Opera PLUS Retro (5): Naďa Kejřová – univerzální soprán (AUDIO)

Operní diváci i operní dějiny si vždy více pamatují výrazné a geniální osobnosti, jejichž výkony berou dech, a také umělce, jejichž kariéra nebo i osobní život jsou nějakým způsobem výjimečné. Ale repertoárové divadlo žádá také vedle těchto výsostných uměleckých individualit řadu vysoce profesionálních interpretů, kterým sice chybí dotek geniality, ale odvádějí své výkony svědomitě a ve vysoké kvalitě. Mezi osobnostmi tohoto typu, které se výrazně zapsaly do meziválečných dějin opery Národního divadla, patřila i sopranistka Naďa Kejřová.

Její kariéra se ubírala přímo a jeden z mála otazníků zůstává pouze u předčasného ukončení kariéry, k němuž není znám důvod. Umělkyně se narodila v Praze 1. září a různé prameny udávají rozdílné roky narození 1899 nebo 1901. Po ukončení Vyšší dívčí školy začala roku 1922 studovat operní zpěv u Doubravky Branbergerové, profesorky sólového zpěvu pro ženské hlasy na Pražské konzervatoři. Úspěšná pedagožka, bývalá sólistka Národního divadla v letech 1906 až 1909, disponovala podobným hlasovým typem jako Naďa Kejřová. Některé její role pak Kejřová opakovala na scéně Národního divadla (Micaela v Carmen, Druhá žínka v Rusalce, Lidunka z opery V studni, Hančí z Psohlavců, Aninka z Čarostřelce a další). Vzdělávání na pražské konzervatoři ukončila Kejřová roku 1924, ale pěveckou techniku vylepšovala dalšími školeními v Miláně (1928) a v Paříži (1930), zřejmě u soukromých učitelů. Operní dráhu započala roku 1923 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, ale již po jedné sezóně nastoupila jako elévka do souboru opery Národního divadla v Praze. Její řádná sólistická smlouva platila od 1. ledna 1925. Pro umělecké působení zvolila odlišné křestní jméno, Annu nahradila kosmopolitnější Naďou. Naďa Kejřová rychle prošla typickými začátečnickými party jako byla společnice Inez z Verdiho Trubadúra nebo Fekluša z Janáčkovy Káťi Kabanové. Ale již od počátku se těšila důvěře Ostrčilova vedení, který doporučil její angažování v takřka stejném období jako dalších sopranistek Jarmily Novotné a Míly Kočové. Ještě jako elévka roku 1924 vystoupila ve významnějších partech jako Siebl v Gounodově Faustovi, Liduše v Braniborech v Čechách, ale také jako Bizetova Micaela ve staré inscenaci, ve které vystupovala ve stejné roli i její pedagožka. Mladá pěvkyně dokonce na Nový rok 1924 zpívala Vendulku v odpoledním představení Smetanovy Hubičky.

Na scéně Národního divadla zaujala po počátečním období zejména v partech ve dvou „lidových“ operách, o jejichž zařazení do repertoáru rozhodla spíše úspěšnost na zahraničních scénách než jejich umělecká hodnota. Kritika kladně hodnotila jak její Anettu v Polském židovi Karla Weise (celkem 9x, 1926), tak její Dorotku ve světové premiéře Weinbergrovy opery Švanda dudák v roce 1927 (14x v prvním nastudování a 1x v obnoveném, kdy již alternovala s Otou Horákovou). Ještě v témže roce nastudovala Liu v Pucciniho Turandot, poprvé uvedené na scéně Národního divadla v červnu 1927. Naďa Kejřová s úspěchem a pozitivními ohlasy kritiky zpívala premiéru, roli Liu alternovala s koloraturní sopranistkou Mílou Kočovou. Pozornost kritiky ale strhával především výkon hostující Zdenky Zikové v titulním partu. Další pucciniovská už ale patřila k jejím profilovým partům, Čo-čo-san v Madama Butterfly vytvořila během třicátých let celkem třicetkrát ve dvou inscenacích. Desetkrát vystoupila i jako Floria Tosca v Pucciniho opeře v období 1934 až 1939, ale part mělo několik alternací a často v něm hostovaly i další pěvkyně. Od roku 1927 měla v repertoáru i Mimi z Pucciniho Bohémy. Měla nastudovanou i Santuzzu v Sedláku kavalírovi (celkem 8x), ale tento part kolidoval s její oblíbenou rolí Neddy z Leoncavallových Komediantů v představení vděčných kratších oper. Nedda patřila k jejím nejlepším výkonům a disponovaná zpěvačka dokonce třikrát vystoupila během jediného představení jako Santuzza i Nedda (24. listopadu 1934, 4. března 1935 a 18. září 1938).

Druhým těžištěm jejích rolí vedle italského veristického repertoáru se staly smetanovské party a česká opera vůbec. První Mařenku z Prodané nevěsty zpívala již jako třiadvacetiletá v odpoledním představení 25. června 1924. V celkem 85 představeních vytvořila energickou českou dívku ve dvou inscenacích od roku 1924 až do roku 1936. Stejně tak ji provázela takřka po celou dobu pražského angažmá role Vendulky z Hubičky v celkovém součtu šedesáti představení až do roku 1938. Roli pak zpívala ještě jednou jako host v září 1945. Spíše příležitostně zpívala Blaženku v Tajemství (celkem osmkrát v letech 1925–1938). Ve třicátých letech alternovala i Miladu v Daliborovi, Karolinu ve Dvou vdovách a ve čtyřiceti představeních také zpívala 1. žnece ve Smetanově Libuši. Od roku 1925 také zpívala Lidunku z Blodkovy opery V studni (celkem 21x). Jednou z prvých rolí na scéně ND byla Druhá (Jiná) žínka ve Dvořákově Rusalce, roli, kterou si podržela celkem v patnácti představeních, ale již v prázdninovém červencovém představení roku 1925 převzala poprvé part titulní. Rusalku pak zpívala během jedné dekády celkem 58x. Z Dvořákových partů je ještě třeba uvést Kněžnu ze Šelmy sedláka (15x v angažmá a 7x jako host po osvobození). Z Fibichových partů zpívala pětkrát podpůrný part Libiny v Šárce, dvakrát Mirandu v Bouři, z oper J. B. Foerstra pouze Lidku v Bloudovi. Pro schopnost plastické deklamace byla vedle jiných operních pěvců (nikoliv činoherců) obsazena jako Airopa (celkem 8x) ve Fibichově trilogii melodramů v režii Ferdinanda Pujmana a v hudebním nastudování Otakara Ostrčila. Častou rolí N. Kejřové byla Hančí v Kovařovicových Psohlavcích (43 představení v angažmá a ještě 7x v letech 1946 a 1948 jako host).

Operní svět Leoše Janáčka pro ni nebyl již tak přitažlivý. Ve dvou inscenacích byla obsazena nejprve jako Lišák a pak v menší roli Kohouta v Příhodách lišky Bystroušky. V pražské premiéře pak zpívala Emilii Marty ve Věci Makropulos v Ostrčilově nastudování. Tento dramatický part ji vyhovoval, a to i z důvodů dokonalé výslovnosti. Nastudovala také Jenůfu z Její pastorkyně, ale zpívala ji pouze v jediném představení 6. dubna 1936, když v předchozí inscenaci zpívala Barenu. Vedle Cherubína zpívala i další kalhotkovou roli Petříka v Novákově Zvíkovském rarášku.

Z Mozartových partů vytvořila Paminu celkem v 19 představeních a ve dvou inscenacích byla i oblíbeným Cherubínem z Figarovy svatby (celkem 23 představení). Jen výjimečně byla obsazována do německého repertoáru. Z Wagnerova díla zpívala pouze Pastýře a pak Venuši v Tannhäusserovi (13x v letech 1927–1934). V romantické Undině Alberta Lortzinga ztělesnila titulní vodní vílu, ale inscenace dosáhla jen pěti představení v roce 1928 a pro nezájem byla stažena. Kritici také dobře hodnotili její Chrysothemis ze Straussovy opery Elektra. Výrazně se zapsala i jako Taťána z Čajkovského Evžena Oněgina ve třech inscenacích, kdy roli zbavila nadbytečné sentimentality a dala ji podobu zdravé venkovské dívky (celkem 41 představení).

