový růst. A ovšemže se také snažím, abych měla čím dál větší rozhled a pečovala o to, čemu se říká pěvecká inteligence.
Brigita Šulcová sama byla a je velmi ceněná jako interpretka soudobé hudby, tvorby z šedesátých až osmdesátých let, skladeb, z nichž mnohé byly psány přímo pro ni. Vy jste řekla, že jste v sobě objevila schopnost koloratury, z čehož plyne i dispozice přesně a čistě intonovat. Měla vaše pedagožka tendenci vás touto hudbou „infikovat?“
Musím říct, že si jí nesmírně vážím právě proto, jakým způsobem tuto oblast vyplnila. Jen málokterá zpěvačka se jí věnuje! Ale mě se k nějakým konkrétním repertoárovým cílům směrovat nesnažila. Nechala mě zpívat věci, v nichž jsem se já cítila dobře, a nikam mě netlačila. Mně sedl Verdi a Puccini a na nich jsem vyrůstala. Zpětně vzato to asi nejšťastnější volba nebyla a možná by do začátků lépe posloužily Vaccaiovy vokalízy…
Zažila jste během studia nějaké zlomy? Nedávno jste řekla, že teprve ve čtvrtém ročníku jste začala detailněji vnímat text a systematičtěji se jím zabývat…
To byl velký zlom. Přiznám se – možná jsem teď až moc otevřená a bude mě to mrzet – že jsem v prvních třech ročnících studia nebyla ztotožněná s tím, že bych se zpěvu profesionálně věnovala. Jsem sportovní osoba a zpívání bylo dlouho na druhé koleji. Ale najednou se stalo, že jsem bez zpívání nemohla žít. Začalo mi dělat radost poslouchat i jiné zpěváky, najednou pro mne bylo zajímavé chodit i na hodiny mých spolužáků, začala jsem zpěv brát vážně a zcela mě pohltil.
Ještě jsme neřekli, v jakých sportovních oborech jste se vyznamenávala…
Hrála jsem v české basketbalové reprezentaci. Bavil mě rekreačně tenis, volejbal a vybíjená. Ale to vše byla jen příprava k tomu, abych opravdu dobře hrála basketbal.
Sportovní průprava se vám ale docela určitě musela v umělecké sféře bohatě vyplatit…
Jistěže! V prvním roce na konzervatoři mi paní Šulcová řekla, že mám neskutečně silný dech. Byla jsem schopná vzít několik frází na jeden dech. Což se velmi hodilo.
Opravdu se to hodilo? Nebylo to posléze v divadle spíš předmětem žárlivosti a nepřejícnosti kolegyň, které tuto dispozici nemají?
Upřímně řečeno, tyhle problémy vyvstaly už na konzervatoři. Ale nerada bych to rozpitvávala. Děti jsou občas zlé, i ty, které studují operní zpěv. A když mi někdo řekl „buď zticha, teď zpívám já a neslyším se“, dotklo se mě to. A po večerech jsem kvůli tomu kolikrát brečela. Ale udělala jsem zajímavou zkušenost – mezi spolužáky na umělecké škole bývá často mnohem horší atmosféra a zuřivější rivalita než na profesionálním jevišti. K čemuž jsem ale já měla průpravu ze sportu. Ve zpěvu jsem byla jiná, citlivější a křehčí. A to drsné prostředí jsem špatně snášela.
Když se bavíme o zlomech v průběhu studia, zažila jste okamžik, kdy si mladý zpěvák uvědomí, že pěveckou techniku má už takříkajíc „na háku“, může přestat na ni myslet, a naopak se soustředit na výraz, na podání?
Tohle se mi stalo až teprve nedávno a až dlouho po škole. Na techniku jsem myslela neustále, byť mě nikdy nezklamala. Opustilo mě to až asi před dvěma lety. Teď je mi osmadvacet let a na rolích, které mám možnost interpretovat, se cítím v nejlepší formě, v jaké jsem kdy byla. Nejspíš se budu ještě někam posouvat, ale aktuálně je mým šálkem čaje raný Verdi a u toho chci vydržet, jak nejdéle to půjde.
Verdi k vám ale přicházel až po několik posledních let. Vy jste na profesionální scéně začínala s Mozartem, šlo by se k němu po letech ještě vrátit?
Určitě ano, dostala jsem z Mnichova pozvání ke ztvárnění role Komtesy. Sama cítím, že ji zpívám úplně jinak než před deseti lety na konzervatoři, ale stále mi sedí. Na druhou stranu se ale přece jen lépe pohybuji ve Verdim a Puccinim, protože Mozart je proti nim příliš ukázněný. Musím v něm sebe sama trochu krotit. U veristů můžu roztáhnout křídla…
Teď jste mi připomněla, že o sobě mluvíte jako o člověku s bohatou představivostí. Narážíte s touto výbavou na mantinely dané inscenátory – režiséry, dirigenty?
Zatím to bylo vždycky tak, že mi režisér předložil osnovu, jak si danou úlohu představuje a co po mně chce. Měla jsem a mám štěstí na perfektně připravené režiséry, ale na druhou stranu jsem doposud neměla možnost postavit roli výhradně podle sebe.
Hlídala si vás paní profesorka, abyste neudělala krok, který by vás mohl zavést na nesprávnou cestu?
Přiznám se, že ne. Těsně po ukončení školy jsem odešla do ciziny a naučila se spoléhat jen na vlastní intuici. Zastávám názor, že jenom sám pěvec ví, co pro něj je a co ne. Nikdo jiný. I když vás perfektně zná. „Druhé ucho“ je důležité, ale kdybych neustále poslouchala, co můžu a co nemůžu, nikdy bych nic nedokázala. Svých mantinelů se ale snažím být vědoma. Vím, že na Wagnera si musím ještě počkat.
Vaše domácí profesionální kariéra přišla až po několika hostováních v cizině. Kolik vám bylo, když jste se dostala do Kazaně, kde je třetí největší divadlo v Rusku?
Devatenáct. A vlastně jsem ještě studovala. Do Čech jezdí stále režisér Eduard Treskin, který spolupracuje s Tatarskou státní operou v Kazani a hledá nové typy. Já měla to štěstí, že si v roce 2011 ze všech zpěváků vybral mě a ještě jednu kolegyni. Zaplatili nám letenku i ubytování a my odjely do Ruska. A na předzpívání na jevišti přišel celý orchestr, což jsem nikdy jindy nezažila. Na roli První dámy v Kouzelné flétně vybrali mě a odehráli jsme celkem osmnáct představení.
Jak jiná byla atmosféra v divadle, vztahy s kolegy, pracovní podmínky?
Kolegové tam byli úžasní. Už jen setkat se v šatně s hvězdnou pěvkyní Albinou Shagimuratovou a poslouchat její rozezpívání byl velký zážitek. A atmosféra v divadle byla rovněž jedinečná. Lidé byli vnímaví, empatičtí a citliví. Jednak nezapomenu na uvedení jejich národní tatarské opery. A v užším kontaktu pak na jejich laskavost – říkali mi: „hlas, to je ten největší dar, jaký jsi dostala, musíš se o něj starat a budeš s ním celému světu dělat radost“. U nás vám tyhle věci nikdo neřekne, spíš vás každý jen sekýruje…
S Tatarskou státní operou jste absolvovala turné v Belgii a Nizozemsku, jakého přijetí se vám v těchto zemích dostalo?
Přijetí bylo maximálně vřelé a je to jen důkaz toho, že kazaňská opera jezdí do těchto zemí hostovat pravidelně. V Kazani samotné jsem strávila měsíc v kuse, takže z nás vznikla jakási velká rodina. Překvapilo mě ovšem, v jaké míře každý večer holdují alkoholu. A přitom druhý den jsou všichni včas na srazu a jako rybičky. Ale v uměleckém ohledu mě tahle zkušenost nesmírně posílila. Neuměla jsem si do té doby představit, že bych dokázala zazpívat osmnáct představení za sebou.
Po návratu z Ruska jste vstoupila do inscenace Weberovy opery Tři Pintové ve Státní opeře Praha, kterou vytvořil Jiří Nekvasil. Měla jste jasno v tom, jestli chcete být doma v angažmá nebo spíše hostovat a vybírat si zajímavé nabídky?
V Holandsku jsem si silně uvědomila, jak mi rodina a domov chybí, a těšila se na hostování v našich divadlech. Byla jsem šťastná, že tu mohu být, ale představa stálého angažmá mě poněkud děsila. V tom jsem trochu rebel. Takže jsem často jezdila na předzpívání a využívala nabídek k pohostinským vystoupením.
