Miluji hudbu Dvořáka, zvláštní místo v mém srdci má Janáček. Ptali jste se Nicolase Altstaedta

Německo-francouzský violoncellista Nicolas Altstaedt odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus

Kolik koncertů ročně odehrajete? (Jana, Uherské Hradiště)

To jste mě zaskočila, nikdy jsem to nepočítal! Odpověděl bych takto: tolik, aby mě stále inspirovaly.

Co hrajete nejraději? (Petr Novotný)

Skladby, ve kterých nalézám opravdovost, to je pro mě substance hudby.

Jak vyvažujete hraní sólových recitálů, komorní hudby a vystupování s orchestry? (Vendula K.)

Nejčastěji vystupuji jako sólista za doprovodu orchestru a kombinuji to s dirigováním – v minulé sezoně jsem se stal uměleckým ředitelem Haydnovy filharmonie, kde mám možnost navázat na úžasnou práci dirigenta Ádáma Fischera, který orchestr před třiceti lety založil a s neuvěřitelnou péčí budoval. Kromě hudebního odkazu je mi ctí navázat také na Fischerovu myšlenku – v orchestru totiž vystupují vybraní členové Vídeňských filharmoniků a Maďarské národní filharmonie, hudba tedy sbližuje tyto dva sousední národy. V příštím roce se zaměřím na Bachovy suity a violoncellovou sonátu, kterou zkomponoval Zoltán Kodály.

Předloni jsme vás slyšeli na Lípě Musice a v souvislosti s tímto vystoupením se o vás psalo, že máte vřelý vztah k české hudbě, ale i literatuře. Co vás přitahuje a které tituly jsou vaše nejoblíbenější? (Klimpl)

Miluji hudbu Antonína Dvořáka, jeho symfonické tance a především Klavírní trio f moll, které považuji za jeho vůbec největší „symfonii“. Zvláštní místo v mém srdci má Janáčkova hudba – je plná idiomů, jako snad žádná jiná. Janáček je pro mě jedním z mála skladatelů, u kterých můžete v souvislosti s jejich dílem použít slovo „jazyk“ spíše než „sloh“. V Českém muzeu hudby jsem objevil jednu starou nahrávku, na které znějí české lidové písně za doprovodu niněry. Nic podobného jsem v životě neslyšel a ohromně mě to uchvátilo! Svým způsobem mi to pomohlo pochopit, co se skrývá v nitru českého umění. Mimochodem, při každé návštěvě Prahy se tam vracím.

Hrajete prý na nástroj Giulia Cesara Gigliho přibližně z roku 1760. Podle čeho jste ho vybíral, je vhodný na všechny typy vašeho repertoáru? (Ferdinand, Brno)

Vlastně nevím, zda si můžete vybrat nástroj – častěji se stává, že si nástroj vybere vás! V mém případě tento nástroj čekal na vhodného hráče několik let a pak zkrátka upoutal mou pozornost. Stala se z toho láska na první pohled. Hraji na něj veškerý repertoár.

Na letošním Pražském jaru vystoupíte v triu s houslistkou Vilde Frang a klavíristou Alexandrem Lonquichem. Čeho si na spolupráci s nimi ceníte nejvíc? (Jaroslav Plesl, Praha)

To je jednoduché – integrity a přátelství.

Našel byste mezi violoncellisty někoho, koho byste označil za svého idola? (Michaela F.)

Spíše ne. Mohl bych jmenovat mnoho umělců různých oborů, kteří mě inspirují – kupříkladu Cecilia Bartoli nebo Yo-Yo Ma, ale vlastně jsou to spíše skladatelé, spisovatelé, malíři, kteří mě fascinují. Je to přeci autorské dílo, které je hluboké a vizionářské, pro svět umění zásadnější než náš úděl interpretace, sloužíme rekonstrukci autorova záměru.

Se kterými dirigenty a orchestry spolupracujete nejčastěji a proč? (František Topič)

Rád spolupracuji s lidmi, u kterých se individuální pojetí spojuje se zvídavostí a naprostým oddáním hudbě. S umělci, kteří se nebojí překvapovat nebo riskovat. V této souvislosti bych zmínil dva dirigenty: Giovanni Antonini a Jonathan Cohen.

Co pro vás znamenalo Credit Suisse Young Artist Award či řada dalších ocenění, která jste obdržel? (Blanka R., Jihlava)

Jsem velmi vděčný za všechnu podporu a ocenění mé práce, které se mi dostalo. Vždy je to pro mě impulsem k další tvorbě a cena nabyde na smyslu, pokud díky ní vytvoříte něco dalšího smysluplného. Je vlastně velkou zodpovědností. Pokud toto není splněno, cena sama o sobě vlastně nemá většího významu.

