Nedbalovo Vinobraní se Zdeňkem Švehlou a cenným bonusem na CD

Oskar Nedbal je výrazná skladatelská a dirigentská osobnost české hudby, oddaný žák Antonína Dvořáka. Z jeho hudby je doslova cítit inspirace Dvořákem, jeho barvitostí, spontánností, zvláštním pocitem štěstí, které z ní vyzařuje. Byl zároveň vynikajícím dirigentem  – právě pod Nedbalovou taktovkou dosáhla Česká filharmonie prvních mezinárodních úspěchů. Dokladem toho jsou i Paměti II Vítězslava Nováka, kde autor přiznává, že lituje své původní podpory Otakaru Ostrčilovi na místo šéfa Opery Národního divadla v Praze roku 1919, jíž se prý dopustil vlivem svých proti Nedbalovi zaujatých přátel. Oskar Nedbal se mu jevil svým dirigentským umem jako výraznější talent.

Jistě, musíme připočíst Novákovo zklamání, totiž, že ho Ostrčil nepreferoval do té míry, jak si původně představoval. Nicméně je jistě pozdní docenění Nedbalova neobyčejného dirigentského talentu právě Novákem pro historii důležité. Nedbalovu taktovku oceňovala vřele Vídeň i Bratislava. V baletní a operetní tvorbě má Oskar Nedbal nezastupitelný význam v české hudbě.

Čas bývá u skladatelů i reálným kritikem. Nedbal nejen není zapomenut, ale mohu si snad dovolit říci: Kdo by neznal balet Z pohádky do pohádky či populární Pohádku o Honzovi? Obdobně operety Polskou krev i Vinobraní zná široké spektrum posluchačů. Skladbu Valse triste zvolila Česká filharmonie na Smetanově Litomyšli 2017 jako vzpomínku na zesnulého Jiřího Bělohlávka pod taktovkou dirigentského internacionála Semjona Byčkova. Ano, i tato skvělá drobnůstka je široce známa hudebnímu publiku.

Opereta Vinobraní – to je především obdivuhodná síla hudební invence, nápaditosti, smyslu pro kontrast, výborné instrumentace, ale i porozumění pro vokální linii. To vše jsou v komplexu silné stránky Oskara Nedbala, které cítíme z nahrávky jeho operety Vinobraní.

Děj je sice poněkud nepřehledný oproti Polské krvi, ale nahrávky si jistě nikdo nekupuje kvůli ději, ale pro hudební invenci. Někdo melodie Vinobraní zná, ale i ten, kdo myslí, že nikoliv, po chvíli poslechu tohoto CD zjistí, že je má v podvědomí jakoby uložené.

V rozhlasové nahrávce Vinobraní se setkáváme s plejádou populárních pěvců a herců tehdejšího operetního a operního divadla. Jedná se o období konce padesátých let minulého století, pro které se ujal pojem zlatá éra české opery. Hlavní tenorovou roli Hraběte Mikoliče ztvárnil přední pěvec Opery Národního divadla v Praze Zdeněk Švehla, znamenitý lyrický tenorista par excellence této éry, držitel Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. V roce 1957 přišel Zdeněk Švehla z Olomouce do Prahy, s gloriolou plně osvědčeného tenoristy prvního oboru, takže tento snímek jej zastihl na sklonku první sezony pražského působení.

Je radostí poslouchat jeho pěveckou noblesu a eleganci, libozvučný hlasový témbr, dokonale plynulé frázování a lehké, kryté výšky. A jistě Švehlův neobyčejný, ba až fatální smysl pro styl klasické operety. Pěvec byl v Praze dirigenty využíván především pro repertoár mozartovský a italský, měl obdivuhodně široký oborový diapason. Zdeněk Švehla je hvězdou nahrávky. Jen pro jeho pěvecký kumšt je moc dobře, že tento snímek vychází na CD.

Zdeněk Švehla nebyl totiž ve své době moc využíván dirigenty pro českou operní tvorbu, neboť byl v Praze plně zaměstnáván a vytížen tvorbou světovou, z čehož pramenilo, žel Bohu, že zanechal málo nahrávek. Dominantní nahrávací firma Supraphon preferovala českou hudbu, v níž tehdy v nahrávacím studiu vládli Beno Blachut a Ivo Žídek. Sám jsem poněkud překvapen, když si projdu a spočítám kompletní nahrávky operního odkazu Smetanova, Dvořákova, Fibichova, Janáčkova, jak málo v nich účinkuje přední lyrický tenorista zlaté éry, jehož Ottavio, Ferrando, Tamino, Alfred, Rudolf, Pinkerton, Lenskij, Vévoda z Mantovy i Cavaradossi, ale i skvělý Janáčkův Kudrjáš, patřili k výtečným kreacím charismatického umělce. Ostatně právě klasickou operetu interpretoval Švehla pravidelně ve Volksoper ve Vídni, kde vycítili velmi dobře pěvcův interpretační cit pro daný styl. Stejně tak často hostoval i v Theater an der Wien, kde se roku 1916 konala vřele přijatá premiéra Nedbalova Vinobraní, v německém originálu, podle textové předlohy Leo Steina pod názvem Die Ninzerbraut (Vinařská nevěsta). Tou je v díle dívka Lisa, která přijede na letní sklizeň hroznů do Záhřebu a nachází tam svoji životní lásku.

Na nahrávce můžeme obdivovat v roli Franjo Svečaka, obchodníka s ovocem, převážně jižním, i hereckou hvězdu doby – Josefa Beka.

Báječný herec s pozoruhodnými pěveckými dispozicemi příjemného barytonu, neobyčejně populární ve své době (hraje a dobře zpívá hlavní roli řidiče autobusu ve slavném dobovém filmu Florenc 13,30 i mnoha dalších), je v žánru operety doslova jako ryba ve vodě. Byť poloha buffo tenoru jeho role mu leží občas trochu vysoko, jedná se o vynikající komplexní výkon. Nahrávka dokládá, proč byl tak oblíbený. Jeho komika je naprosto přirozená. V jeho živé interpretaci se ani nevnímá, při vší úctě k danému dílu, že jde o texty libreta přece jen typicky operetně povrchního.

Slavného operetního tenoristu Járu Pospíšila by nebylo nutno ještě před třiceti lety vůbec představovat. Snad absolutní tenorová hvězda operety již v době předválečné, válečné i poválečné. Tak trochu Karel Gott ve starším pojetí slávy. Svoji kariéru cele zasvětil operetě, byť měl v počátcích své dráhy rovněž operní ambice. Chytře učinil, jeho jméno se stalo velkým pojmem, obdobně zvučným jako například legendárního herce Oldřicha Nového.

V roli Barona Bogdana Lukovače přináší zřetelné charisma své originální osobnosti a dokládá i nesporné klady v pěvecké suverenitě. Jak hřejivě zní jeho hebké – „Od těch dnů, od těch dnů, co ten obrázek mám“, s refrénem „Sladká dívko má, tys má jediná…“ (číslo pět). Jistě, Zdeněk Švehla stojí ve vnucujícím se přímém porovnání zřetelně výše bohatším volumenem, ale zejména dokonalým, instrumentálně neseným frázováním. Tip na perlu CD? Duet Milana s Lisou číslo dvacet pět: „Má krásná vílo líbezná, zas mlád jsem láskou tvou“, v podání Zdeňka Švehly a Věry Macků.

Lisu Müllerovou představuje Věra Macků, výrazná operetní sopranistka, která operetě jako žánru zasvětila svojí úspěšnou divadelní kariéru.

Její soprán zní na nahrávce vyrovnaně, lehce ve všech polohách a s dobrou srozumitelností textu, což byla ostatně v dané době přirozená snaha. Jistě, oproti dnešku akcentovaná i tím, že se zpívalo vše v češtině, na jejíž dikci dohlíželi pozorně i dirigenti při zkouškách. Když poslouchám zajímavě jednotný vokál „e“ u pěvců nahrávky, nemohu si nevzpomenout na dirigenta Jaroslava Krombholce, jak ho od pěvců nekompromisně exaktně vyžadoval, byl mu až jistou vokálovou normou v české deklamaci. Byl to trend doby v práci dirigentů.

V čele nahrávky stojí dirigent Vlastislav Antonín Vipler, renomovaný dirigent – typ praktika, který uměl lehkou múzu interpretovat prvotřídně. Vždyť byl sám autorem řady operet. Dokladem toho je hra Pražského rozhlasového orchestru pod Viplerovou taktovkou, technicky i stylově vytříbená hned od tempicky přehledně diferencované ouvertury. Dirigent má cit pro tempa a změny temp, pro lehké agogické výkyvy, umí přesně vést ansámbl na cestě ke gradacím jednotlivých částí. Vše mu plyne lehce, hravě, nevtíravě, s citem pro daný interpretační styl.

Po nahrávce sáhnou jistě rádi všichni ti, kdož znali pěvce a herce zúčastněné na snímku, především dominující kvartet – Zdeňka Švehlu, Járu Pospíšila, Josefa Beka a Věru Macků. Sáhnou po ní zajisté obdivovatelé skladatele Oskara Nedbala, stejně jako ti, kterým toto dílo není tolik známé, neměli možnost ho prožít live v divadle. Gejzír Nedbalových melodií jim bude patrně dlouho po poslechu doznívat v mysli, bude se jim zdát, že dílo vlastně hudebně znají.

Klasická opereta je de facto žánrem dnes podstatně méně provozovaným, než jsem býval dříve osobně svědkem. Řada operetních souborů zanikla, klasickou operetu udržují v povědomí regionální operní soubory, často ale z ryze ekonomických důvodů. Klasická opereta ani dnes v tomto ohledu nezklame. Obdobně jako dříve, v dobách vzniku tohoto snímku, plní opereta spolehlivě kasu divadel, často kompenzuje úspěšně slabší návštěvnost složitějších hudebních žánrů. Stejně jako v minulosti, v tomto ohledu se v zájmu mnoho nezměnilo. Jen je klasické operety v praxi podstatně méně, o to je opět toto CD vzácnější i smysluplnější.