Ve francouzském repertoáru Naďi Kejřové byla zastoupena především Micaela (celkem 70 představení) a v poněkud kuriózním pořadí i Siebl a Markétka z Gounodova Fausta, když se pěvkyně k roli Siebla ještě dvakrát jednorázově vrátila v letech 1938 a 1939. Zpívala i kurtizánu Giulliettu z Offenbachových Hoffmannových povídek v celkem 46 představeních. Další francouzské role byly Pousette z Massenetovy Manon a Irma z Charpantierovy Louisy.

Sopranistka vystoupila také v několika domácích premiérách, například jako Princezna ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla (1933), Elinor v Křičkově Strašidle na zámku (1933), ve vedlejším partu Vodníkovy sestry ve Vomáčkově Vodníkovi (1937) i menších rolích v operách Bohuslava Martinů (Hry o Marii, Julietta). Osobním triumfem bylo vystoupení v roli Grušenky ve světové premiéře opery Bratři Karamazovi skladatele Otakara Jeremiáše roku 1928, kterou pak ztvárnila i v obnoveném nastudování (1935). Grušenka, stejně jako jiné role, které vyžadovaly určité erotické kouzlo a atraktivní zjev, byla jedním z vrcholů umělecké práce Nadi Kejřové.

Z dalšího moderního repertoáru měla velký ohlas jako rusovlasá Nell, ženě mezi dvěma muži v dobově senzačním díle hudebního civilismu, v opeře Strojník Hopkins německého skladatele Maxe Branda, uvedené v Praze roku 1930. Tato opera s „hlasy strojů“ dosáhla i díky atraktivnímu námětu a přes velmi moderní hudební jazyk deseti představení, což byl na novinku tohoto druhu takřka senzační úspěch u českého konzervativního publika. Přitažlivá byla i její hádavá kráska Angelika ve stejnojmenné francouzské komické opeře od skladatele Jacquese Iberta.

Naďa Kejřová většinu svých sil věnovala Národnímu divadlu, kde patřila k velmi vytíženým sólistkám. Věnovala se, spíše jen příležitostně, i koncertní činnosti. Jako koncertní sólistka vedle českých měst vystoupila i v Paříži (1927), Kolíně nad Rýnem (1929), Varšavě (1930) a dalších městech.

Šířeji dostupné jsou v jejím podání nahrávky kostelních písní a koled (Bože před Tvou velebností, Tisíckrát pozdravujeme Tebe, Narodil se Kristus pán, Tichá noc, svatá noc) ze 30. let 20. století. V nemnoha dochovaných nahrávkách slyšíme hutný, velmi dobře ovládaný hlas temnější barvy. Český rozhlas archivuje také několik smetanovských ukázek, které ještě čekají na zveřejnění.

Naďa Kejřová se provdala za sólistu Národního Divadla Josefa Otakara Masáka (1899–1972), se kterým mnohokrát vystoupila na scéně. Smlouvu s Národním divadlem rozvázala k 31. červenci 1939. Pak spolupracovala s Československým rozhlasem. Krátce po osvobození vystoupila ještě několikrát jako host v Národním divadle ve svých osvědčených rolích až do roku 1947 (Vendulka, sedmkrát Kněžna z Šelmy sedláka a sedmkrát jako Hančí z Psohlavců. Do stálého angažmá se ale již nevrátila, věnovala se pedagogické práci s mladými pěvci. Zemřela v Praze 31. května 1983.

Naďa Kejřová patřila k předním silám opery éry Otakara Ostrčila. Se svým „univerzálním“ sopránem bez problémů zvládala party lyrické, mladodramatické i výběr dramatických rolí. Vystoupila celkem v 65 partech (a jednou koncertně) na scénách Národního a Stavovského divadla v 1124 představeních. Úctyhodné číslo a vyrovnaná kariéra.