Na skok za brněnskou Bajadérou v hvězdném obsazení

Brněnská Bajadéra, kterou na jeviště přivedl Jaroslav Slavický tehdy dokonce v české premiéře, se vyznačuje srozumitelnou režií a citlivou prací se všemi variacemi a pasážemi, které divák spolu se slavnými melodiemi od tohoto typu baletu žádá a očekává. Nepochybuji, že naši tuzemští sólisté se v rolích uplatňují skvěle, hostující umělci však inscenaci dodali esprit a snad i motivovali celý soubor k nasazení, které i s ohledem na nemocnost a pandemickou situaci můžeme jedině ocenit. Úspěchem je už to, že se hostování podařilo uskutečnit, Janáčkovo divadlo bylo prakticky vyprodané a za daných okolností ani nepřísluší volat po dokonalé souhře tam, kde je v současnosti pánem nejistota a změna. Samozřejmě by se dalo vždy „pilovat“, například takové království stínů, kde by divák mohl požadovat dokonalost sjednocení. Jenže i když takové jednotlivosti a situace okomentujeme, umělcům to na jistotě nepřidá. Nejde o to apriori snižovat nároky nebo si brát současnou krizi jako omluvu, ale do popředí vyvstává něco jiného: vědomí společného zážitku, společenské události, jakou divadlo je a má být. Londýnští sólisté jsou pak sami největší inspirací i pro tuzemské umělce.

Fumi Kaneko se v titulní roli zaskvěla jako éterický víla se samozřejmou technikou a přirozeným herectvím. Využívá své skvělé dispozice a útlý vzhled, vytváří iluzi až nehmotného stvoření a její aplomb je potěšením. Není to však bezduchá krása, její postava byla prodchnutá i lidskostí, navíc ve skvělé souhře s Yasmine Naghdi, která se svou soupeřkou vede dialog bez patosu a opravdově. Nikiinu plachost i hravost v setkání se Solorem vystřídá zděšení z poznání jeho věrolomnosti, zkrat i zoufalství.

Zatímco Gamzatti je nekorunovanou královnou prvního dějství, kde Yasmine Naghdi zaujímá svou živelností, technickou jistotou a zmíněným herectvím bez afektu, druhé dějství zas ovládá Nikia. Ať už je to jen obraz a sen, nebo skutečná duše utěšitelka, Fumi Kaneko v ní nachází ideální lyrickou polohu. Diváci si vychutnají i variace stínů, pro které se tentokrát sešly všechny první sólistky souboru, Klaudia Radačovská, Andrea Popov Smejkalová a Eriko Wakizono. Jejich energie se najednou násobí, když se sebejistě střídají v krátkých, ale zásadních výstupech. Tak jako se v jediném výstupu Zlatého bůžka blýskne tanečník Shoma Ogasawara.

Solor Vadima Muntagirova je rovněž dosti křehkým a éterickým stvořením, připomíná spíše prince než válečníka. Zřejmě je to jeho dlouhodobým angažmá v britském souboru, že i jeho způsob herectví je civilnějšího rázu a postrádá (naštěstí) patos velkých emocí a gest ruské školy, zkraje inscenace je snad nenápadný až příliš. Jeho role nabízí jen málo dramatických okamžiků, když se všechny klíčové odehrávají především ve střetu ženských hrdinek baletu, což je ovšem i rysem žánru své doby. Solor se pohybuje mezi zamilovaností, nejistotou a výčitkami a toto obsazení ocení každý, kdo si potrpí především na jemnost. A to i po stránce taneční techniky, protože Vadim Muntagirov kromě stoprocentní partnerské spolupráce s oběma tanečnicemi oslňuje zejména skokovými variacemi, o jeho ose ani nemluvě.

Je vysloveně škoda, že scénografie v pasážích z reálného světa ukrajuje tolik prostoru z vůbec největšího českého jeviště, protože s některými diagonálami se sem hostující sólisté téměř nevejdou. U tanečníků převládá dojem vroucího zaujetí a požitku, když se s naprostou samozřejmostí plynule a bez zaváhání po zakončení variací a cod s nepřerušeným tokem energie rozeběhnou po scéně či do zákulisí. Je v tom soci velmi moderního v principu nabírání síly pro další pohyb a ve vědomí jeho kontinuity, že skutečně nikde nekončí, a tím sám sebe dosycuje. Znamená to ovládat jednu techniku s plným vědomím možností, které nabízejí techniky jiné. V tu chvíli vidíme živé divadlo, ačkoli je forma sama plodem jiné historické éry.