Odvážné uvedení Korngoldova Mrtvého města na ohrožené londýnské scéně

Přestože před půl rokem ohrožovala English National Opera ztráta finančního příspěvku, dočkali jsme se nakonec plánovaného uvedení opery Mrtvé město brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Druhá londýnská scéna provedla inscenaci v anglickém překladu.

Jeden z nejslavnějších brněnských rodáků, Erich Wolfgang Korngold, zkomponoval v pouhých 23 letech svou třetí operu Die tote Stadt (Mrtvé město). První uvedení tohoto díla na scéně English National Opera (ENO) bylo však odvážným počinem. V listopadu 2022 totiž hrozila této druhé londýnské operní scéně ztráta celého ročního finančního příspěvku z veřejných zdrojů. Arts Council England tehdy uvedl, že od dubna 2023 zruší scéně grant ve výši 12,6 milionu liber a místo toho jí poskytne během tří let 17 milionů liber – ovšem pouze v případě relokace mimo Londýn. Po řadě protestů mnoha anglických i zahraničních umělců a organizací byla tato existenční hrozba posléze pozastavena, a hledalo se nové řešení. Na konci loňského roku proto leckdo nevěřil, že k letošní inscenaci Korngoldovy opery vůbec dojde.

Teprve v polovině dubna 2023 scéna ohlásila, že Arts Council England stanovil rozpočet na období 2024–2026 ve výši až 24 milionů liber. ENO však musí o tuto sumu podat žádost, a o její konečné výši se rozhodne letos v létě. Částka by doplnila 11,46 milionů liber, které již byly na toto období schváleny.

Kromě těchto přitěžujících okolností bylo rozhodnutí inscenovat Mrtvé město odvážné ze dvou jiných praktických důvodů. Zaprvé – vzhledem k délce představení: opera trvá s přestávkou téměř tři hodiny. Korngold si přál, aby se přestávka konala po prvním dějství, v ENO však byla dvě první dějství spojena na 1 hodinu a 40 minut, druhá část večera pak trvala 45 minut. Zadruhé – protagonistu Paula musí ztvárnit tenorista s velkým hlasem a obrovskou výdrží: je totiž na jevišti během téměř celého představení. Náročná je i role Marietty, neméně i role velkého orchestru straussovského typu (který byl v ENO doplněn na 88 hráčů). Vzhledem k surrealistickému námětu a vypjaté výrazovosti Korngoldovy partitury je tedy inscenace této opery téměř vždy riskantní.

Erich Wofgang Korngold, rakouský a později americký občan, se narodil v Brně v roce 1897. Jeho otec Julius (1860–1945) byl v době svých studií práv a hudby ve Vídni žákem Antona Brucknera, v Brně pak pracoval jako advokát a hudební kritik (přispíval do místních listů a pracoval rovněž v redakci týdeníku Wochenblatt). S Vídní však pilně udržoval styky a nakonec se tam v roce 1901 i s rodinou odstěhoval – získal nabídku pracovat ve vlivném rakouském listu Die Neue Freie Presse. V něm se posléze stal nástupcem proslulého Eduarda Hanslicka, a zůstal nejvlivnějším kritikem v Rakousku až do roku 1932. Byl mimo jiné i zapřisáhlým odpůrcem Nové vídeňské školy, zejména Schönberga. Přestože jeho syn Erich odešel z Brna jako čtyřletý, jeho jméno je s Brnem trvale spjato.

O jeho rodišti byla bohužel v programové brožuře londýnské inscenace jen kusá zmínka. Korngoldovy skladby však byly v Brně prováděny pravidelně již od jeho Klavírního tria op. 1, kdy mu bylo třináct let. V době jeho studií na vídeňské konzervatoři pak bývala skladatelova instrumentální hudba pravidelně na programu brněnských koncertů pořádaných tamějšími německými institucemi, a otec se synem se jich často zúčastňovali. V brněnském Městském divadle byl v listopadu a prosinci 1911 dvakrát uveden i Korngoldův velmi úspěšný balet Der Schneemann (Sněhulák, premiéra 1910 ve Vídni), jednou dokonce v pohostinském vystoupení vídeňského Dvorního divadla.