Vaše první hlavní role přišla až v roce 2013 v Severočeském divadle v Ústí nad Labem…
Pan ředitel Miloš Formáček mne tehdy objevil právě na jednom z předzpívání. Často jezdí po celé republice a snaží se hledat mladé talentované umělce. Byla jsem mu vděčná, že mě do La Traviaty obsadil, přitomu mu to spousta lidí vymlouvala. Včetně paní profesorky Šulcové, která byla přesvědčena, že pro tuhle úlohu ještě nejsem zralá. Já jsem si to ale obhájila a řekla: „Jdu do toho, zvládnu to“. Cítila jsem oporu i ve své sportovní průpravě a ve výdrži. S úspěchem jsem pak odehrála několik představení a s inscenací jsme jeli i na turné Divadlo pod nebem po českých zámcích. Na Violettě jsem se utvrdila, že tímto směrem mám jít.
V krátké době jste tak debutovala ve Státní opeře Praha, v Ústí nad Labem, v Šaldově divadle v Liberci jako Anička v Čarostřelci a v lednu 2015 také jako Nedda v plzeňské inscenaci Komediantů. Jaké jste měla štěstí na režiséry?
Jiří Nekvasil věděl od první chvíle přesně, co po nás chce. Marián Chudovský v plzeňské produkci se choval velmi citlivě a pojednal Komedianty klasicky, na pomezí činoherního divadla. A klasickou, pohádkovou inscenaci vytvořil také Werner Pichler v libereckém Čarostřelci. Měla jsem prostě štěstí. Neříkám, že jsem proti aktualizacím, posunům, moderním pojetím. I klasické inscenace vás omrzí, všichni máme svůj vývoj a pro všechno mám pochopení. Ale kdyby přišlo něco takového, potřebovala bych od režiséra detailně slyšet jeho představu a vysvětlení.
Možná, že na takové inscenace ale budete muset být připravena ve vašem novém angažmá, které jste získala před několika dny…
Podařilo se mi dostat se pod křídla jisté celosvětové agentury. Pravda, jela jsem jim předzpívat, ale nedávala jsem si žádné šance. Málokdy takový pokus vyjde hned napoprvé, to moji kolegové pěvci vědí moc dobře. Nicméně to klaplo, za pár týdnů jsem už jako jejich „kůň“ jela předzpívat rakouským a německým divadelním ředitelům. A vzápětí mi bylo nabídnuto za dva dny zaskočit v jednom německém divadle Lucii di Lammermoor, kterou jsem naposledy pouze „coverovala“ v pražské Státní opeře jako studijní úkol. Díky tomu jsem ale mohla kývnout. A následně také přišla nabídka na stálé angažmá v divadle v Chemnitz, kde nastoupím od příští sezóny.
Takže nakonec přece jen angažmá?
Myslím, že se to – především umělecky – vyplatí. Pro mě je důležité, že v Chemnitz budu stát na jevišti třeba vedle paní Diany Damrau.
Jako jeden z mála našich mladých umělců máte možnost porovnat tři zcela odlišné divadelní světy. Domácí, německý a ruský. Jaké by bylo resumé?
Tady se vám ovšem můžu svěřit jen se svou osobní zkušeností a dost možná by to jiný kolega viděl jinak. V Rusku mě dostali svou citlivostí a empatií a tím, že divadlem doslova žijí a milují ho. V Německu lidem nesmírně záleží na kultuře a na tom, aby měli divadlo ekonomicky i kulturně nejvyspělejší. Tam všechno šlape jako hodinky. Neexistuje chyba nebo zpoždění. A jde jim o to, aby i ta nejodvážnější moderní inscenace byla dokonalá. No a u nás jsem byla šťastná především kvůli domovu a přátelům, nic mi nechybělo, ale – a možná mě za tuhle upřímnost někdo potrestá – necítila jsem, že bych se tu mohla někam dál vyvíjet. Ani v nejmenším nechci očerňovat naše divadla! Pracovat v nich pro mě mělo zásadní význam. Ale já sama jsem cítila, že musím jít dál.
Děkuji vám za rozhovor.
VIZITKA
Michaela Katráková (1988) absolvovala Pražskou konzervatoř ve třídě profesorky Brigity Šulcové, prošla mistrovskými kurzy Eduarda Treskina v Kazani. Získala třetí místo v soutěži Ad honorem Mozart a druhý post v Mezinárodní pěvecké soutěži Pražský pěvec. Byla angažována ve Státní opeře, v Tatarstánu v Kazani. Vystupuje ve Státní opeře Praha, v Divadle Františka Xavera Šaldy v Liberci, v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, kde se v roce 2013 představila jako Violetta. Na základě této role byla pozvána ke ztvárnění úlohy Neddy v inscenaci Leoncavallovy opery I Pagliacci v režii Mariána Chudovského v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Vyvíjí bohatou koncertní činnost, a když zrovna nezpívá Verdiho či Pucciniho, dává průchod své vášni pro jazz a swing.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
