Zemřel jeden z našich nejlepších mozartovských tenorů

Ve věku devadesáti let zemřel dnes ráno v Praze dlouholetý přední sólista Opery Národního divadla v Praze a držitel Ceny Thálie za celoživotní mistrovství tenorista Zdeněk Švehla. Zdeněk Švehla se narodil 16. července 1924 v Brně. Po dokončení obchodní školy vystudoval konzervatoř a Janáčkovu Akademii múzických umění. V pěveckých studiích pokračoval pět let v Benátkách. První angažmá získal ve sboru Českého lidového divadla v Brně (1943–1945), po osvobození se stal sólistou Státního divadla Brno (1945–1949) a účinkoval tu v opeře i v operetě. V roce 1951 byl přijat k opeře divadla v Olomouci, v sezoně 1956–1957 účinkoval ve Státním divadle Ostrava.

Členem Opery Národního divadla v Praze byl od srpna 1957 plných třiatřicet let; dal tehdy české první scéně přednost před angažmá ve vídeňské Volksoper. Vytvořil tu více než šest desítek rolí. Byl mimo jiné Rudolfem v Bohémě, Adornem v Simonu Bocanegrovi, Alfrédem v La traviatě, Lenským v Eugenu Oněginovi, Pinkertonem v Madamě Butterfly nebo Kuraginem ve Vojně a míru, ale i Radamem v Aidě a Cavaradossim v Tosce. Mimořádně hodnoceny byly ale především jeho mozartovské role – především Ottavio v Donu Giovannim a Tamino v Kouzelné flétně. Výtečný byl Zdeněk Švehla i jako Vítek v Daliborovi, Jeníka v Prodané nevěstě zpíval v Národním divadle více než stokrát. Mezi jeho profilové role patřil i Kudrjáš v Janáčkově Katě Kabanové.

V letech 1960–1964 se Zdeněk Švehla zúčastnil úspěšného turné Laterny magiky v titulní roli Offenbachových Hoffmannových povídek. Hostoval ve Vídni (Staatsoper, poprvé 1967), v Athénách (1969), v Dublinu, na Islandu a v Rumunsku. Spolupracoval na kompletní nahrávce Janáčkova operního díla firmou Decca v Londýně, v zahraničí užíval jména Zdeněk Mario.Po celou svoji uměleckou dráhu se věnoval Zdeněk Švehla i operetě. Pohostinsky vystupoval v letech 1969–1973 ve Vídni (Raimundtheater), podílel se na realizaci gramofonových, rozhlasových a televizních nahrávek.

Podle kritiky byl Švehla příkladem inteligentního a herecky disponovaného pěvce. Rozuměl svému hlasu a věděl, jaké úkoly může přijmout, aby svůj barevný tenor se vzornou dikcí, vzácnou zpěvností a zářivými výškami nepoškodil. Zevrubný portrét Zdeňka Švehly, jednoho z nejvýraznějších tenoristů Opery Národního divadla druhé poloviny minulého století, jsme přinesli před časem (najdete zde).

Foto archiv ND

Související články


Reakcí (22) “Zemřel jeden z našich nejlepších mozartovských tenorů

  1. S velkou lítostí jsem přijal zprávu o úmrtí vynikajícího českého tenoristy Zdeňka Švehly. Velmi jsem obdivoval jeho výborné výkony nejen Mozartových oper, ale celé šíře italského repertoáru, kde byl suverénním Verdiho Vévodou z Mantovy, Alfredem, Gabrielem Adornem, výtečným Pucciniho Rudolfem, Pinkertonem, Cavaradossim, s lehce tvořenými výškami a neobyčejnou pěveckou elegancí. Dle mého ideální lyrický tenor, podmanivého témbru, v prostoru přirozeně nosný. Neznám lepšího interpreta světa klasické operety F. Lehára, E. Kalmána, J. Strausse či O. Nedbala, které pro nás, díky Bohu, zaznamenal Československý rozhlas v Praze. Se Zdeňkem Švehlou, který letos ještě stačil převzít velmi spravedlivě udělenou Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, odchází poslední představitel obdivované zlaté generace, narozený ve dvacátých letech. Kdo jste Zdeňka Švehlu a jeho pěvecký kumšt znali, prosím, vzpomeňte v čase předvánočním, na jeho skvělé, vyrovnané, nikdy neselhávající výkony na scéně Národního divadla. Ostatně, jeho kumšt velmi oceňovala i Vídeň, kde často hostoval hned ve třech divadlech! Ve Staatsoper, Volksoper, ale také v Raimundtheater Wien, byl velmi oblíbeným pěvcem. Jiří Fuchs

    1. Napsal jste to zcela výstižně. Zdeněk Švehla stál celý život ve stínu kolegů ve svém hlasovém oboru, ale naprosto neprávem. Já se dokonce domnívám, že v určité době (a to dost dlouho) u nás neměl v kvalitě konkurenci (a že byl současníkem Ivo Žídka, Jiřího Zahradníčka, Viléma Přibyla apod.). Vynikající technika, nádherný, přímo smyslný témbr, přirozenost, čistota a navíc nenapodobitelná elegance zjevu.
      Na pěvecké umění Zdeňka Švehly mám ty nejkrásnější vzpomínky, je součástí mého raného mládí…

  2. Řekněme rovnou otevřeně, že Zdeněk Švehla zůstal po větší část své kariéry v Národním divadle ve stínu politicky silně angažovaného Ivo Žídka. Důkaz: při hostování Sherilla Milnese v Donu Giovannim byl jako Don Ottavio obsazen Žídek a nikoliv Švehla. Dopadlo to, jak to dopadlo, jak si jistě mnozí vzpomenou… Švehla byl vynikající zpěvák, čest jeho památce!

  3. Pane Metuzaléme, asi nebudu v podezření, že bych Zdeňka Švehlu vysoce neceniil. Zdeněk Švehla byl častým hostem Vídně. Ale Ivo Žídek byl v letech 1956 – 64 stálým hostem ve Staatsoper Wien, k čemuž mu jistě nepomohla politická angažovanost. Poté stálým hostem ve Stuttgartu, v Berlíně. Se Zdeňkem Švehlou nealternoval často, oborově nebyli shodní, Švehla neměl snahu zpívat dramatické role typu Josého, Lohengrina, Siegmunda, ani Kalafa, v podstatném procentu italského repertoáru – Pinkerton, Rudolf, Vévoda, Cavaradossi, alternoval s Viktorem Kočím, Janem Hlavsou. Co se Ottavia týče, je pravdou, že Krombholcův Giovanni měl v roce 1969 dva výtečné představitele Ottavia – Ivo Žídka a Zdeňka Švehlu. To byli oba ve skvělé kondici. V době hostování Milnese byl již Ivo Žídek za pěveckým zenitem, právě pro výlety do hrdinných partií. Švehla tyto ambice neměl, takže si uchoval kondici až do penzijních let. Je pravdou, vím to od Karla Bermana, že ono smutné účinkování v Giovannim si Žídek prosadil z pozice předsedy ROH. Sám jsem tehdy byl zděšen, co se stalo. Berman k tomu řekl : „Já nevyčítám Žídkovi, že už mu to nejde. Na něm třicet let stálo Národní. Ale mám mu za zlé, že si tohle představení prosadil, ač musí vědět, že už mu to nejde, že se mu projevuje dlouhé přetěžování hlasu.“ Dodal bych, snahy o hrdinné obory. Zajímavý je Švehla jako Princ v Kašlíkově Rusalce / ukázky za článkem /, jak mu krásně leží tato role. V Národním ho ale nikdy nezpíval. Ne proto, že by mu někdo bránil, ale dirigenti obsazovali dramatičtější tenory – O. Spisara, J. Stříšku, J. Zahradníčka, jistě Ivo Žídka, jehož nahrávka Prince pro Supraphon je fantastická / také se Šubrtovou /. Princ, Jeník, Ladislav a Števa – to jsou nejlepší kreace Ivo Žídka, životní. Nemyslím, že by jakkoliv Žídek vadil Švehlovi v kariéře, byli léta vedle sebe. Naopak, když se objevila hvězda Viléma Přibyla, měl Žídek po ambicích s Daliborem, ale nejen on, také O. Spisar a J. Stříška. Krombholc pro nahrávky svého Dalibora po Blachutovi zvolil Přibyla, ač ten byl v Brně, nikdy z Brna neodešel. Hlavním konkurentem a alternantem Švehly byl Viktor Kočí. Tolik jen pro spravedlivou historii, jíž jsem směl býti částečně očitým svědkem. Operní profese, byla vždy ryze tržní, i za časů centrálního plánování, ono to v opeře ani jinak nejde. Jiří Fuchs

    1. Pane Fuchsi, jen pro zajímavost: Zdeněk Švehla měl Prince v Národním v sezóně 1950/51 (zřejmě pohostinsky). Alespoň je to uvedeno na stránkách ND (viz http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=3876&sz=0&zz=OPR&pn=456affcc-f401-4000-aaff-c11223344aaa). Leč podle obsazení představení Rusalky v této sezóně si jej zřejmě skutečně nezazpíval ani jednou.
      Co se týče Viktora Kočího, tak při veškeré úctě k němu jej nepovažuji za skutečného konkurenta Zdeňka Švehly – ten byl přece jen úplně jiný level.
      Na představení se Sherrilem Milnesem se z důvodu věku nepamatuji, zato pamatuji to utrpení, když Dona Ottavia začal se Švehlou alternovat Vojtech Kocián. Myslím, že u toho trpěl i Kocián.

  4. Pane Abstergo, ano, v roce 1951 byl Zdeněk Švehla hvězdou v Olomouci. Tam musel zpívat širší oborový okruh partií. Ostatně v Praze byl Radamem v Aidě, ale toho nikdy Ivo Žídek nezpíval, ale Bohumír Vích. Pokud si přečtete můj medailon Švehly, tak tam zdůrazňuji Prince v Kašlíkově Rusalce. Sám Kašlík to tehdy zdůvodnil tím, že chtěl na hereckou kreaci někoho „hlasově štíhlejšího“, typicky lyrického. Tím zdůvodnil, že si nevybral nikoho z tehdejších Princů Národního divadla, nezapomeňme, prosím, také na Beno Blachuta! Co se Viktora Kočího týče, tak zpíval Ottavia ve slavném představení s Cesare Siepim v 60. letech. Já neporovnávám kvalitativně Viktora Kočího a Zdeňka Švehlu. Píši, že byl Viktor Kočí častým alternantem Švehly, podobně i Jan Hlavsa. Tedy, že nebyl častým alternantem Ivo Žídka, který směřoval od let šedesátých k hrdinným oborům. Zdeněk Švehla tyto touhy neměl a dirigenti ho zřejmě netlačili tímto směrem. Neb upřímně – pěvec si obor nevybírá, o tom rozhodují operní šéfové. Opakuji, Zdeňka Švehlu jsem si moc cenil, cíleně jsem na něj chodil, obdobně na Ivo Žídka. Viktor Kočí měl svůj vrchol v padesátých letech, ale na konci let šedesátých bylo cítit, že už má to nejlepší za sebou. Švehla si uchoval svěžest hlasu obdivuhodně dlouho. Viděl jsem ho jako Lenského v jeho 59 letech, stále byl v kondici obdivuhodné, jeho hlas měl pel, svěžest, jisté výšky, jako v mladších letech.

    1. Děkuji, pane Fuchsi, že jste mi připomněl své autorství medailonku. Děkuji za něj, je výborně napsán, s mnoha fakty, které byly pro mne dosud neznámé. Já si Zdeňka Švehlu pamatuji od závěru 70. let (přesněji od roku 1978), tedy jako Tamina, Ferranda, Dona Ottavia, Kudrjáše, Vámi zmiňovaného Lenského atd., takže mohu jen potvrdit Vaše slova o kvalitě jeho hlasu. Ještě začátkem 80. let, tedy téměř v šedesáti letech, zpíval v několika představeních Pinkertona – skvěle.

  5. abstergo – To je od Vás velmi krásné, že jste byl Zdeňku Švehlovi na pohřbu. Poslední bard té úžasné generace, snad až symbolicky. A vše se obvykle ocení až s odstupem času. Výkony Zdeňka Švehly patřily k nejlepším ve zlaté éře. Jsem rád, že Cena Thalie podnítila zájem o Zdeňka Švehlu, který vynikal v Mozartovi, Verdim i Puccinim, byl nezapomenutelný Kudrjáš v Káti Kabanové. Zvláštní, když si vybavím Krombholcovu Káťu, první se mi zjevuje Z. Švehla jako Kudrjáš, jak byl originální v té postavě, až potom ti ostatní, ač to bylo celkově skvělé obsazení.

    1. Pane Fuchsi, nebylo možné se s tímto fascinujícím pěvcem nerozloučit – vždyť mě provázel celou dobu mé nejvnímavější mladosti. A jen se divím, že zájem, o němž mluvíte, podnítila až Cena Thalie, udělená dávno poté, co pěvec „v plné síle“ – jak velmi správně zdůraznila jeho dcera v dojemné řeči na rozloučenou – odešel z uměleckého života. Zatímco v aktivní éře byl v Praze brán jako „jeden z mnoha“, což byl vzhledem k jeho technickým kvalitám i podmanivosti témbru nonsens.
      Ano, jako Kudrjáš byl vskutku znamenitý. Já mám takto zafixovaného Švehlova Dona Ottavia – jako po všech stránkách ideálního představitele této role. Jako by ji Mozart psal přímo pro něj…

  6. Abstergo – Přemýšlel jsem, proč máte – nejen Vy – ohledně Zdeňka Švehly tento pocit. Tedy, že stál jakoby jeden z mnoha. Ne, já sledoval takřka denně operní provoz ND od roku 1967, ale neměl jsem tenhle pocit. Pro mne Švehla byl elitní tenorista, bel cantový vzácný typ, na němž stála světová opera. Možná i proto. On zpíval především populární repertoár, na který publikum chodí. Traviata, Bohéma, Butterfly, Rigoletto, Giovanni, Cosi fan tutte, Únos ze serailu atd., tam byl Švehla stále přítomen. V českém nikoliv, světový repertoár jej zcela pohlcoval. Ale ten Supraphon mnoho netočil, ani pražský rozhlas. Proto Švehla nemá mnoho nahrávek, neb ty jsou hlavně naplněny českou tvorbou. Ve Smetanovi jen Vítek a Toník, Janáček víc díky firmě Decca, ne ale Supraphonu. Možná tady je ten problém skryt. Hodně nahrávek má Švehla v rozhlasu v oblasti klasické operety. Proto jsem i apeloval na Radioservis, aby vydal Nedbala nebo Lehára. Zde je Švehla doslova světový a byl by tím zachován pro mladší generace. Bohužel, ani ten skvělý Ottavio není na nahrávkách zachycen. Čili Váš otazník cítím zde, u gramofonových firem, zatímco Blachut a Žídek nahráli snad vše, co bylo možné. Ovšem to bychom mohli říci i u Viléma Přibyla a Jiřího Zahradníčka. Život prostě není spravedlivý, jak říkává můj starší kolega.

    1. Pane Fuchsi, Vaše analýza je zajisté správná, já ale mířím ještě někam jinam. Zatímco jména jako Žídek, Blachut, popř. Přibyl a Zahradníček, znali a mnohdy ještě znají i lidé, kteří s operou přišli do styku jen svátečně, jméno Zdeňka Švehly rozhodně tuto odezvu nemělo – u lidu obecného, ale kolikrát ani u odborníků. Poslední aktivní léta tohoto pěvce se u mě kryjí s působením v Čs. rozhlase, takže o tom bohužel vím své… A potěším Vás: Ottavio je v rozhlasovém archivu na záznamu z jednoho představení Pražského jara (tuším 1977). Mám ho na kazetě…

