Operní kukátko: Mattila jako Kostelnička v San Francisku, opět s Bělohlávkem

Joyce DiDonato a Vittorio Grigòlo hvězdami londýnského Werthera
Do série představení obnovené inscenace francouzského režiséra Benoîta Jacquota na scéně londýnské Covent Garden vstupují dva noví představitelé hlavních rolí. Jedná se sice o světově proslulé pěvce, ale poprvé americká mezzosopranistka Joyce DiDonato a italský tenorista Vittorio Grigòlo vystupují v partech Charlotte a nešťastného Werthera na jevišti.

Inscenace pochází již z roku 2003 a v roli Werthera se v ní vystřídali jak Jonas Kaufmann, tak třeba i Rolando Villazón, oběma byla nejčastěji partnerkou mezzosopranistka Sophie Koch. Werther je ostatně opakovaně režírovaným operním titulem tohoto známého filmového tvůrce (naposledy od něho čeští diváci viděli novou filmovou verzi Deníku komorné s Léou Seydoux) a stejnou operu režíroval i v Paříži roku 2010. Toto pařížské představení bylo zaznamenáno televizí. Ale Benoît Jacquot je i tvůrcem filmové verze Pucciniho Tosky s Angelou Gheorghiu a Robertem Alagnou s dirigentským výkonem Antonia Pappana z roku 2001, natočené na originálních italských lokacích dle požadavků předlohy.

Naprostá většina kritiků v britských i v zahraničních médiích oba současné londýnské protagonisty Werthera chválí jak pro preciznost vokálního projevu a práci s výrazem, tak i pro představitelskou přesvědčivost. Oba vytvářejí role v ideálním věku a především Grigòlo  svým impulzivním hereckým projevem v rychlém střídání emocí smích–slzy je v partu Werthera dojímavý, hlavně pro dámské publikum. Také ostatní party jsou velmi dobře obsazeny, ale hvězdný pár na sebe strhává většinu pozornosti. Dirigentem je Antonio Pappano (dirigent původní produkce v roce 2003), předvádějící takřka vzorovou interpretaci Massenetovy francouzsky šaramantní partitury.

Karita Mattila jako Kostelnička v San Francisku
Sanfranciská opera uvedla sérii představení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v obnovené inscenace Oliviera Tambosiho, původně určené pro hamburskou scénu. Inscenaci dominuje hudební nastudování Jiřího Bělohlávka, který tak převzal pomyslnou taktovku od Jiřího Kouta, který zde tento titul dirigoval poprvé v roce 2001, a před Jiřím Koutem to byl sir Charles Mackerras v polovině osmdesátých let dvacátého století. Velkou oporou představení jsou hlavní představitelky – Finka Karita Mattila jako hluboce prožitá Kostelnička a senzitivní Jenůfa v podání švédské sopranistky Malin Byström v místním debutu.

Kritici především chválí dokonalý pěvecký soulad obou umělkyň a nesmírnou energii, která vyvěrá z jejich společných scén. Velmi uspokojivě jsou hodnoceni i oba tenoři v bratrských rolích Laci (William Burden) a Števy (Scott Quinn v místním debutu).

Výtvarná koncepce inscenace je z větší části zbavena etnografických prvků a na scéně zůstává syrové drama citů. Představení se konala ve dnech 14., 19., 22., 25. a 28. června.

Ženevský Falstaff v šedém
Různé odstíny šedi dominují výpravě i kostýmům (ostatně i bledému líčení zpěváků) Verdiho Falstaffa v Ženevě. Vynikající je hudební nastudování i shromážděný pěvecký soubor. Hudebního nastudování se ujal John Fiore, který vyhrává Verdiho partituru v nejmenších detailech i s ohromující vervou a zároveň elegancí. Hlavního hrdinu zpívá bezchybně italský barytonista Franco Vassallo, který dříve ve více inscenacích ztvárnil Forda. Tuto roli zpívá ruský barytonista Konstantin Shushakov, zvláště působivý v monologu žárlivosti. Dámám dominují Maija Kovalevska jako Alice Ford s krásným hlasovým materiálem a Anne-Marie Todorovitch ve vděčné roli Mrs. Quickly. V komické roli Dr. Cajuse vystupuje i legendární tenorista Raul Giménez. Kritika shodně označuje představení za mimořádný pěvecký svátek, jen ne zcela porozuměla režisérskému (Lukas Hemleb) a výtvarnému záměru představení, které je důsledně zbaveno barevnosti, ale zároveň pracuje s mnoha výtvarnými odkazy na oděvy slavných osobností v navržených kostýmech.

