Je jen málo muzikantů a vlastně umělců vůbec, kteří se vám hned napoprvé vryjí do paměti tak výrazně, nezapomenutelně, doslova každým detailem své osobnosti. Rakouský dirigent a také violoncellista Nikolaus Harnoncourt takový je. Právě teď slaví své osmdesátiny. Tenhle berlínský rodák (*6.prosince 1929) toho stihl za svůj život obdivuhodně mnoho a právě jeho vitalita a vnitřní energie, kombinovaná s ohromným charismatem, je to, čeho si všimnete snad okamžitě.
Milníků v dlouhé a bohaté umělecké kariéře Nikolause Harnoncourta je celá řada. Třeba už v první polovině padesátých let (1953) založil uznávané vídeňské hudební těleso Concentus Musicus.
Bezpochyby i jeho velkou zásluhou je také vyzdvižení Claudia Monteverdiho ze stínu zapomnění a jeho návrat do operních domů. V sedmdesátých letech totiž společně s Jeanem-Pierrem Ponnellem uvedl v Curychu se senzačním úspěchem cyklus Monteverdiho oper – Orfea, Poppeu a Odyssea.
Hudební publicisté také často vyzdvihují Harnoncourtův pragmatický přístup k interpretaci starých, zapomenutých, ale také málo hraných oper (například právě Monteverdiho Poppea v Salcburku v roce 1993 či nedávná rehabilitace Schumanovy Genovevy v Curychu).
Velmi připomínány a dávány za vzor jsou Harnoncourtovy nahrávky Bachových kantát či cyklus studiových nahrávek řady Mozartových oper s využitím moderních nástrojů, se špičkovým, často do dneška jen těžko překonatelným pěveckým obsazením.
Neodolatelné jsou i Harnoncourtovy výlety do světa operety – například nahrávky Straussova Netopýra či Cikánského barona.
Nikolaus Harnoncourt stojí také za řadou profilových nahrávek takových pěveckých hvězd, jako je Barbara Bonney, Edita Gruberová, Cecilia Bartoli či Thomas Hampson.
Zní to jako fráze, ale je to tak: Těch nynějších osmdesát snad nikdo nemůže Mistru Harnoncourtovi věřit.
