Na skok za brněnskou Bajadérou v hvězdném obsazení

Na repertoáru Baletu Národního divadla Brno patří Bajadéra ke stálicím. Poprvé byla uvedena v roce 2003 a od té doby prošla dvěma obnovenými premiérami, ta poslední přinesla novou scénografii, ale inscenace stále zůstává tradičním zpracováním pozdně romantického baletu, které má nespornou výhodu v možnosti alternací a hostů. Brněnskému baletu se minulý týden podařilo představit v jediném večeru hned tři významné tanečníky v ústředních rolích, první sólisty Royal Ballet London. Vadim Muntagirov patří již téměř k pravidelným hostům Baletu ND Brno, poprvé však v České republice hostovaly Fumi Kaneko, pro niž bylo brněnské představení dokonce její premiérou jako Nikie, a Yasmine Naghdi v roli Gamzatti.

Brněnská Bajadéra, kterou na jeviště přivedl Jaroslav Slavický tehdy dokonce v české premiéře, se vyznačuje srozumitelnou režií a citlivou prací se všemi variacemi a pasážemi, které divák spolu se slavnými melodiemi od tohoto typu baletu žádá a očekává. Nepochybuji, že naši tuzemští sólisté se v rolích uplatňují skvěle, hostující umělci však inscenaci dodali esprit a snad i motivovali celý soubor k nasazení, které i s ohledem na nemocnost a pandemickou situaci můžeme jedině ocenit. Úspěchem je už to, že se hostování podařilo uskutečnit, Janáčkovo divadlo bylo prakticky vyprodané a za daných okolností ani nepřísluší volat po dokonalé souhře tam, kde je v současnosti pánem nejistota a změna. Samozřejmě by se dalo vždy „pilovat“, například takové království stínů, kde by divák mohl požadovat dokonalost sjednocení. Jenže i když takové jednotlivosti a situace okomentujeme, umělcům to na jistotě nepřidá. Nejde o to apriori snižovat nároky nebo si brát současnou krizi jako omluvu, ale do popředí vyvstává něco jiného: vědomí společného zážitku, společenské události, jakou divadlo je a má být. Londýnští sólisté jsou pak sami největší inspirací i pro tuzemské umělce.

 

Fumi Kaneko se v titulní roli zaskvěla jako éterický víla se samozřejmou technikou a přirozeným herectvím. Využívá své skvělé dispozice a útlý vzhled, vytváří iluzi až nehmotného stvoření a její aplomb je potěšením. Není to však bezduchá krása, její postava byla prodchnutá i lidskostí, navíc ve skvělé souhře s Yasmine Naghdi, která se svou soupeřkou vede dialog bez patosu a opravdově. Nikiinu plachost i hravost v setkání se Solorem vystřídá zděšení z poznání jeho věrolomnosti, zkrat i zoufalství.

Zatímco Gamzatti je nekorunovanou královnou prvního dějství, kde Yasmine Naghdi zaujímá svou živelností, technickou jistotou a zmíněným herectvím bez afektu, druhé dějství zas ovládá Nikia. Ať už je to jen obraz a sen, nebo skutečná duše utěšitelka, Fumi Kaneko v ní nachází ideální lyrickou polohu. Diváci si vychutnají i variace stínů, pro které se tentokrát sešly všechny první sólistky souboru, Klaudia Radačovská, Andrea Popov Smejkalová a Eriko Wakizono. Jejich energie se najednou násobí, když se sebejistě střídají v krátkých, ale zásadních výstupech. Tak jako se v jediném výstupu Zlatého bůžka blýskne tanečník Shoma Ogasawara.

 

Solor Vadima Muntagirova je rovněž dosti křehkým a éterickým stvořením, připomíná spíše prince než válečníka. Zřejmě je to jeho dlouhodobým angažmá v britském souboru, že i jeho způsob herectví je civilnějšího rázu a postrádá (naštěstí) patos velkých emocí a gest ruské školy, zkraje inscenace je snad nenápadný až příliš. Jeho role nabízí jen málo dramatických okamžiků, když se všechny klíčové odehrávají především ve střetu ženských hrdinek baletu, což je ovšem i rysem žánru své doby. Solor se pohybuje mezi zamilovaností, nejistotou a výčitkami a toto obsazení ocení každý, kdo si potrpí především na jemnost. A to i po stránce taneční techniky, protože Vadim Muntagirov kromě stoprocentní partnerské spolupráce s oběma tanečnicemi oslňuje zejména skokovými variacemi, o jeho ose ani nemluvě.