Puritáni v Curychu
Excelentní pěvecké obsazení nabízí i produkce Belliniho Puritánů v Curychu, u které kritika navíc chválí i režijní výklad Andrease Homokiho. Belliniho poslední dokončená opera vyžaduje kvartet mimořádně zdatných belcantových zpěváků. Pěveckému obsazení zde jednoznačně vévodí sopranistka Pretty Yende z Jihoafrické republiky, známá z koncertu z Prahy, která hlavní postavě Elviry přináší neuvěřitelnou hlasovou pohyblivost i vokální krásu.

Lorda Artura Talbota zpívá známý koloraturní tenorista Lawrence Brownlee (známý českým divákům především z přenosů Metropolitní opery), a další mužské role vytvářejí Michele Pertusi a George Petean. Pod taktovkou slavného Fabia Luisiho proběhla veleúspěšná premiéra 19. června 2016 a v měsících červnu a červenci následuje ještě šest repríz (až do 10. července). Představení v červenci poskytují zajímavou příležitost pro turistické návštěvníky města.

Jakub Hrůša převezme další operní produkci v Glyndebourne
Český dirigent Jakub Hrůša, který v současnosti diriguje prestižní operní inscenaci Janáčkovy Lišky Bystroušky na anglickém festivalu v Glyndebourne (rozhovor s představitelkou Lišáka Alžbětou Poláčkovou jsme přinesli zde), tady převezme ještě další operní produkci v měsíci srpnu 2016.

Ohlášený dirigent Kazushi Ono ze zdravotních důvodů nemůže řídit obnovenou inscenaci Brittenova díla Sen noci svatojánské, která byla určena k uctění Shakespearova letošního výročí na tomto festivalu. Z plánovaných osmi představení český dirigent převezme prvých šest představení od 11. srpna 2016 a poslední dvě bude dirigovat Jeremy Bines. Jde o legendární inscenaci sira Petera Halla v magickém vizuálním klíči, která sklízela velký obdiv kritiků i diváků již v roce místní premiéry (1981). Inscenaci režijně obnoví choreografka a režisérka Lynne Hockney. Pěvecké obsazení je zčásti anglické, v roli Oberona vystoupí například přední anglický kontratenorista Tim Mead a sopranistka Kate Royal bude zpívat Helenu. Korejsko-americká koloraturní sopranistka Kathleen Kim ztvární Tytanii a Američanka Elizabeth DeShong bude mezzosopránovou Hermií.

Jakub Hrůša s festivalem spolupracuje soustavně již několik let a jeho dirigentské působení má velký ohlas u anglické kritiky. Z Brittenova operního díla zde dirigoval v roce 2011 jeho opus The Turn of the Screw.

Alfred Šramek odešel
Pěvecká ikona Wiener Staatsoper, basbarytonista Alfred Šramek (narozen 1951) zemřel 23. června 2016. Umělec vstoupil do trvalého angažmá u první vídeňské operní scény 1. února 1975 a setrval v něm až do konce svých dní. Vystoupil zde v neuvěřitelných více než dvou a půl tisících představeních v důležitých, ale i menších a epizodických rolí. Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském zpíval zde více než sto sedmdesátkrát a v Bohémě nebo Tosce vystoupil jako Benoit, respektive Kostelník více než stokrát.

Vystupoval pohostinsky i ve vídeňské Volksoper, ale i na festivalech v Salcburku a Bregenzi, pořádal četné písňové večery. Jeho specialitou byly „vídeňské“ recitály, ve kterých spojoval především písně Franze Schuberta, vídeňský městský folklór, anekdoty i vyprávění do jedinečného programu s typickou starovídeňskou atmosférou. Již v roce 1989 byl jmenován Komorním pěvcem a v roce 2014 mu byl udělen titul čestného člena vídeňské Státní opery a téhož roku obdržel i čestný prsten tohoto operního domu. Podle posledních rozhovorů v rakouském tisku ho provázela v posledních letech tragická nepřízeň osudu: 2008 mu byla diagnostikována rakovina, při níž došlo k selhání ledvin a trvalému poškození; 2012 umělec ovdověl; 2015 zemřela jeho dcera Johanna ve věku pouhých šestadvaceti let. Druhá dcera Katharina Dorian je muzikálovou zpěvačkou.

Nahrávka týdne
Ruggero Leoncavallo – Zaza. BBC Symphony Orchestra, dirigent Maurizio Benini. Opera Rara 2016 (2 CD). Čtyřaktová opera italského skladatele Ruggera Leoncavalla je typickým uměleckým plodem přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Ostatně měla také velmi úspěšnou premiéru roku 1900 v Teatro Lirico v Miláně. Reflektuje jednak skladatelovu lásku k francouzským látkám a také fascinaci divadelním prostředím i setkáváním se „nízké“ a „vysoké“ kultury. Stejně jako je v Leoncavallově Bohémě výraznější vzpoura proti měšťácké morálce, tak i v této opeře zaznívá kritičtější tón k dvojitému morálnímu pojetí svobody v manželství rozdílného pro pohlaví. Skladatel ve Francii studoval a jeho pařížské bohémství se také odrazilo ve zpracování téhož operního námětu, jakým je vybavena Pucciniho opera La bohème, kdy Leoncavallova stejnojmenná opera měla premiéru o patnáct měsíců později následujícího roku (1897) v Benátkách. Mimo to předloha umožňuje předvedení „divadla na divadle“ jakožto jednoho z nejvděčnějších divadelních postupů a divák zde vnímá zákulisí kabaretu „zezadu“ pohledem účinkujících. Původně Leoncavallo zalidnil partituru množstvím epizodních rolí, ale na radu nakladatele došlo ke značnému vykrácení těchto epizod a mikropříběhů (stejně jako byl kdysi limitován následně počet vedlejších postav v Leoncavallově Bohémě). Naprostou stálicí světového operního repertoáru zůstává jeho první provedená opera Komedianti, ale jeho další opery, právě Bohéma a Zaza, patří k velmi kvalitním ukázkám italského hudebního verismu. Bohužel se hrají jen velmi omezeně. K většině oper si skladatel napsal sám i libreto, což je i případ tohoto díla, které vzniklo na základě dobově úspěšného dramatu ze dvou zcela rozdílných společenských prostředí.

Britský label Opera Rara, který se věnuje převážně nahrávání italských belcantových děl, si příležitostně vybere i díla z jiných historických epoch. Současná nahrávka Zazy je pořízená souběžně s koncertním provedením díla v Londýně, tak jak je obvyklá nahrávací praxe této nahrávací firmy. Nebyla ale nahrána verze z roku 1900, ale revidovaná verze partitury z roku 1919, dokončená několik měsíců před skladatelovou smrtí a dosud nerealizovaná na nahrávacím nosiči. Hvězdou nahrávky je bezesporu Ermonela Jaho, albánská sopranistka žijící převážně v New Yorku. (Ermonela je populární dívčí jméno v Albánii a je odvozeno od boha Herma.)