  7. abstergo – Ad Zdeněk Švehla – dnes na Vltavě ve 20,00 je záznam Polské krve z roku 1959, Zdeněk Švehla jako hrabě Baraňski, neboli Bolo! Bravo! To bylo Švehlovi 35 let! Nádherný doklad! A na Vás mám prosbu. Máte – li kontakt na hudební redakci rozhlasu v Praze, prosím, ať rozhlas zařadí záznam Giovanniho z roku 77 do vysílání, tak jako dnes Polskou krev Oskara Nedbala. To by nic nestálo. A zauvažovat nad možným vydáním Radioservisu per futurum, jde-li o záznam z PJ. Radioservis vydává mnoho dokladů, obvykle z poválečné doby do let šedesátých. Tak se pokročí v historii do roku 1977, to je reálné, pokud záznam je kvalitní a role dobře obsazeny, na PJ obvykle s hosty? Rád v tomto směru budu pomáhat.

  8. Dovolte, abych se s vámi podělila o své své dojmy z pohřbu Zdeňka Švehly, kterého jsem se osobně zúčastnila 30. prosince loňského roku. Především mne zklamalo, že mu neudělalo rozloučení Národní divadlo přímo ve Zlaté kapličce, snad by si to zasloužil za 33 let reprezentace a působení na této scéně. Moc ráda na něj vzpomínám, především na jeho Lenského, Ottavia, Kudrjáše atd. atd.
    Překvapilo mne nemile, ža na pohřbu bylo jen pár lidí, téměř jsem nezaznamenala žádného z emeritních pěvců ND, jen pár postarších fanynek, které si pamatuji dle vidění. Je to smutné, ale když někdo není už 25 let v médiích ani na divadle, doslova po něm „neštěkne pes“. Hudební program na pohřbu si obstaral Mistr sám (árie ze Země úsměvů, Almamiva árie pod balkonem, píseň Tys láska má a nakonec Rusalka – „vidino divná, přesladká“… „a umírám šťasten v tvém obětí“). Na obřadu promluvila jeho dcera Jarmila – a moc pěkně vzpomenula na tatínka a dále někdo za ND (jméno neznám).
    Celkový dojem byl pro mne velmi smutný, a to nejen díky samotné skutečnosti Mistrova odchodu.
    Jsem ráda, že se v souvislosti s úmrtím Zdeňka švehly rozvinula na Opera plus tak bohatá diskuse a myslím, že by z toho měl Mistr radost.
    Děkuji za krásné vzpomínky na pěvecké umění Zdeňka Švehly a čest jeho památce.

    1. Co se týče vypravení pohřbu ve Zlaté kapličce, naprosto s Vámi souhlasím. A zároveň si myslím, že to souvisí se snahami určitých lidí v určitých letech podporovat určité idoly a nevyvolené vynikající zpěváky, kteří by se idoly mohli stát, nenápadně upozaďovat. Čemuž Mistr zřejmě nechtěně napomáhal svou šťastnou povahou: znal svou cenu, zpíval krásný repertoár a hnát se za poctami mu bylo cizí (srovnejte tento noblesní postoj s případem Ivo Žídka v příspěvku pana Fuchse o něco výše). O motivech těchto snah se můžeme jen domýšlet. Holt jim asi Z.Š. byl na rozdíl od Žídka či Blachuta málo „český“. Když jsme se jednou v Čs. rozhlase v polovině 80. let bavili o tom, že Zdeněk Švehla by si také zasloužil nějaký ten (umělecký) titul, odpověděla jedna milovnice opery lakonicky: „A za co?“
      Nu, skončím laskavě. Mistrův pohřeb byl komorní, ale přesto krásný. Účast jeho rodiny, krásných vnoučat, dojemný proslov dcery Jarmily, ba i ty staré obdivovatelky, to vše vytvářelo dojem posledního rozloučení, na které přišel jen ten, kdo měl k tomuto mimořádnému umělci skutečný vztah. Jen zvuková reprodukce ve Velké obřadní síni ani zbla neodpovídá technické úrovni 21. století…

Napsat komentář

Reklama