Byl jste nominován na cenu BBC Music Magazine za nahrávku cellových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha. Co znamenají nahrávky v dnešním světě? Jakou důležitost má nahrávací průmysl pro klasickou hudbu? (Přeučil)

Nahrávání vnímám jako jednu z vitálních možností, které umělec má využívat. Nahrávky jsou a zůstanou svědectvím doby. Jsou výzvou k hlubšímu ponoru v objevování repertoáru – což pro mě znamená mnoho. Poslechem nahrávek se rovněž seznamujeme s díly, která nemáme šanci, často nespravedlivě, slyšet v koncertním provedení.

Dáváte přednost natáčení ve studiu, či záznamu koncertního vystoupení? (Jenda)

Jednoznačně živé koncertní provedení – v hudbě si cením opravdovosti.

Jste ve spojení s profesory, u kterých jste studoval? (Bedřich Jonáš, Plzeň)

Ano, čas od času se mi poštěstí setkat se s Marciem Carneirem. A pak se velmi často – vlastně pokaždé, když jsem v Berlíně – vídám s Eberhardem Feltzem. Pracujeme společně nad repertoárem, který připravuji, povídáme si o umění, životě…

Jak postupujete, když se učíte novou skladbu? (Jana)

Snažím se sblížit s daným hudebním materiálem, se specifičností skladatelova jazyka, jeho struktury, rytmu, zvuku, jeho „výslovnosti“ a artikulace. Nastuduji si okolnosti vzniku, co se dělo tou dobou nejenom v hudebním světě, ale i obecně dějinném, jaké umělecké vlivy na skladatele působily. Zajímavé na tom všem je zjištění, že čím více toho takto nastudujete, tím více úhlů interpretace, dříve netušených, se vám naskytne.

Najdete si ve svém volném čase chvilku poslouchat hudbu jen tak pro radost, navštívit koncerty? (Jirka B.)

Snažím se, nejčastěji se vydávám na koncerty svých přátel.

Jaký je váš vztah k současné hudbě? Spolupracujete s nějakým skladatelem? (Milotová, Praha)

Nová hudba do mého uměleckého života neodmyslitelně patří. Velmi blízký pracovní vztah mě pojí s Jörgem Widmannem, Thomasem Adésem – jsou totiž zároveň vynikající komorní hráči, je vzrušující s nimi interpretovat jejich skladby. Zanedlouho mě také čeká finská premiéra cellového koncertu, který napsal Esa-Pekka Salonen a sám jej bude dirigovat. A skladatel Sebastian Fagerlund zase pro mě právě píše nový cellový koncert.

Myslíte, že je potřeba hledat nové způsoby, jak prezentovat klasickou hudbu mladému publiku? (Neuschl, Jindřichův Hradec)

Zcela jistě. Musíme učinit klasickou hudbu přístupnou každému. Ale především, musíme obnovit opravdové ideály naší společnosti, probudit v lidech vědomí, jak nenahraditelnou roli klasická hudba a umění vůbec v našich životech sehrává. Rembrandt, Beethoven a Shakespeare nepotřebují žádné zbožštění, musíme zdůrazňovat, že byli lidskými bytostmi. A zvláště v dnešní době se ukazuje, že bez umění se naše společnost obrátí do temného věku barbarství.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

 

VIZITKA

Německo-francouzský violoncellista Nicolas Altstaedt (1982) na sebe poprvé upozornil v roce 2010, kdy jako nositel Ceny Credit Suisse pro mladé umělce debutoval na Lucernském festivalu s Vídeňskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. V témže roce byl vybrán stanicí BBC 3 do skupiny „New Generation Artists“ a obdržel stipendium Fondu Borletti-Buitoni. Před pěti lety si ho zvolil Gidon Kremer za svého nástupce v uměleckém vedení Festivalu komorní hudby v Lockenhausu, v roce 2014 ho požádal dirigent Ádám Fischer, aby se ujal uměleckého vedení Haydnovy filharmonie v Eisenstadtu. Své posluchače si tento violoncellista získal především díky schopnosti souznít se zvukem a barvou svého nástroje, emocionálním zápalem a zvláštní osobní magií. Na Pražském jaru vystoupí 26. května v triu se znamenitou houslistkou Vilde Frang a klavíristou Alexandrem Lonquichem. Hraje na nástroj Giulia Cesara Gigliho přibližně z roku 1760.
(zdroj Pražské jaro)