Opera – originál vs. překlad

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kromě významové (sémantické) roviny obsahuje zpívaný dramatický text ještě zásadní formální vlastnosti, neboť obsah v uměleckém díle je vždy spojen s formou. V tomto případě jsou to vlastnosti akusticko-auditivní, například rytmizace slova, prozódie nebo emocionální zabarvení. Jednoduchá věta může jen změnou intonace zcela obrátit svůj emotivní náboj proti svému prvotnímu významu. Když někdo s ironickým nádechem prohlásí „To mám ale radost,“ určitě z toho nevyvodíme, že má radost, ale naopak. V mnoha případech tak mají tyto vlastnosti důležitější roli než samotný význam. Dalším důležitým faktorem, jenž vstupuje při překladu do hry, je vizuální skutečnost opery, určené primárně k divadelnímu a tedy vizuálnímu předvádění, při němž spousta informací k divákovi probíhá tímto zrakovým kanálem a textová složka tím pádem zdánlivě postrádá určitá sdělení. Je to ale v naprostém pořádku. Naopak zdvojuje-li hudebně dramatický text informaci předanou již jednoznačně vizuálně, působí zpravidla hloupě, nejedná-li se o přímý záměr. Divák zpravidla nepotřebuje komentovat to, co vidí. „Funkční přesností rozumíme takový vzájemný poměr mezi originálem a překladem, při kterém překlad jako celek reprodukuje ideově smyslovou, estetickou a emocionální funkčnost originálu jako celku.“ (8) Toto pojetí se zdá právě pro případ libreta velmi vhodné, dává překladateli určitou tvůrčí svobodu, a přitom ve svém důsledku klade na věrnost obsahu i formy velký důraz. Svou roli může sehrát i dramaturgický záměr v případě, že překlad vzniká v rámci určité předem promyšlené koncepce.

Shrneme-li si priority, pak cílem překladatele libreta je co nejpřesněji přetlumočit text multimediálního díla a vytvořit tak jeho novou podobu v odlišném jazykovém a kulturním prostředí, přičemž tato podoba musí dokonale postihnout autorský záměr v celé jeho šíři, obsahové, formální i stylové, a to prostředky srozumitelnými v daném jazykovém a kulturním prostředí. Stává se ale, že překládané libreto vykazuje jisté nedostatky. Postrádá řekněme na některých místech dějovou logiku, postavy nejsou dostatečně charakterizovány, jejich vzájemné vztahy jsou jen načrtnuty, text často popisuje akci, místo aby probíhal skutečně živý dialog a tak dále. Může to být zapříčiněno i dobovou konvencí, kterou je v překladu možné potlačit a přizpůsobit se vývoji jazyka. Důležité je vystihnout, co z dobových prvků jsou živé charakteristické znaky autorského jazyka a co je již odumřelé.

Hudební složka díla by měla v ideálním případě zůstat naprosto netknutá. Text by měl být svázán s hudbou přirozeně a s ohledem na správné kladení přízvuku a délky samohlásek. Jedná se ale o ideál jen stěží zcela dosažitelný. V praxi se to někdy porušuje, v řadě případů dost necitlivě. Vnímavý hudebník, a operní překladatel by jím měl být, dokáže rozlišit v partituře hudebně podstatné hodnoty, které jsou závazné, od méně důležitých, které je možné v krajním případě pozměnit. Všechen motivický materiál, charakteristické začátky včetně zdvihů, melodie, to je vždy nutné zachovat. Naproti tomu v ostinátních figurách v ansámblech, nebo v polyfonní struktuře, zkrátka tam, kde se nejedná o důležitý motivický materiál, není vždy potřeba za každou cenu slova kormoutit do nepřirozených tvarů a slovosledů. Nepřirozená dikce na sebe upozorní daleko nápadněji než rytmicky upravená fráze, kterou v hudebním proudu ani nezaznamenáme. Někdy totiž opravdu nosný textový nápad stojí za nějaký ten oblouček, praporek nebo trámeček. Dodávám jen, že jedinou přípustnou proměnnou veličinou je rytmus, o tónové výšce nemůže být řeč a je potřeba mít značné praktické zkušenosti v interpretaci vokální hudby.

ilustrační foto (zdroj pixabay.com)


Zpívané slovo
Pro překladatele operního libreta je klíčový zejména cit pro zpívané slovo. Nemusí však být nutně profesionálním hudebníkem, aby dokázal vyčíst z notového zápisu rytmus, melodii, tempo a agogiku zpěvních hlasů. Z pohledu fonetiky a ortoepie (9) si zpívaná řeč vynucuje určité odlišnosti oproti pravidlům správné výslovnosti, což se z pochopitelných důvodů nejvíce projeví na délce samohlásek. Ve zpěvu se všechny vokály podstatně prodlužují a rytmus a tempo podléhá hudbě, stejně jako intonace. Z obecného hlediska se uvádí, že čím menší poměr souhlásek vůči samohláskám, tím lépe text zní a snáze se zpívá.

Jsou tu ale i další a složitější zákonitosti. Například ne všechny konsonanty spotřebují stejné množství vydechovaného vzduchu. Nejnáročnější jsou h, f, ch, pak následují sykavky š, ž a s, z, dále ř a polosykavky c, č; velkou spotřebu vykazuje též r, ostatní, závěrové mají spotřebu celkem malou: t, ť, d, ď, p, b, k, g, úžinové j, v a nosové m, n, ň, nejúspornější je l. (10) V odborné literatuře je možno k tomuto tématu nalézt mnoho dalších poznatků, jež pomohou předcházet problémům s výslovností, nejúčinnější však je vždy praktické ověření funkčnosti textu zazpíváním ve výsledném tempu.

V lidových písních lze čerpat užitečnou inspiraci, jak se zpívaným slovem zacházet. Lidová píseň je totiž naším společným vokálním dědictvím, na jehož základě sdílíme v našem jazykovém prostředí podvědomý cit pro správné frázování zpívaného textu. Přirozeně tak mohou znít i občasné mírné prohřešky proti pravidlům, například slovní přízvuk může občas fungovat i synkopicky, aniž by to posluchači vadilo. Někdy je zase potřeba kvůli hudbě maličko upravit třeba slovosled oproti úplně civilní formulaci. Hudba a slovo si zkrátka musí, obrazně řečeno, vycházet vstříc navzájem. I básník kvůli rytmu verše pozměňuje pořádek slov. Totéž musí dělat i hudební básník. U samohlásek je obecně citelnější, když se nevhodným nasazením slova na hudbu zkrátí dlouhá samohláska, než natáhne krátká, poněvadž, jak už jsem zmínil, proti běžné mluvě se ve zpěvu protahuje prakticky všechno. Často a zcela regulérně se také krátí delší noty na koncích frází podle textu (to je častý případ i v originálních zněních).

Dalším hlediskem je kadence slov ve vztahu k tempu, čímž se dostáváme už k rovině interpretační. Pěvci jsou hlavním spojovacím článkem mezi tvůrci a diváky a na jejich umění závisí kvalita celku. I výborný text může zpěvák zničit špatnou výslovností, nelogickým členěním a celkově necitlivým podáním. Nesmírně důležitou úlohu hraje hudební nastudování, jež se nesmí omezit pouze na hudební zvládnutí pěveckých partů, ale i na kulturu výslovnosti, srozumitelnost a výrazovou práci s textem.

Nejnáročnější úlohu má překladatel oper, které jsou do posledního slovíčka důsledně prokomponovány a navíc ještě třeba na komplikovaný literární či básnický text. Čím je pak v kompozici více svázáno slovo s hudbou, jako třeba u Leoše Janáčka, tím je celé dílo vůči překladu zranitelnější a od překladatele vyžaduje velké umění, aby se dokázal se všemi jeho nástrahami vyrovnat. U starších děl je důležité při překladu vycházet více z dramatické situace než z jejího slovního zobrazení v libretu. Na rozdíl od básně, kde je zapotřebí vždy co nejpřesněji postihnout její prozodickou formu, se v operách stává, že strukturu verše poruší už sám skladatel a pro svou hudební inspiraci ohýbá text, jak se mu hodí. Tady se překladateli otevřeně nabízí možnost při překladu vyjít z hudby a frázovat nový text logičtěji.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Proboha jen to ne. Už vidím, jak Národní Galerie vystavuje da Vinciho Giocondu a do pozadí nechává domalovat Karlův Most, aby byl pro našince obraz srozumitelnější. Nevšiml jsem si, že by někde ve světě překládali Prodanou Nevěstu nebo Rusalku. A to je čeština velmi obtížná. Osobně nechci, aby se krása a komplexnost hudebního díla ztratila v nějakém překladu. Opera se má předvést v jazyce, pro který byla komponována. Já bych velice uvítal, kdybych si třeba mohl z webu Národního Divadla stáhnout stručný překlad libreta třeba Nabucca. Nic doslovného, třeba jedna stránka A4 na každé ze čtyř dějství a pak, vybaven… Číst vice »