Jak je možná neznáte: Arturo Toscanini

Sondy do soukromých životů slavných hudebníků a skladatelů (5). Arturo Toscanini (25. března 1867, Parma – 16. ledna 1957, New York)

 

Arturo Toscanini: Král dirigentů, záletník a diktátor s fenomenální pamětí

Mládí a dirigentská kariéra
Arturo Toscanini byl bezpochyby zázračným dítětem. Ve škole dostal violoncello jako svůj první nástroj a rychle ho zvládl – v době, kdy mu bylo čtrnáct let, hrál v operním orchestru v Parmě. Sám se také naučil hrát na klavír, housle a kontrabas. Zpíval, komponoval, organizoval a vedl skupiny svých spolužáků. Kariéru dirigenta začal jako devatenáctiletý a hned každý obdivoval jeho vynikající paměť a obrovskou schopnost koncentrace. Během historické Turínské výstavy v roce 1898 Arturo Toscanini ohromil hudební Itálii tím, že dirigoval čtyřicet tři koncertů zpaměti. Byl znám svou intenzitou, perfekcionismem, absolutním sluchem, důrazem na orchestrální detail a fotografickou pamětí (mohl dirigovat nazpaměť 160 oper). V různých fázích své kariéry byl jmenován hudebním ředitelem La Scaly v Miláně, Metropolitní opery v New Yorku a New York Philharmonic.

Manželství a mimomanželské vztahy
Když se Arturo Toscanini v roce 1895 setkal s Carlottou De Martini, bylo mu dvacet osm a jí osmnáct let. Svatbu měli v roce 1897 a Toscanini rád říkal lidem, že se jejich syn Walter narodil přesně devět měsíců po svatbě: „V tempu, jako dobrý dirigent.“ Dvě dívky a další chlapec jej následovali. Dalo by se říci, že to bylo úspěšné manželství, ale ne šťastné. Arturo a Carlotta zůstali spolu až do její smrti v roce 1951. Oba byli loajální k myšlence rodiny, ale emocionálně si byli vzdáleni. Její nepořádnost Artura dováděla k nepříčetnosti („Čtyřicet jedna let jsem trpěl jejím nepořádkem!“). A naopak jeho mnohonásobné zálety Carlottu hluboce zraňovaly.

Šel životem jako notorický záletník. Byl to hezký muž a ženy po něm toužily. A co měl mladý muž dělat? Někteří říkají ano, někteří říkají ne. Arturo, který dobře vypadal, mnohokrát řekl ano. Jak jako mladý, tak jako starý muž. Nejvíce škodlivým mimomanželským vztahem byla dlouholetá známost s vynikající zpěvačkou Rosinou Storchio. Jejich vztah byl veřejným tajemstvím: jeden večer, když zpívala Čo-Čo-San, jednu ze svých nejlepších rolí, rozvlnil průvan její šaty a někdo z publika vykřikl: „Butterfly čeká Toscaniniho dítě!“ V roce 1903 Rosina porodila syna Giovanniho, ale problémy během porodu poškodily jeho mozek a Giovanni zemřel v šestnácti letech. Rosina se potom už nikdy nevdala. Jako hrozivé echo této tragédie byla pro Artura a Carlottu stejně zničující ztráta, když jejich druhý chlapec, Giorgio, v necelých pěti letech zemřel na záškrt, zatímco všichni byli v Buenos Aires. Po narození Wandy, když bylo Carlottě třicet let, skončily všechny jejich sexuální vztahy. Zatímco v jednu dobu zvládl Toscanini nejen tyto dva, ale ještě další dva vztahy současně, a jeho manželka Carlotta strašně trpěla. Ale často se stávalo, ač to není obvyklé, že když Toscanini začal být z některé milenky unavený, Carlotta se s ní spřátelila. Co se týče Wandy, její osud připomínal matčin: vdala se za hluboce neurotického (a homosexuálního) klavírního virtuóza Vladimira Horowitze.