Důležitým bonusem tohoto vydání je výše zmíněný výběr scén z původní rozhlasové adaptace taneční báchorky – Z pohádky do pohádky – v hudební úpravě dirigenta Františka Dyka, jenž zde vede Pražský rozhlasový orchestr. Renomovaný dirigent, jenž byl povoláván v dané době i před úkoly snímků operních. Tato nahrávka vznikla o celou dekádu dříve před Vinobraním, již v roce 1948. Orchestr hraje pod Dykovou taktovkou výborně, má homogenní zvuk, houslové skupiny překvapují mírou jemnosti, dokonalou intonací, ale také jednotou zvuku i vysokých poloh svých partů, žestě jsou technicky naprosto spolehlivé, rytmicky bezvadné. Dyk dostává z téhož orchestru ještě o trochu lepší technické atributy než Vipler. Setkáváme se zde s vynikající herečkou Otýlií Beníškovou, jejíž kultura slova v roli Babičky působí neobyčejně hřejivě až podmanivě, na straně pěveckých kreací dominuje vynikající koloraturní sopranistka Maria Tauberová v roli Princezny. Štefa Petrová v roli Lesní víly zde působí hlasově trochu ostře, ani vysoká poloha jí zde není zcela vlastní. Plností témbru i přiléhavostí působivého patosu zapůsobí Bořek Rujan coby Princ Radoslav. Významným, všestranným basistou výborné deklamace se prezentuje i v malé roli Karel Kalaš. Dobře si vede Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze se sbormistrem Jiřím Pinkasem, jenž se záhy vypracoval ve významného operního dirigenta a zanechal výraznou stopu zejména jako operní šéf v Ostravě. Sbor zní v tomto nadmíru štědrém bonusu Radioservisu plně v harmonii, vyrovnaně, počet sboristů je zřetelně širší než ve Vinobraní, možná hraje v pěkné syntéze zvuku velkou roli právě sbormistr – Jiří Pinkas oproti Miroslavu Matějo, což je u sborové interpretace častým jevem.

Booklet je, jako bývá u Radioservisu vždy, na prvotřídní úrovni. Vysoce oceňuji vskutku nadstandardně maximalistické informace Vlasty Reittererové o skladateli a jeho díle. Je to velmi cenné, neboť právě o Oskaru Nedbalovi se ani snaživý čtenář nedočte v běžných publikacích z hudební historie obvykle mnoho. Informace navíc bývají dobově neseny v duchu jistého přezírání „lehké“ múzy, ale mnohdy i osobnosti Nedbala samého (například Dějiny evropské hudby vysoce renomovaného Graciana Černušáka). Proto je fakty překypující booklet maximálně potřebný, pomáhá utvářet objektivizující pohled na Oskara Nedbala, s oním tak důležitým časovým odstupem.

Přeji zajímavému snímku se dvěma podstatnými díly Oskara Nedbala, aby si našel co nejvíce posluchačů. Je poctou významnému skladateli a zároveň připomenutím umělců, kterým byla v případě dominujícího Vinobraní interpretace operety velmi blízká. Ba co více, identifikovali se s ní. Snímek je i vzácným dokladem pěveckého umění charismatického operního tenoristy Zdeňka Švehly, držitele Ceny Thálie za celoživotní mistrovství.

Hodnocení autora recenze: 100%

Oskar Nedbal:
Vinobraní
Český překlad: Karel Hašler
Rozhlasová úprava: Zdeněk Knittl a Jiří Aplt
Režie: František Paul
Dirigent: Vlastislav Antonín Vipler
Pražský rozhlasový orchestr
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Sbormistr: Miroslav Matějo
Činoherní sbor Československého rozhlasu v Praze
Umělecký vedoucí: Jaroslav Synák
Délka (2 CD) – 1 hodina 28 minut 5 sekund
Nahráno v Československém rozhlase v Praze v roce 1958
Vydal Radioservis v roce 2017

Hrabě Milan Mikolić – Zdeněk Švehla
Baronka Sofija – Valja Petrová
Hrabě Nikola Mikolić – Milota Holcman
Baron Bogdan Lukovać – Jaroslav Pospíšil
Franjo Svečak – Josef Bek
Julja Rella – Eva Šenková
Mizzi Müllerová – Lída Slaná
Líza Müllerová – Věra Macků
Jermenski – Bedřich Ulrich
Nessa Marko – Věra Náchodská
Kvirin – Martin Raus
Titus Malzer – Jindřich Doležal
Truda – Drahomíra Hůrková
Iwo – Jan Soumar
Sluha – Jaroslav Synák

bonus:
Oskar Nedbal:
Z pohádky do pohádky
Scény z původní rozhlasové adaptace taneční báchorky
Unikátní historická nahrávka z roku 1948
Obsazení – Otýlie Beníšková, Maria Tauberová, Bořek Rujan, Štefa Petrová, Karel Kalaš a další