O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Radostné pozorování života

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Ředitel Karczag a Wallner, spříseženci ďábla, přivolají na pomoc pekelné síly, ozve se strašlivý rámus a potížisté – libretisté i skladatelé – skončí v pekle. Opona padá.

Rok po premiéře, v prosinci 1906, uvedlo vídeňské divadlo Apollo parodii Veselá vdova v druhém manželství. Autory byli Alfred von Schick a Leopold Krenn a využili Lehárovy melodie. „Každý večer vyvolává velký smích malý synek ‚veselé vdovy‘, který už projevuje manýry jako velký,“ psalo se.

24. dubna 1907 dosáhla Veselá vdova v Divadle na Vídeňce čtyřsté reprízy, tedy osminásobku toho, v co původně autoři doufali. „Ředitelství chystá k této příležitosti zvláštní překvapení: orchestr bude hrát veškerá hudební čísla bez not na pultech, skladatel bude dirigovat zpaměti, herci nebudou mít nápovědu.“ Ani toto oznámení pochopitelně nezůstalo bez (poněkud nevkusné) reakce: „Jak se dozvídáme, jsou překvapení přichystána už i pro pětistou reprízu. Ta se totiž bude konat bez herců a bez orchestru. Publikum, dirigováno uvaděči, si operetu zahraje samo. Námitku, že jenom málokdo z diváků umí zpívat, vyvrátila rozhodující místa tím, že to nevadí, vyřeší se to samo. Stačí, aby diváci otevřeli ústa, vždyť už má dnes Veselé vdovy každý tak jako tak po krk, takže… Také termín šestisté reprízy už je prý stanoven. Podle spolehlivých zdrojů se opět uskuteční s celým ansámblem i orchestrem, ale bez publika.“

Franz Lehár obhospodařuje tři vídeňská divadla - zveřejněn v Časopisu Kikeriki, 23.1.1910 (foto archiv autorky)
Franz Lehár obhospodařuje tři vídeňská divadla – zveřejněno v Časopisu Kikeriki, 23. 1. 1910 (foto archiv autorky)


Tajemství úspěchu
Postavy Veselé vdovy odpovídaly reálnému životu, byly pochopitelné, jejich jednání srozumitelné, stavba děje logická. Nescházelo žádoucí téma lásky a intrika, ale ani jedno nebylo příběhem křečovitě vynucené. A taneční rytmy se s dějem pojily zcela přirozeně; historikové hovoří o Veselé vdově jako o zrodu „taneční operety“. Libretisté zařadili do textu řadu narážek, některé už ovšem dnes potřebují komentář. Tak samotná hříčka Pontenegro/Montenegro, jejíž význam zdůraznilo jméno hlavní mužské postavy operety: skutečný korunní pric Montenegra, narozený roku 1871 v Cetyni, se jmenoval Danilo Alexander a pocházel z rodu Petrović-Njegoš, zemřel roku 1939 ve Vídni. Njeguš se v operetě jmenuje sekretář vyslanectví. Rovněž jméno vyslance barona Mirka Zety je skrývačka – Zeta je černohorská řeka, ale označuje se tak i vojenský útvar (četa). I jméno hlavní představitelky Hanny Glawari je jinotajné – glawari byli označováni příslušníci říšské rady, zkrátka „hlavouni“.

První představitelé hlavních rolí ve Veselé vdově - Mizzi Günther a Louis Treumann (foto archiv autorky)
První představitelé hlavních rolí ve Veselé vdově – Louis Treumann a Mizzi Günther (foto archiv autorky)

„Vilji“ mají kořen v černohorské pověsti: jsou to v jeskyních žijící bytosti, napůl ženy – napůl koně. Ovšem, jak píše snad největší znalec sociálního a politického pozadí rakouské (rakousko-uherské) operety Moritz Csáky, libretistům nešlo o samotné „Pontevedro-Montenegro, nýbrž o to, vystihnout jádro poměrů v rakouském státě, v ‚Kakánii‘“. Označení Kakánie, vzniklé ze zkratky k. k. (kaiserlich-königlich, císařsko-královský), totiž to, co se pod ním skrývalo, zperzifloval po zániku monarchie Robert Musil v románu Muž bez vlastností. Ironizující a satirickou složkou, vazbou na dobový kontext, se opereta blíží kabaretu či kreslenému vtipu, jemuž po určité době, v jiném prostředí, kontextu a v jiném jazyce už neporozumíme. Dílo však přežije zásluhou jiných kvalit, a ty jsou v případě řady operet uloženy v hudbě – jako v případě Veselé vdovy.

Salonní opereta
Do roku 1911 vzniklo sedm dalších Lehárových operet, z nichž v repertoáru vytrval vlastně jen Hrabě Luxemburg. Děj se odehrává na přelomu století v prostředí pařížské bohémy – na rozdíl od Pucciniho Bohémy ale se (snad) šťastným koncem. Příběh je postaven na otřepaném prostředku záměny osob a inkognita, jsou tu dva obligátní páry a komik; libretisté Robert Bodanzky a Alfred Maria Willner vlastně přešili děj Bohyně rozumu Johanna Strausse. (Premiéru 12. prosince 1909 dirigoval devětadvacetiletý Robert Stolz. Tehdy už byl sám autorem čtyř operet, ta zatím poslední – Veselé paničky vídeňské – měla premiéru v Brně, kde Stolz v letech 1903 – 1907 působil; s nedokončenou operetou Johanna Strausse se shoduje pouze názvem. Stolzovy skutečné úspěchy měly teprve přijít.)

Hraběte Luxemburga nekomponoval Lehár s velkým nadšením, ale byl vázán smlouvou s ředitelem Karczagem. Vídeňská kritika hodnotila hudební stránku novinky dokonce výš než Veselou vdovu. A pokud jde o děj, konstatovala, že hranice společenských sfér jsou uvolněné, v tomto světě je možné všechno, pouze je třeba uvést do souladu dvě zdánlivě protikladné podmínky – city a peníze. „Opereta to dosud nikdy neřekla tak jednoznačně,“ vyslovil se ve své práci o postavách vídeňské operety Robert Dressler. Hrabětem Luxemburgem vytvořil Lehár typ takzvané „salonní operety“.

V Praze byl Hrabě Luxemburg uveden prvně v Novém německém divadle roku 1910: „Hrabě Luxemburg je typická lehárovská opereta podle stejného, už léta osvědčeného receptu. Lehár a jeho spolupracovníci přesně vědí, co od nich publikum chce, a nic jiného mu také nenabízejí. Operetní autoři se už dávno vzdali vymýšlení něčeho nového, přestali si lámat hlavu, jak překvapit něčím, co tu ještě nebylo, nebo něčím, co tak aspoň vypadá. Také to nepotřebují. Publikum je přece tak skromné! Stačí nenáročné a ne příliš dlouhé libreto a na připravenou nit navléct pár zflikovaných valčíků, polek nebo pochodů. Kdo se jednou naučil, jak se dělá opereta, může jich nadělat stovky, o úspěch se postará reklama a šikovní obchodníci, kteří se postarají o odbyt,“ psal Felix Adler.

Následovala Cikánská láska (rovněž na libreto Bodanzkého a Willnera, premiéra tentokrát v Carlově divadle), příběh dívky rozhodující se mezi dvěma nevlastními bratry, tedy konflikt známý také například ze hry Gabriely Preissové a Janáčkovy opery Její pastorkyňa.

Carltheater ve Vídni (foto archiv autorky)
Carltheater ve Vídni (foto archiv autorky)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments