Od violy ke Smetanovu Daliborovi, vedení dětského sboru k tomu. Otakar Dubský slaví osmdesátiny

Neméně důležitou životní rolí uměleckého života Otakara Dubského bylo založení a vedení dětského pěveckého sboru Jitřenka, který vznikl z původního folklórního souboru v roce 1966. Jitřenka vyrostla díky Otakaru Dubskému ve významný český dětský sbor, ověnčený řadou cen z domácích i mezinárodních soutěží. Její existence ovlivnila významně podhoubí hudebního vnímání mnoha dětských duší, kromě samostatných koncertů spolupracovala často s operou Jihočeského divadla, vystupovala rovněž na koncertech s Jihočeskou filharmonií.

Význam tohoto působení ani nelze docenit, to není ode mne sebeméně společenská frazeologie, vím z vlastní zkušenosti dobře, jak je tato činnost náročná. Bez plného nasazení a v dobrém smyslu slova bez jistého bláznovství se ani nedá dělat. Ostatně Otakar Dubský je odchovancem Kühnova dětského sboru, zažil ještě vedení legendárního sbormistra Jana Kühna. Se sborem krom koncertů nasával jako děcko i atmosféru poválečného prostředí Národního divadla v Praze, kterému dnes vzletně říkáme “zlatá éra”. Líčil mi okamžiky studia Dvořákova Jakobína, v němž se v roli Bendy střídali Oldřich Kovář a Karel Hruška: „My děti jsme měly raději Hrušku, on k nám míval takový hřejivý, osobní vztah a my jsme mu za to moc fandily”, neopomene také dodat, jak se tenory obou Bendů dobře nesly divadelním prostorem. Taková ta troška profesionální deformace, postihující nás všechny, kdo jsme se dotkli čarovné drogy, zvané operní divadlo. Koho by jinak napadlo po tak dlouhé době hodnotit nosnost tónů legendárních buffo tenorů historie?

Bez náznaku hierarchizace obou významných životních rolí načrtnu nejprve Dubského činnost divadelní. Jak jsem již naznačil, patřil Otakar Dubský k pěvcům – univerzalistům. Tehdejší typ ansámblového divadla přesně tento typ pěvců potřeboval, ať na českém jihu, v Olomouci, Liberci či Plzni. Při obvyklém počtu dvaadvaceti interních sólistů nebylo možno dodržovat exaktní rozdělení hlasových oborů jako na velkých operních scénách.

Otakar Dubský je však v první řadě poctivě vyškoleným violistou, absolvoval v tomto oboru Pražskou konzervatoř. Dalo by se vzletně říci – od violy sólistou opery. Nebyla by to nadsázka, ostatně nástroj je pro pěvce a rozvoj jeho muzikality velmi potřebný. Kdo ho neabsolvoval, bývá to v praxi divadel znát. Ne na jevišti, leč v nácviku. Na škole se setkal rovněž s profesorem zpěvu Konstatinem Kareninem, dlouholetým výborným tenoristou, u kterého získával základy pěvecké techniky (tento dramatický tenorista vyškolil na konzervatoři mimo jiné i Karla Gotta).

Svoji muzikantskou dráhu započal v roce 1960 jako violista operního orchestru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Pěvecké dispozice a solidní hlasové školení Otakara Dubského (rovněž u pedagožky Marie Suttnarové, úspěšné učitelky tenoristy Malíka) se ale nedalo utajit, šéfdirigent Karel Nosek ho začal pověřovat menšími jevištními úkoly, od role Posla ve Verdiho Aidě, Gora v Pucciniho Butterfly až po úlohu Skřivánka ve Smetanově Tajemství v roce 1965. Život je přece výsostně otázkou potřeb, v divadle dvojnásob, neříkal tato trefná slova legendární plzeňský operní šéf doktor Karel Vašata, o němž jsem zde psal loni v září? Skřivánka v roce 1965 v Jihočeském divadle prostě potřebovali, nebývá časté, aby mladý pěvec začínal zrovna Skřivánkem. Pro mladého pěvce to bylo zajisté z vývojového hlediska dobře. Ostatně v nové inscenaci Tajemství roku 1982 již zpíval lyrického Víta (obvykle to v praxi divadel bývá naopak, stárnoucí Vít se “přehraje” na charakterní roli Skřivánka). Do angažmá v Plzni odcházel z Budějovic roku 1965 talentovaný tenorista Radmil Kvírenc, takže divadelní potřebou začal být pro vedení Jihočeského divadla první tenorový obor.

Otakar Dubský začal být stále více pověřován lyrickými i spinto tenorovými rolemi. Navíc si vhodně rozšířil pěvecko-technickou základnu o školení na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě Přemysla Kočího, pokračovatele efektivní metody Rudolfa Vaška (v letech 1965-1969). Pěvec sám vysoce ocenil v rozhovorech se mnou vícekrát přínos tohoto školení, které mu pěvecky otevřelo nové oborové obzory. Již roku 1971 na sebe Otakar Dubský upozornil výraznou dramatickou rolí Ondreje v Krútňavě Eugena Suchoně (tuto roli zpíval v Národním divadle v Praze Beno Blachut, v Plzni Jaroslav Hlubek). To byl významný oborový posun!

Myslím, že dobré školení na Hudební fakultě Akademie múzických umění se projevilo bez kompromisů v Donizettiho Lucii z Lammermooru (1982). Dodnes si pamatuji, jak jsem byl nejen já překvapen pěveckou hodnotou výkonu v roli Edgara, pěvecké partie virtuózně skladatelem koncipované. Pěvec mi v rozhovoru přiznal, že bez školení u Přemysla Kočího by tuto technicky obtížnou roli nebyl mohl zvládnout. Takové dobré ocenění pedagoga ex post lze jistě pouze závidět, nebývá v pěveckém oboru tak časté. Roku 1982 to byl navíc jeden ze zajímavých dramaturgických pokusů uvádět u nás méně známou tvorbu Gaetana Donizettiho (v Plzni roku 1973 byla uvedena Lucrezia Borgia). Viděl jsem Otakara Dubského v řadě titulů, ostatně psal jsem o nich recenze do tehdejšího regionálního tisku (Jihočeská Pravda). Byla to řada vysoce náročných rolí, například Offenbachův Hoffmann, Verdiho titulní role Dona Carlose nebo Manrica v Trubadúrovi (tento titul je nově na repertoáru Jihočeského divadla v režii Tomáše Studeného, oba Manricové jsou dnes zahraniční hosté).

Rovněž stojí za připomenutí Dubského dramatický Erik v Bludném Holanďanovi, efektní Mario Cavaradossi v Tosce, Canio v Komediantech, Turiddu v Sedláku kavalírovi, Laca v Její pastorkyni či na straně druhé jevištně výrazný Jannakos v Martinů Řeckých pašijích. Jeho kulatě znějící, nosný hlas inklinoval stále zřetelněji k dramatičtějším typům tenorových partií, představoval typický spinto obor. Za zmíněné role Hoffmanna, Cania a Turidda obdržel Otakar Dubský v roce 1988 Cenu literárního fondu. Osobně si výkony vždy pamatuji u kohokoliv z minulosti především podle míry celkové přesvědčivosti. Velmi přesvědčivé si vždy vybavuji bleskově, nepotřebuji nic hledat v záznamech, mám je “zaparkovány” ve své paměti. Zkrátka typ profesionální deformace. Proto si vedle zmíněného Donizettiho Edgara vybavím okamžitě Smetanova Dalibora na Trocnově roku 1985.

V titulní roli zaujal Otakar Dubský blachutovsky měkce odvíjenou kantilénou, lehce tvořenými výškami, rovněž závěr dramatické scény s Budivojem – Krev smyje vše, čím jsem se provinil – s obávanou sextou na vysoké há, zazněl v mezza voce dle Blachutova vzoru na jeho slavném snímku (parafrázuji dobovou recenzi). Však mi již tehdy pěvec přiznal, že s Beno Blachutem přímo roli Dalibora konzultoval. Ten mu prá stále kladl na srdce: „Hlavně nikde neřvi, nedramatizuj, protože Dalibor se musí zpívat měkce, kantabilně.” Tehdejší pěkná inscenace Dalibora v přírodním amfiteátru Trocnova byla zážitkem, na který se nezapomíná. Připomenu výborného Roberta Wolka jako Vladislava nebo tehdy mladou dramatickou sopranistku Libuši Hrubou v roli Milady. Představení dirigoval tehdejší šéf opery Karel Nosek.

A do třetice bych rád uvedl významnou a zdařilou roli Dona Josého v Carmen, kterou se mohl pěvec etablovat při hostování v plzeňské opeře a rovněž v Brně. V Plzni hostoval také Jiřího v Dvořákově Jakobínovi, partii Prince v Rusalce si zase zahostoval v Ostravě.