Londýnští diváci se rovněž nedozvěděli, že v Korngoldově rodišti byla uvedena i jeho opera Das Wunder der Heliane (Helianin zázrak, 1927) a jiná díla. Mrtvé město bylo uvedeno v Brně v roce 1922, dva roky po premiérách v Hamburku a Kolíně nad Rýnem (které byly uvedeny zároveň), a dva roky před berlínskou premiérou v roce 1924. V programu nebyla ani žádná zmínka o tom, že Korngold byl navíc v Brně v sezónách 1929–1931 stálým hostujícím dirigentem.

Korngold byl zázračné dítě, obdivoval jej nejen jeho učitel Zemlinsky, ale také Mahler, který jej označil za génia; muzikolog Ernest Newman jej považoval za “nového Mozarta”. Puccini o Korngoldovi prohlásil, že má dvakrát tolik talentu, než potřebuje, a Artur Schnabel pravidelně uváděl Korngoldovu Klavírní sonátu E dur, kterou skladatel dokončil ve svých 13 letech. “Dnes jsem obdržel skladby Vašeho syna a přečetl si [partitury] s největším úžasem,” napsal Richard Strauss Juliu Korngoldovi v roce 1910. “První emocí, kterou člověk pocítí, když si uvědomí, že je napsal jedenáctiletý chlapec, je úcta a obava, že tak předčasně vyspělý génius by byl schopen pokračovat v normálním vývoji.”

V Korngoldově životě ovšem nebylo “normální” téměř nic. Měl fenomenální úspěch: jeho skladby dirigovali Arthur Nikisch, Karl Muck, Felix von Weingartner, Fritz Busch, Joseph Willem Mengelberg a Richard Strauss, a brzy po premiéře v roce 1920 se Mrtvé město hrálo na desítkách světových scén. V inscenacích vystoupila řada slavných pěvců: premiéru v Kolíně nad Rýnem dirigoval Otto Klemperer a Mariettu/Marii zpívala jeho žena Johanna Geisler. Pro svůj debut v Metropolitní opeře v roce 1921 si vybrala roli krásná brněnská rodačka Maria Jeritza (někdejší Marie Jedličková), v berlínské premiéře v roce 1924 vystoupila v roli slavná Lotte Lehmann; Richard Tauber ztvárnil hlavní roli Paula a inscenaci dirigoval George Szell. Korngold byl navíc miláčkem podnikatelů. Jak napsal Anton Webern Schönbergovi již v listopadu 1910, “Nakladatelé, představení – ten chlapec má všechno!”

V třicátých letech pozval Korngolda do Hollywoodu slavný režisér Max Reinhardt, a skladatel se brzy usadil v Los Angeles. Pracoval pro společnost Warner Brothers a napsal hudbu k sedmnácti filmům, z nichž Anthony Adverse (1936) a The Adventures of Robin Hood (1938) získaly Oscara. V roce 1936 si duchapřítomně pořídil americký pas. Antisemitismus v Rakousku totiž nebezpečně vzrůstal; v roce 1938, kdy byl Korngold v Kalifornii i s rodinou, pak došlo k nacistickému Anschlussu. Jako občan židovského původu by byl Korngold po případném návratu do Vídně persekvován. Proto se tam už nevrátil; naštěstí byl tehdy už v Kalifornii i jeho bratr, a jejich otci se podařilo z Rakouska uniknout. Nicméně ke konci druhé světové války byl již skladatel Hollywoodem poněkud rozčarován.

Přestože měl v USA obrovský úspěch, a byl tam velmi ceněn, Korngold se chtěl po 2. světové válce vrátit do Evropy. Evropské kritiky si však po roce 1945 nezískal – byl pro ně vždy “Mr. Hollywood”. Nepomohl ani jeho krásný houslový koncert, který provedl v roce 1947 Jascha Heifetz. Po několika letech ve Vídni se skladatel vrátil do Kalifornie. Svou kariéru v Evropě považoval za ukončenou. Po Korngoldově předčasné smrti v roce 1957 upadla jeho hudba v zapomnění.

Dnes se však vrací stále častěji jak na operní scény, tak na koncertní pódia. Jen během posledních dvou let bylo Mrtvé město na repertoáru významných scén nejen v Evropě a USA, ale i v Mexiku, Rusku, Asii a na Novém Zélandě. V České republice mělo inscenaci této opery údajně v plánu v roce 2020 Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě.

