Návrat Carsenovy Ženy beze stínu do Vídeňské státní opery: Neúnosný?

Zatím poslední inscenace Ženy beze stínu Richarda Strausse čekala na své znovuuvedení ve Vídeňské státní opeře celých deset let. A to poté, co za ní spadla opona ke konci roku 2003; v té době se hrála pouhé čtyři roky, se čtyřiadvaceti reprízami. O režijní koncepci Roberta Carsena se mezi operními fanoušky mluvilo vesměs v superlativech, nejednou o ni s obdivným povzdechem i přáním ji ještě jednou vidět psali ve svých komentářích také čtenáři Opery Plus. Jako hvězdné zůstalo ve vzpomínkách pamětníků premiérového uvedení dotyčné inscenace v roce 1999 i její obsazení: Císařem byl tehdy Johan Botha (v dalších letech Ben Heppner, Jon Frederic West a Glenn Winslade), Císařovnou Deborah Voigt (později Susan Anthony a Cheryl Studer), Barakem Falk Struckmann (též Wolfgang Brendel, Franz Grundheber), Barvířkou Gabriele Schnaut (také Deborah Polaski a Luana DeVol), Chůvou Marjana Lipovšek (později též Jane Henschel, Ildikó Szönyi), pod hudebním nastudováním byl podepsán Giuseppe Sinopoli (v dalších letech taktovku převzali Simone Young a Peter Schneider).Zprávu o chystaném obnovení zmíněné inscenace Straussovy Ženy beze stínu v této sezoně Vídeňské státní opery, a to ve znovunastudování jejího nového hudebního šéfa Franze Welser-Mösta, proto mnozí z návštěvníků rakouské první operní scény přijali s velkým nadšením a také nemalým očekáváním. Dostaví se někdejší okouzlení i tentokrát? Jaké bude vyznění Carsenovy režijní koncepce po třinácti letech? A co zbrusu nové obsazení většiny rolí, ty hlavní nevyjímaje? Výkon orchestru?I přesto, že nejeden z našich spolupracovníků byl v sobotu 17. března ve Vídni hned u prvního ze série čtyř naplánovaných představení tzv. wiederaufnahme Ženy beze stínu v nynější sezoně, po následném přečtení pondělního vydání předního rakouského deníku Die Presse jsme se tentokrát nakonec rozhodli dát slovo rakouskému recenzentovi Wilhelmu Sinkoviczovi. Jeho pro mnohé bezpochyby kontroverzní recenze Ženy beze stínu a v neposlední řadě i úvodník, taktéž věnovaný Carsenově inscenaci, a to netradičně hned na první straně listu, totiž rozhodně stojí nejen pro návštěvníky sobotní obnovené premiéry ve Vídni za pozornost.
Die Presse, 19. března 2012

Proč jsou některé operní inscenace neúnosné

Roku 2019 uplyne 100 let od vídeňské premiéry Ženy beze stínu. Státní opera musí něco podniknout

Wilhelm Sinkovicz

Hloubku, prohlásil kdysi Hugo von Hofmannsthal, je třeba „ukrýt na povrchu“. Jako věrný čtenář Nietzscheho pravděpodobně tímto bonmotem myslel filozofův exkurz o starém Řecku: Řekové byli „povrchní – z hloubi“!

Kdo zažije nové vídeňské nastudování Ženy beze stínu, možná si na obě tyto věty vzpomene, když se dívá na jeviště a zoufá si nad ubohostí inscenačního pokusu Roberta Carsena. Rozpor mezi hudbou vrstvenou v mimořádných dimenzích hloubky a banální psychoanalytickou perzifláží na jevišti se dá těžko snést, stejně jako tehdy při prvním uvedení.

A navíc: premiéra roku 1999 trpěla atrofií hudební složky. Nyní však se v divadle na Okružní třídě hraje jako v oněch dobrých časech, kdy se tu o Richarda Strausse pečovalo, když tu ještě vládl taktovkou Karl Böhm a nad mysticky tmavými dekoracemi Günthera Schneidera-Siemssense (k tehdejší Karajanově inscenaci) nemusel člověk hloubat. Tenkrát se hrálo a zpívalo tak jako dnes, s plným vědomím velikosti a významu díla.

Když se to dílo kdosi pokouší vysvětlit obrazy a nepřijde s ničím jiným, než že předvádí, jak si přečetl několik stránek z Freudova „Výkladu snů“, strhává jedno z nejkomplikovanějších uměleckých děl historie hudebního divadla z bohatě naplněného trhu mezi standardizovanou nabídku malé samoobsluhy.

Je to zkrátka tak: Divadelník, který pro rozmanitě zašifrované textové a v tomto případě také hudební obrazy nedokáže najít odpovídající víceznačný svět obrazů scénických, ztroskotává jako ta hloupá zvířata, která měl Hofmannsthal na mysli, když ve svém podobenství o zrcadle na téma lyriky poznamenává: „Lidé často za básní hledají cosi, čemu říkají vlastní smysl. Jsou jako opice, které pořád sahají za zrcadlo, protože si myslí, že tam je ten druhý.“ Žena beze stínu je tu od roku 1999 v podobě směšné prostopášné zmenšeniny z dílny Roberta Carsena, která o hloubce, již zde Hofmannsthal ukryl „na povrchu“, nedává nic tušit, protože ten povrch je trestuhodně zkreslený.

Kdo chce argumentovat tím, že je to nevinné ve srovnání s nejnovější salcburskou zkomoleninou, která se ještě hymnickému závěru vysmívá, zapomíná, že právě u tohoto díla má Vídeň splácet čestný dluh. Žena beze stínu je jediné dílo, jehož světovou premiéru svěřil Strauss vídeňské opeře. To bylo roku 1919.

Do jubilea je na plánování ještě dost času. Své 100. narozeniny by měla Žena beze stínu ve Vídni oslavit v produkci, která bude odpovídat právě dosažené hudební kvalitě – viz recenzi dále.

Pak bychom opět naplnili velkou inscenační tradici nejen v tónech.

Žena beze stínu, poskvrny a vady

Státní opera. Pod taktovkou Franze Welsera-Mösta a v jedinečném obsazení se do repertoáru vrátilo nejkomplikovanější dílo geniální dvojice Hofmannstahl a Strauss

Wilhelm Sinkovicz

Možná je to největší výzva, jakou si může repertoárový provoz stanovit: a přesto jsme takovou vzrušující Ženu beze stínu dobrých třicet let ve Vídni neslyšeli. Franz Welser-Möst se může spolehnout na výjimečnou kompetenci orchestru, aniž by musel přitahovat uzdu. Ví, kde se může nechat hudba volně proudit, jako by právě v tom okamžiku sama vyrůstala z Hofmannsthalova textu; a kde je naopak potřeba kapelníkova přímého zásahu, aby se spoutaná síla mohla plně rozvinout.

Tak vznikají úchvatné okamžiky, mocně se vzdouvající symfonické mezihry. Tak ale také šeptají tajuplné obrazy duše, étericky transparentní a „beze stínu“ při výstupu Císařovny, jako by improvizovaně plynou v sólových smyčcích při Barakově vizionářské výzvě milované po čarovném duetu ve vězení: Wolfgang Koch zpívá své „Neboj se ničeho“ v subtilním pianu, a bez výpomoci falzetem. Jeho lidsky hřejivá intepretace Barvíře  navazuje na ctnosti bezvadného operního zpěvu, o němž se domníváme, že už neexistuje. Právě tak jako Adrianne Pieczonka v roli Císařovny, která dokáže svůj soprán nechat znít od vzdušné koloratury prvního výstupu až k nejvyššímu vypětí velkých monologů přirozeně a jasně. Je tu slyšet intenzita, nikoli námaha, až ke skokům přes dvě oktávy v posledním dějství, i ty jsou bez poskvrnky.

Vítaný přívažek! Při takové perfekci, takové intenzitě tvoření bychom dokonce něco odpustili. Ale nemusíme. To je skutečná senzace tohoto provedení. Vokálně zdařilé jsou i nejmenší role, štěstí pokračuje k stříbrně se chvějícímu sopránu Chen Reiss (hlas sokola), v jejím případě je to doslova – i k nádhernému „hlasu shůry“ Zoryany Kushpler, nebo k notně zaměstnanému, přesně nastudovanému triu bratrů Norberta Ernsta, Adama Plachetky a Alexandra Mosiuce. Ti tři dokáží ještě i při mumraji zániku světa v druhém finále výrazně přenést poselství o „ztraceném stínu“ přes orchestrální vlny.

Prvotřídní Evelyn Herlitzius
Barvířka Evelyn Herlitzius je třída sama pro sebe. Nemusí – jako naposled v Salcburku pod Thielemannem – zpívat všechno, ale v nové zkrácené verzi přece jen víc než její kolegyně v předchozích vídeňských sériích. A také to dělá, a ani v nejexponovanějších erupcích neztrácí přirozenost. Od křehce krásného violoncellového sóla Franze Bartolomeye až hysterii a zoufalství, mezi nimiž se pohybují útoky ženské postavy, jakou Evelyn Herlitzius vytvořila, dospělo toho večera propojení filharmonického a vokálního zvukového umění k vrcholu, jakého se dosahuje málokdy.

Nepatřičná režie
Robert Dean-Smith může v Císařových „áriích“ držet krok, občas dokonce nabídne lyrické kvality. Také Chůva Birgit Remmert, které možná při jejím zdejším debutu scházelo ještě trochu odvahy k neostýchavému rozvinutí osobnosti, neměla s extrémními místy – například s mefistofelskými poznámkami na konci středního dějství – skoro problém.

Na konci nadšený jásot na jevišti a pak v hledišti. Při takové hudební přesvědčivosti zapomeneme na nepatřičné pokusy režie, podrobit Hofmannsthalovu pohádku „Výkladu snů“. Tady jde o něco jiného, a především o mnohem víc. A bylo to slyšet od prvního tónu.

(Překlad Vlasta Reittererová)

Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie a světla: Robert Carsen
Scéna a kostýmy:Michael Levine
Sbormistr: Thomas Lang
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Bühnenorchester der Wiener Staatsoper
Premiéra 11. prosince 1999 Wiener Staatsoper Vídeň
Obnovené nastudování 17. března 2012

Der Kaiser  – Robert Dean Smith
Die Kaiserin  – Adrianne Pieczonka
Die Amme – Birgit Remmert
Barak – Wolfgang Koch
Sein Weib – Evelyn Herlitzius
Geisterbote  – Wolfgang Bankl
Hüter der Schwelle des Tempels  – Chen Reiss
Stimme eines Jüngling – Norbert Ernst
Stimme des Falken – Chen Reiss
Stimme von oben – Zoryana Kushpler
Der Einäugige – Adam Plachetka
Der Einarmige  – Alexandru Moisiuc
Der Bucklige  – Norbert Ernst
Erster Wächter – Dan Paul Dumitrescu
Zweiter Wächter – Marcus Pelz
Dritter Wächter – Clemens Unterreiner
Erste Dienerin – Ileana Tonca
Zweite Dienerin – Caroline Wenborne
Dritte Dienerin – Zoryana Kushpler
Erste Stimme der Ungeborenen – Ileana Tonca
Zweite Stimme der Ungeborenen – Caroline Wenborne
Dritte Stimme der Ungeborenen – Stephanie Houtzeel
Vierte Stimme der Ungeborenen – Nadia Krasteva
Fünfte Stimme der Ungeborenen – Monika Bohinec
Erste Solostimme – Ileana Tonca
Zweite Solostimme – Caroline Wenborne
Dritte Solostimme – Stephanie Houtzeel
Vierte Solostimme – Nadia Krasteva
Fünfte Solostimme – Monika Bohinec
Sechste Solostimme – Zoryana Kushpler

www.staatsoper.at