Jak je možná neznáte: Carlo Gesualdo da Venosa

Sondy do soukromých životů slavných hudebníků a skladatelů (8): Carlo Gesualdo da Venosa (8. března 1566 Venosa – 8. září 1613 Venosa)

Skladatel madrigalů vícenásobným vrahem

Řada skladatelů se chovala špatně, od křehkého Percy Graingera až po vraždícího žárlivce Carla Gesualda da Venosa. Touha, vášeň, sex a smrt – tyto pudy a emoce se prolínají v niterných a srdceryvných chromatických harmoniích italského renesančního šlechtice, hudebníka a skladatele. O jeho raném životě není mnoho známo, ví se pouze to, že Carlo Gesualdo da Venosa byl pojmenován podle svého strýce Karla Boromejského, pozdějšího kardinála a arcibiskupa z Milána. Jeho matka byla neteří papeže Pia IV. Umělcovy homosexuální vztahy včetně blízkého přátelství s Torquatem Tassem lze považovat za podmíněné okolnostmi. Jeho náchylnost k sebemrskačství, maskovanému jako křesťanské pokání či jako způsob léčení chronické zácpy, je doložena.

V roce 1586 si vzal svou sestřenici Marii d’Alvalos, dceru markýze z Pescary, s níž měl dva syny. Volbou sestřenice se zabránilo rozdrobení rodového majetku a druhým důležitým důvodem sňatku bylo, že nevěsta podala důkaz o své plodnosti. Již před dosažením věku patnácti let se vdala a porodila dvě děti. Před sňatkem s Gesualdem stihla dvakrát ovdovět. Gesualdova záliba v hudebních Camerata s mladými muži a potěšení z lovů se staly předzvěstí tragédie.

Marie, známá svým sexuálním apetitem, se cítila odstrčená a dva roky po svatbě se zamilovala do jistého Fabrizia Caraffy. Tento vztah před manželem po celou dobu tajila, i když se o jejich poměru všude mluvilo. Až 16. října 1590 je Gesualdo přistihl ve svém paláci v Neapoli in flagranti a oba v posteli zabil. Mrtvoly nechal ležet před palácem na ulici. Zpráva vyšetřovatelů odhalila hrůzostrašné detaily, včetně mrzačení mrtvol.

Podle svědků se měl Gesualdo ještě do ložnice vrátit podruhé, protože si nebyl jistý, zda jsou jeho oběti skutečně mrtvé. Jako šlechtic však nemohl být souzen. Gesualdo uprchl z místa činu Neapole do rodného města Venosy, kde se ukryl ve své nedobytné zámecké tvrzi, protože se obával krevní msty. Některé zdroje, jejichž pravdivost však byla vyvrácena, přisuzovaly Gesualdovi také vraždu jeho syna – údajně pochyboval o otcovství tohoto mladého chlapce.

Kolem roku 1594 se Gesualdo podruhé oženil s Leonorou d’Este a odjel do jejího domova Ferrary. Ani s druhou ženou nevycházel dobře, a když si na něho stěžovala, rodina d’Este se snažila vyjednat rozvod. Později v životě trpěl depresí. Zda to bylo, nebo nebylo spojeno s pocitem viny z vraždy, je obtížné dokázat, ale důkazy jsou sugestivní. Podle korespondence z roku 1635 se Gesualdo nechal denně svým služebnictvem bičovat a udržoval si zvláštního sluhu, jehož povinností bylo, aby ho bil na stole.

Také vedl neustálou, leč neplodnou korespondenci s kardinálem Federicem Borromeem, ve snaze získat kosterní pozůstatky po svém nedávno kanonizovaném strýci svatém Karlu Boromejském – domníval se, že skrze ně vyléčí svoji duševní poruchu a případně získá odpuštění za své zločiny.

Pravděpodobně z touhy po odpuštění objednal u florentského malíře Giovanniho Balducciho plátno Odpuštění Carla Gesualda, které lze nalézt v kapucínském klášteře v kostele Santa Maria delle Grazie ve Venose. Obraz z roku 1609 byl vážně poškozen zemětřesením 23. listopadu 1980 a po renovaci byl slavnostně zpřístupněn 6. června 2004.

Gesualdo se živě účastnil hudebního života své doby a stýkal se s mnoha hudebníky, které také ovlivnil a kteří si ho vážili. Jeho originální a expresivní hudba s častým užíváním disonancí a chromatiky po renesančním období upadla v zapomenutí. Ale ve dvacátém století se opět začala těšit a dodnes se těší velké pozornosti. O Carlovi Gesualdovi psal například Anatole France a jeden anglický spisovatel přirovnal jeho hudbu ke skladbám Arnolda Schoenberga.

Monumentum Pro Gesualdo je balet spoluzakladatele a baletního mistra souboru New York City Ballet George Balanchina, který měl premiéru v roce 1960 s hudbou Igora Stravinského, jež je orchestrální aranží madrigalu Beltà, poi che t’assenti. Dílo vzniklo na počest čtyřstých narozenin skladatele Carla Gesualda.

Také Alfred Schnittke napsal operu popisující život tohoto renesančního skladatele.

Carlo Gesualdo da Venosa byl pohřben v kapli sv. Ignáce v kostele Gesù Nuovo v Neapoli. Hrob byl zničen při zemětřesení v roce 1688, a když byl kostel přestavěn, hrobka byla zavalena, ale pohřební deska zůstává viditelná.