Paralelně s náročnou činností prvooborového operního sólisty vedl Otakar Dubský od roku 1966 dětský sbor Jitřenka při Domu dětí a mládeže v Českých Budějovicích. Byl jedním z mála, kdo dokázal skloubit dohromady tyto náročné profese, pro laika možná podobné, ve skutečnosti však zásadně odlišné, se zcela jinými prioritami. Již ryze po hlasové stránce se role pěvce a sbormistra dosti vzájemně “bijí”, slovy exkolegy docenta Jaromíra Borovičky z Olomouce: „Sbormistrovství žere pěvecký hlas”. Sbormistr totiž při zkouškách vnitřně soucítí se sborem, což se latentně zračí v napětí hrtanových svalů, které pomyslně dotahují všechny zkouškové nepřesnosti ve tvoření tónů sboru a v intonaci. Takže na konci zkoušek bývá sbormistr hlasově unavenější než po operní produkci, zpívá-li funkčně dobře.

Pan Dubský řešil tuto pro aktivního pěvce citlivou situaci mikrofonem na zkušebním sále sboru, do kterého sděloval odlehčeným hlasem své připomínky, stejně jako předzpívával tóny a hudební fráze jednotlivým hlasovým skupinám. Takto činil až do roku 1992, kdy ukončil svoji sólistickou operní činnost a začal se na plný úvazek věnovat roli sbormistrovské. Poté již mikrofon neměl za tak nutnou složku zkoušek, neboť ho již večer nečekalo náročné operní představení. V roce 1994 nastoupil jako odborný asistent na katedru hudební výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích, kde vyučoval hlasovou výchovu, intonaci a vedl cvičný sbor fakulty. Své bohaté zkušenosti dokázal dobře studentům předávat, díky němu si odnášeli do praxe řadu poznatků nejen v práci s dětským hlasem, ale i v psychologii dětského vnímání, kterou dobře znal z vlastní praxe.

Jitřenka se za léta jeho sbormistrovské činnosti etablovala celostátně jako dětský sbor s kompaktním, plným zvukem, dobrou intonací a hlasovou kultivací. Zabodovala na řadě domácích i zahraničních soutěží (Arezzo, Tours, Cantonigrôs, Montreux, Preveza, Oskarshamn). Sbormistr dokázal sehnat prostředky i pro velkorysý výjezd za oceán do Spojených států amerických, kde účinkoval na festivalu ve státě Iowa, v jeho hlavním městě Des Moines. Byl velmi dobrým organizátorem sborové práce a Dům dětí a mládeže se jevil jako pozorný zřizovatel.

Každý dětský sbor se pochlubí rád svými odchovanci, kteří se umělecky později výrazněji uplatňují. U Jitřenky je to především českobudějovická rodačka Jana Šrejma Kačírková, kterou pěvecky sbor utvářel a pan Dubský stál i za jejími prvními kroky při hledání vhodné pěvecké školy. Pochlubit se může i výraznou českou herečkou Petrou Hobzovou, tenoristou Lukášem Moravcem nebo Janou Vortnerovou, spolupracující se současnou Jitřenkou, jejíž vedení převzala před několika lety Ukrajinka Elvira Gadzhyyeva.

Otakar Dubský poznal nejen širokou škálu operních rolí ve své čtvrt století trvající dráze, ale poznal, na rozdíl od řady svých operních kolegů, uzavřených po celý aktivní život do čtyř stěn divadla s jeho specifikami, že jsou i jiné, alternativní role. Nazvěme je i rolemi životními. Životní rolí pro Otakara Dubského bylo určitě vedení dětského sboru Jitřenka, který se stal jeho pomyslným dítětem. Bez něho by Jitřenka prostě nebyla. Rovněž jeho zmíněná činnost pedagogická, která vycházela z přímé praxe, myslím tím praxe vícesměrné, tedy jevištní i sbormistrovské. Ta je pro pedagogické fakulty neobyčejně cenná. Vždyť učitel bude především praktik, ne vědec, v hudební výchově obzvláště.

Syntéza životních rolí je obdivuhodná. Přidám na závěr i zmínku o jeho pravidelných návštěvách premiér Jihočeského divadla, kde se svojí manželkou, dlouholetou pracovnicí divadla, pan Dubský nikdy nechybí. Proto bych na závěr popřál jubilantovi jménem Opery Plus nejen mnoho pevného zdraví a pověstnou kapičku štěstí, ale také mnoho a mnoho návštěv nových českobudějovických operních premiér per futurum. Bez jeho účasti v publiku si dnes ani nedovedu českobudějovickou atmosféru operních premiér na jihu Čech představit.