Libreto Mrtvého města napsali Julius a Erich Korngoldovi společně pod pseudonymem Paul Schott, podle románu Georgese Rodenbacha Bruges-la-Morte z roku 1892. V podstatě jde o příběh ztráty a její analýzu; libretisté zarámovali část děje do snu a rozšířili obsah svým způsobem o studium příznaků obsese a kompulze. Typ Korngoldovy partitury, která pojednává tyto a jiné silné emoce (až patologicky hluboký smutek a deziluzi) vypjatou, melodicky a harmonicky bohatou řečí, která stojí na pomezí pozdního romantismu a verismu, byl britskému establishmentu vždy proti srsti. Královská opera Covent Garden uvedla Mrtvé město krátce v roce 2009, po inscenaci se však brzy slehla zem.

Hrdina příběhu Paul truchlí po své ženě Marii, která zemřela před několika lety; je uzavřen zcela do sebe a na její památku vytvořil ve svém bytě v Bruggách jakousi svatyni. Náhodou pak uvidí ve městě tanečnici, která je fyzicky dvojnicí zbožné Marie, ale jinak je jejím pravým opakem. Posedne jej touha s vitální Mariettou nějak prožít svůj dřívější život, a začne se potýkat s nejasnou hranicí mezi vzpomínkami a realitou. Jeho halucinace vyvrcholí tím, že ji uškrtí copem Mariiných vlasů. Po probuzení se rozhodne ponechat svůj destruktivní žal za sebou.

Po loňském Příběhu služebnice dánského skladatele Poula Ruderse bylo Mrtvé město druhou inscenací irské režisérky Annilese Miskimmon v ENO (v současné době je rovněž uměleckou ředitelkou scény). Režisérka přenesla příběh do padesátých let 20. století. Pochmurné obrazy pohřebních průvodů černě oděných občanů a kněží, pomalu procházejícími zadní částí jeviště zpola zahaleného bílou mlhou, byly atmosférické, ztvárnění hrdinova hlubokého zármutku se však projevovalo mimo jiné až manickým běháním po celém jevišti. Ačkoliv smutek se může projevovat různě, toto pobíhání z místa na místo působilo často nepřirozeně a přehnaně. Celý děj opery má být poháněn Paulovou emocionální proměnou, a ta zde nebyla zcela zjevná. Zapůsobila však harlekynáda s Mariettinými kolegy v bílých kostýmech, při zkoušce Meyerbeerovy opery Robert ďábel; i jejich pohybová kultura byla pozoruhodná.

ENO uvádí opery v angličtině a Mrtvé město bylo uvedeno ve velmi dobrém překladu Kelley Rourke. Režie přinesla určitá zajímavá řešení, na druhé straně však byly některé prvky na hranici kýče. Inscenace nebyla vyrovnaná: bylo v ní něco nedotaženého, a to se zřejmě nepodařilo uvést na správnou cestu ani po premiéře.

V prvním vydání Rodenbachova románu bylo mnoho černobílých ilustrací města, o Bruggách je na začátku opery několik jasných zmínek. Julius a Erich Korngoldovi se sice v libretu na město nesoustředili, nicméně lokalita by mohla být ve scénografii využita, i když jen náznakově. Z jevištního návrhu Miriam Buether totiž diváci vůbec nemohli poznat, kde se vlastně příběh odehrává.

V jevištním návrhu měly být údajně i ozvěny Magrittových pláten. Výsledné fádní barvy však barevně nijak nekorespondovaly s řadou kytic červených růží v pozadí jeviště, s černě oděnými občany města a hustou mlhou. Monochromatické schéma by možná zapůsobilo víc. Totéž platí i o kostýmech (návrhářka Nicky Gillibrand), které se pohybovaly od nudné hnědé barvy Paulova tvídového obleku až po křiklavé šaty Marietty, a nešťastně zvolený rádoby svůdný černý korzet v taneční scéně.

V roli Paula debutoval v ENO švýcarský tenorista Rolf Romei (naposledy ji zpíval v roce 2021 na festivalu George Enescu v Bukurešti, tehdy v původní němčině). Jeho anglická výslovnost byla velmi dobrá, ale ačkoliv má zpěvák skutečně velký hlas a potenciál pro tuto pěvecky velmi náročnou roli, měl evidentně určité vokální problémy. Na premiéře zpíval přes onemocnění, a možná se ještě zcela nezotavil před pozdějším představením, které jsem zhlédla. A jeho pojetí Paula jako přehnaně korektního muže, na druhé straně však zbytečně gestikulujícího, mne nepřesvědčilo. Romei bohužel postrádal charisma. Protagonistu opery jsem si představovala jako romantického hrdinu, zasaženého hlubokou bolestí ze ztráty své životní lásky; Jonas Kaufmann, kterému charisma nikdy nechybí, zpíval tuto roli loni v Bavorské státní opeře, a lituji, že jsem neměla možnost vidět jeho ztvárnění.