Role Zazy je obtížná pro množství citových výrazů, které musí zpěvačka partu dát. Hlavní hrdinkou je totiž úspěšná zpěvačka v pařížském kabaretu, která postupně odhaluje lži svého milence Milia Dufresneho, který je ve skutečnosti ženatý a otec roztomilé dcerky. Rozčarovaná Zaza ve třetím dějství opery nechce rozbít jeho rodinu a zklamaná z milencovy dokonalé domácnosti tiše odchází, aniž by prozradila svou totožnost. Poslední dějství pak tvoří velká scéna mezi Zazou a pokryteckým Dufresnym, kterého se rozhodne opustit. Druhým a velmi živým plánem je vykreslení prostředí bohémského kabaretu, ve kterém Zaza vystupuje, s několika vedlejšími a epizodickými postavami s často výraznou herecko-pěveckou charakteristikou. Minulost Zazy je zastoupena její matkou, bývalou kabaretní umělkyní, nyní zcela propadlou alkoholu. Zaza musí v partu vyjádřit vášeň, lásku, důvěru, zklamání, rozčarování, potlačované mateřské pudy při setkání s milencovou dcerkou, žárlivost i myšlenky na pomstu, mimo to je to umělkyně interpretující takzvaný realistický šanson na kabaretní scéně. Role je velkou výzvou pro výjimečnou představitelku, a ve světové premiéře ji ztělesnila veristická diva Rosina Storchio pod taktovkou samotného Artura Toscaniniho a role patřila k oblíbeným úkolům (a také k rozlučkovému představení) Geraldiny Farrar v Metropolitní opeře.

Ermonela Jaho dává titulní hrdince Zaze něhu i vášeň a též notnou dávku ušlechtilého sentimentu a vokálně vytváří hlavní roli ve velmi kontrastním klíči nálad a dokonale zvládnutém a kontrolovaném projevu, který se ovšem nevyhýbá typickému veristickému afektu. Její výkon je skutečně obdivuhodný, stejně jako stylový přístup, který nikde nepřekročí hranice vkusu. Důstojným partnerem výborné Ermonely Jaho je italský tenorista Riccardo Massi, který na sebe upoutal pozornost výraznými interpretacemi Cavaradossiho a Radama. Silnou pěveckou kreaci odvádí i britská mezzosopranistka Patricia Bardon, kterou známe spíše z händelovských rolí, v roli Zaziny matky Anaide. Maličkou vadou na kráse nahrávky je poněkud odrecitovaný výkon v mluveném partu Dufresnyho dcerky Toto, který zní neděcky a zároveň retarduje emocionalitu společné scény v setkání se Zazou, která přichází zjistit pravdu o Dufresneho věrnosti. Velmi plasticky působí hudební nastudování Maurizia Beniniho ve třetí spolupráci s tímto labelem, který nuancově vykresluje citové až dobově sentimentální hodnoty veristické partitury. Pokud si přejete poznat Leoncavalla jako skladatele jiné opery než jsou Komedianti a vzpomínáte na výbornou inscenaci jeho Bohémy ve Státní opeře v Praze (2003), je tato nahrávka vynikající příležitostí. Ostatní nahrávky tohoto opusu nejsou snadno přístupné, i když také zaznamenávají zajímavé výkony – Gala Import v hlavní roli s veristickou specialistkou Lynne Strow nebo label Bongiovanni s holandsko-americkou sopranistkou Lise Houben, popřípadě Nuova Era/Classical Memories s italskou divou Clarou Petrellou.

Operní úsměv
Slavný italský dirigent Leopoldo Mugnone (1858–1941), který byl dirigentem například světových premiér Sedláka kavalíra i Tosky a také zkomponoval několik málo úspěšných oper, byl poněkud netrpělivé povahy. Zvláště pokud se jednalo o špatné pěvecké výkony. Při zkouškách Tosky v Neapoli roku 1914 ztrácel trpělivost s manýristickým výkonem tehdejšího hvězdného tenoristy Emilia De Marchiho (1861–1917), který sice vytvořil prvního Cavaradossiho ve světové premiéře, ale v té době byla jeho kariéra již značně za zenitem.

Dirigent znovu a znovu zastavoval orchestr a opravoval jeho výkon. Když v posledním aktu stojí Cavaradossi před popravčí četou, zaječel nešťastný dirigent od dirigentského pultu: „Vojáci, nabijte ostrými!“