Toscaniniho další vztah s Geraldine Farrar, divou Metropolitní opery, nebyl žádným tajemstvím. Byla odhodlaná se za něj provdat, on však neměl vůbec žádný úmysl opustit Carlottu a děti a obecně se předpokládá, že po sedmi letech rezignoval na své vedení v Met jen proto, aby unikl jejímu naléhání. Mezi desítkami dalších žen, s nimiž se intimně přátelil, byly další slavné zpěvačky jako Lotte Lehmann a Alma Gluck (a někteří mluvili rovněž o dceři Almy Gluck, spisovatelce Marcii Davenport). Dirigent měl také sedmiletý vztah s pianistkou Adou Colleoni, která byla ženou violoncellisty Enrica Mainardiho. Mezi těmito dvěma, i přes třicetiletý věkový rozdíl, vznikl hluboký vztah, jak dokládá sbírka asi 600 dopisů a 300 zaslaných telegramů.

Americký spisovatel Harvey Sachs napsal tři knihy o Arturu Toscaninim a vydal velký počet jeho dopisů, většinu však vynechal s ohledem na milovníky jeho umění kvůli jejich opakovanému pornografickému obsahu. Jeho mnohem kratší biografie z roku 1978 uspokojila mnoho čtenářů, ale dopisy byly objeveny až později. Podobně to bylo i s mnoha nahrávkami, které udělal bez vědomí svého otce v posledních letech jeho života dirigentův syn Walter.

Dirigent diktátor
Jedna věc je jistá o všech dirigentech: musí mít dispozice velícího důstojníka. A stejně tak, jako jsou laskaví velitelé, tak mohou být i skutečnými diktátory. Taková úvaha nás přivádí k největšímu ze všech diktátorských dirigentů, Arturu Toscaninimu. Toscaniniho pověst dirigenta vyžadujícího disciplínu na zkouškách má své opodstatnění. V Itálii měly symfonické orchestrální koncerty často tendenci sklouznout pod orchestrální standardy. Vypráví se mnoho příběhů o nekompromisním postoji Toscaniniho vůči zpěvákům. Nepochybně mnoho umělců mělo příležitost „lízat si rány“ po zkouškách, když vše nebylo tak, jak má být. Přesto si Toscanini hluboce cenil přednosti a inteligenci zpěváků, mezi nimiž některé počítal za nejvěrnější přátele. Nikdy nebral žádné ohledy a zasadil ránu, když chtěl vyjádřit své pohrdání nad těmi spolupracovníky, kteří mu nešli pod nos. Příkladem může být dopis napsaný v roce 1894 Giacomu Puccinimu, který popisuje zkoušku Manon Lescaut v Pise: „Tenor Rosati je kretén, ale vynahrazuje si to neštěstí svým krásným, teplým a expresivním hlasem.“ O dva roky později psal své snoubence o La Bohème, kterou právě dirigoval; jeho “vitriol” byl ještě výraznější: „Druhý baryton je skutečný pes a vždycky jím bude.“

Toscanini byl chronicky popudlivý a vždy se měl na pozoru před nudnými lidmi a hlučnými zpěváky. Některým z těch, kteří by se jej pokoušeli uklidnit oslovením „Commendatore“, odsekl: „Mi chiamo Maestro.“ Během svého působení v La Scale byl vrátný barometrem pro ty, kteří přišli do dveří: „Oggi calmo“ nebo „Oggi tempesto“. To vše je však možné přičítat i jeho zdraví. Celoživotně totiž trpěl špatným trávením a jeho žena Carlotta byla vždy nablízku, aby mu připravila jeho speciální pokrmy a ošetřovala jej.

Toscanini byl člověkem se všemi rozpory. Byl znám pro své záchvaty při zkouškách (lámal a házel taktovky, řval a nadával hudebníkům, kteří byli líní nebo nepřipravení), byl však jinak velmi laskavý. Jakmile někoho akceptoval, laskavě, téměř otcovsky jej nazýval „figliuolo mio“ („můj synáčku“). Nikdy nevyhazoval hudebníky, dokonce ani ty, které nesnášel. Byl vřelým hostitelem a byl nadmíru velkorysý. Sloužil orchestru a v nesčetných případech pověřil svoji manželku Carlottu, aby zařídila pomoc nějakému hudebníkovi, který potřeboval peníze. Peníze pro něj nikdy nebyly důležité. Bylo zcela evidentní, že vše, co dělal, bylo ve službách hudby, ne vlastního ega nebo úspěchu. Nedával téměř žádné rozhovory, neměl žádného koncertního agenta, při potlesku byl plachý a dirigoval klidně a jednoduše. Typické bylo jeho nedostatečné sebevědomí: „Pokaždé, když provádím tentýž kus, napadá mě, jak jsem byl hloupý, když jsem jej prováděl naposledy.“ Když jej někdo po odchodu do důchodu oslovil Maestro, odvětil: „Neříkej mi Maestro. Už nejsem Maestro.“