Je vysloveně škoda, že scénografie v pasážích z reálného světa ukrajuje tolik prostoru z vůbec největšího českého jeviště, protože s některými diagonálami se sem hostující sólisté téměř nevejdou. U tanečníků převládá dojem vroucího zaujetí a požitku, když se s naprostou samozřejmostí plynule a bez zaváhání po zakončení variací a cod s nepřerušeným tokem energie rozeběhnou po scéně či do zákulisí. Je v tom soci velmi moderního v principu nabírání síly pro další pohyb a ve vědomí jeho kontinuity, že skutečně nikde nekončí, a tím sám sebe dosycuje. Znamená to ovládat jednu techniku s plným vědomím možností, které nabízejí techniky jiné. V tu chvíli vidíme živé divadlo, ačkoli je forma sama plodem jiné historické éry.

Ale on ani příběh Bajadéry není tak docela banální. Každá z postav je nešťastnou svým vlastním způsobem. Důvěřivá Nikia je zraněna zradou a steskem z nenaplnitelné lásky, pro kterou ztrácí vůli žít, ačkoli by mohla vražednému úkladu uniknout. Brahmán (tentokrát zatančený a zahraný Ivanem Popovem), přispěje svým dílem ke zkáze, když starému rádžovi vyzradí vztah Nikie a Solora, je však zděšen, když zjistí, že panovník chce dívku zahubit. Nepodaří se mu ji zachránit a prožívá výčitky nad její smrtí, lítost nad svou zbrklou žárlivostí. Solor podléhá panovačnému nátlaku rádži a jeho dcery, dopouští se nejen zrady, ale je také jednou z příčin Nikiiny smrti, o to větší jsou jeho výčitky. Je romanticky rozervaný, ale v této postavě není nic hrdinského, nechává rozhodovat ostatní a utíká před následky svých činů až do opojného snu, který přináší krátkou úlevu, ale ne vysvobození.

 

Gamzatti je hlavní hybatelkou všeho dění, tragická ve své urputnosti a svým způsobem hrdinka prodchnutá velkou vášní, jen nesprávně nasměrovanou, rozhodnutá provdat se za Solora, ačkoli ji nemiluje, jako kdyby bylo možné lásku vyvzdorovat nebo si ji koupit za palácové bohatství. Netrpí tak očividně jako milenci rozdělení smrtí, ale přece nemůže být šťastná, když svůj sen staví na krvi a slzách druhých. Příběh Bajadéry je možné vnímat jako tragédii lidských osudů, a pohádkový nádech jí dodává jen mysteriózní snové setkání Solora s Nikií a zemětřesení coby pomsta bohů, kteří nemohou posvětit svazek potřísněný vraždou (v aktuální verzi navíc scéna svatby připomíná trochu La Syphide, kdy se ostatním očím neviditelná snová postava vplétá do tance pozemských snoubenců.)

Pravdou ovšem je, že tak rozmanité „čtení“, které by divákovi mohlo nabídnout i odraz skutečných osudů skutečných lidí, musí nabídnout především sami interpreti. Nechávají se vést choreografickým a režijním záměrem, ale charakter postav nacházejí sami. A pokud se jim podaří v inscenaci zachytit člověka, skutečného člověka, pak opravdu kromě uspokojujícího pohledu na akademickou taneční techniku nabídne i Bajadéra námět k zamyšlení. Hosté z Londýna svým postavám toto psychologické zázemí poskytli a bylo to znát. Na brněnskou inscenaci jsou publikovány velmi rozdílné reflexe a v různých článcích je již také zrekapitulována postupná historie jednotlivých verzí, přibývajících a ubývajících scén a variací z dílny řady Petipových pokračovatelů. Kdo by se chtěl do této historie ponořit, snadno ji najde. Brněnská Bajadéra není jistě historickou studií a přísnou rekonstrukcí dle původních dobových konvencí, na jaké dosáhne jen několik velkých scén, to nikdo ani nechce tvrdit. Ale pokud je nejen zatančená, ale i zahraná jako divadelní inscenace se vším všudy, nabídne i katarzi.

Bajadéra
Hudba: Ludwig Minkus
Hudební úprava: John Lanchbery
Původní libreto: Sergej Chuděkov, Marius Petipa
Úprava libreta, choreografie a režie podle původní choreografie Mariuse Petipy: Jaroslav Slavický
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Josef Jelínek
Asistenti choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský, Jana Ruggieri
Inspice: Luděk Mrkos
Obnovená premiéra: 18. 10. 2019, Janáčkovo divadlo

Psáno z představení 8. 2. 2022.