V roli Marietty debutovala v ENO na premiéře britská sopranistka Allison Oakes. V představení, které jsem zhlédla, zaskakovala Jillian Finnamore, která jak v roli, tak na scéně ENO rovněž debutovala. Půvabná blondýnka se narodila a vyrostla v africkém státě Pobřeží slonoviny, vystudovala na University of South Carolina a nyní žije v Berlíně. Pěvecky zvládla roli dobře, v hlavovém rejstříku má její poměrně velký hlas pěknou barvu. Bohužel, režisérka obsadila němou roli Marie herečkou Lauren Bridle, jejíž subtilní postava byla v příkrém kontrastu s kyprou Jillian. Diváky tedy muselo nutně mást, jak mohl Paul považovat Mariettu za ženu, která se jeho zesnulé manželce fyzicky podobá. (Hlas Marie slyšíme jen občas, mimo jeviště a v podání Marietty.)

Známá britská mezzosopranistka Dame Sarah Connolly zpívala menší, ale důležitou roli hospodyně Brigitty; její pěvecké ztvárnění světlých i tmavých odstínů role bylo důstojné a přesvědčivé. Hlasově a herecky zapůsobil také norský barytonista Audun Iversen v dvojroli Franka a potulného hráče Fritze. Jeho árie Pierrot’s Tanzlied: Mein Sehnen, mein Wähnen (Moje touha) v 2. dějství je jedním z vrcholných čísel opery, tak jako duet pro soprán a tenor Glück, das mir verblieb (Štěstí, které mi zůstalo) v 1. dějství (ten je často slyšet i v koncertním podání pouze pro soprán, jako Mariettina píseň nebo Píseň o loutně). V menších rolích Mariettiných temperamentních přátel odvedli velmi dobré výkony Rhian Lois, Clare Presland, Innocent Masuku, William Morgan a Hubert Francis.

Korngoldova partitura Mrtvého města je velmi sytá, a je snadné slyšet, jak jej jeho pozdně romantické melodické myšlení předurčovalo k typu velkého, až přesyceného zvuku, který vyžadovaly hollywoodské filmy, na nichž posléze spolupracoval. V Mrtvém městě je však melodika neotřelá.

Orchestr hrál dobře a šestačtyřicetiletý ukrajinský dirigent Kirill Karabits umožnil Korngoldovým rozpínavým melodiím vzlétnout málem až do stratosféry. Na druhé straně však posunul význam termínu fortissimo na zcela novou úroveň. Ve 3. dějství, v pasáži, v níž zazněly několikrát břeskné žestě, byl výsledek ohlušující (diváci, kteří seděli tak jako já vlevo, byli vystaveni přímému dopadu zvuku z místa zdroje). Kupodivu ani jeden recenzent nepoznamenal, jak neblahý vliv může taková přebujelá dynamika mít na vokální zdraví zpěváků. Ani diváci, ani recenzenti se většinou v tomto směru nad rolí dirigenta nezamýšlí. Je-li však orchestr příliš velký, zvuk také velký a dirigent nekontroluje rovnováhu, nutí to zpěváky forsírovat, což je může v průběhu večera vyčerpat.

Přes jistou nevyrovnanost mělo Mrtvé město v ENO u publika úspěch, a nepřekvapilo by mne, kdyby se tam inscenace vrátila. Korngoldovo dílo patří k celosvětovému kulturnímu dědictví, a jeho kulturní zázemí bychom měli ve světě rozhodně víc propagovat.

Erich Wolfgang Korngold: The Dead City
27. března–9. dubna 2023
English National Opera

Inscenační tým
Režie: Annilese Miskimmon
Dirigent: Kirill Karabits
Překlad: Kelley Rourke
Pohybová spolupráce: Imogen Knight
Scéna: Miriam Buether
Kostýmy: Nicky Gillibrand
Světelný design: James Farncombe

Účinkující:
Paul: Rolf Romei
Marietta a hlas Marie: Allison Oakes / záskok: Jillian Finnamore
Marie: Lauren Bridle
Frank/Fritz: Audun Iversen
Graf Albert: Hubert Francis
Brigitta: Sarah Connolly
Juliette: Rhian Lois
Lucienne: Clare Presland
Victorin: William Morgan
Gastone: Innocent Masuku