Toscanini byl často kritizován za zanedbávání americké hudby. Nicméně 5. listopadu 1938 uvedl světové premiéry dvou orchestrálních děl Samuela Barbera, Adagio for Strings a Essay for Orchestra. Mnozí hudebníci a kritici dirigentovi vyčítali, že je otrokem metronomu. Říkali, že jeho dirigování je striktní a tím je rytmus tuhý, že je nepřítelem italské písně a ničitel belcanta.

Poslední veřejný koncert, který provedl Arturo Toscanini, se uskutečnil 4. dubna 1954 v Carnegie Hall v New Yorku. Během koncertu, který se stal památným, došlo u Toscaniniho k dočasné ztrátě vědomí. Koncert byl vysílán živě stanicí NBC a program zahrnoval pouze díla Richarda Wagnera. Toscaniniho výpadek dirigování trval minutu, držel si ruku na očích. Orchestr přestal na okamžik hrát, dokud první violoncellista nedal nástup. Hudební režisér NBC zpanikařil, okamžitě vypnul vysílání a začal hrát z pásku Brahmsovu symfonii. Když Toscanini znovu začal dirigovat, režie se znovu do sálu přepojila. Toscanini se publiku po závěrečném potlesku již nepřišel poklonit.

Lidské vlastnosti
Ve svém soukromém životě nebyl Toscanini mužem jednoznačných názorů. Po krátkém koketování s fašismem se stal známým po celém světě jako oddaný oponent totalitarismu ve všech jeho formách a jeho neochota zadat si s Mussolinim a Hitlerem měla zásadní vliv na průběh jeho pozdější kariéry. Toscanini je však označován za jednoho z nejodvážnějších. Zejména v postoji k pronásledování Židů a vládě diktátorů. Žádný jiný hudebník, s výjimkou Pabla Casalse, neměl tak vyhraněný názor. Emigroval do USA a byl jedním z pěti tisíc více či méně znepokojených cestujících, kteří nastoupili do SS George Washington v Bordeaux v říjnu 1939. Během celé cesty kabinu téměř neopustil.

Toscanini měl velmi obyčejné lidské vlastnosti – rád si leštil svoje boty, kouřil černé páchnoucí toskánské doutníky a ve spánku vrzal zuby. Byl vášnivým znalcem umění a sběratelem, stejně jako přítelem mnoha malířů. Podle jeho synovce Walfreda jen jeho sbírka v milánském domě Via Durini mohla mít až dvě stě obrazů.

Když bylo Toscaninimu osmdesát sedm let, konečně odešel do důchodu. Rád sledoval v televizi zápasy boxu a wrestlingu, stejně jako komediální programy. Epitaf na jeho náhrobku je převzat ze závěru Pucciniho nedokončené opery Turandot z roku 1926: „Qui finisce l’opera, perché a questo punto il maestro è morto“ („Zde končí opera, protože v tomto okamžiku maestro zemřel“).

Citáty:
„Pokud chcete potěšit kritiky, nehrajte příliš hlasitě, příliš jemně, příliš rychle, příliš pomalu.“
„Neumíte číst? Partitura požaduje ,con amore‘ a co děláte? Hrajete to jako ženatí muži!“
„Když jsem byl mladý, políbil jsem svou první ženu a ve stejný den vykouřil svou první cigaretu. Věřte mi, od té doby jsem už neplýtval s tabákem čas.“
„Někteří říkají, že je to Napoleon, někteří Hitler, někteří Mussolini. Proboha! Pro mě je to pouze allegro con brio.“ (zmínka o první větě Beethovenovy Eroiky)
Arturo Toscanini

Video o životě Artura Toscaniniho: