Operní panorama Heleny Havlíkové (106)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nejen na základě festivalu lze konstatovat, že zatímco výší dotací se rozdíl mezi naší první scénou a mimopražskými divadly zvětšuje, umělecké výsledky jsou nejen srovnatelné, ale navzdory ujišťování neschopných úředníků ministerstva kultury o zářných zítřcích umanutě sloučených scén se opera pražského Národního divadla pod vedením Rocca propadá do těžké krize. To sice není dobrá zpráva pro Národní divadlo (a měla by to být zatraceně varovná zpráva pro všechny, kteří si bez skutečné analýzy pražského operního života ve všech souvislostech pohrávají s divadly i soubory), ale na festivalu oblastní divadla získávají důkaz, že jejich úsilí není marné. Ostatně žádná z průvodkyň, u nás některými tolik vzývaných přenosů z Metropolitní opery, neopomene nikdy zdůraznit, že se nic nevyrovná přímému divadelnímu zážitku a nabádá diváky nejen k návštěvě Met, ale kolegiálně i „místních“ operních souborů.Logicky musí kulhat porovnání Met, ale i Covent Garden, Salcburského festivalu, La Scaly nebo Pařížské národní opery s našimi operními divadly (ale stejně tak i dalšími menšími operními divadly po Evropě, o provincionalismu americké opery mimo hlavní centra ani nemluvě). Jakkoliv jsou divadla poznamenána ekonomickou krizí, inscenační týmy se naučily se z nouze „vylhat“. paradoxně inscenace, která asi stály nejvíce, nepatřily k těm nejlepším (Válka s mloky a Orfeus). Festival ukázal režijní přístupy notně omšelé (ústecký Nabucco, ale i ostravská La Wally) nebo chatrně načrtnuté, výkladově neujasněné a divadelně mdlé (opavští Lovci perel, olomoucká Lucia di Lammermoor). Vedle nich se ovšem objevily inscenace, které se snažily představit operu jako divadlo velkých emocí. Jana Kališová se pokusila i v tolikrát obehraném Rigolettovi v budějovické inscenaci otevřít ne zcela obvyklé podoby vztahů intrikujícího šaška/milujícího otce a jeho vzdorovité dcery. Oldřich Kříž v plzeňském nastudování vyhrotil charakterstiku postav a jejich motivací ve složitém propletenci příběhu Ponchielliho Giocondy. Hartmut Schörghofer se v pražské inscenaci Orfea a Eurydiky rozhodl obětovat scénografickému efektu mohutných schodů, zrcadel a vody herecké propracování vztahů i celkové vyznění této Gluckovy opery. Tomáš Studený ve své brněnské „hudební laboratoři“ našel v Rossiniho hříčce docela současnou taškařici, kterou způsobí nejen záměna zavazadel, ale i identit. A Linda Keprtová a Marie Blažková se s výrazným režijně-scénickým gestem zmocnily v Liberci fantasmagorie quijotovského snílkovského třeštění.

Z požadavku na základní profesionální standardy především hudebního nastudování by se ale slevovat nemělo. Právě nedotaženost, přibližnost, nahodilost, absence interpretačního stylu a povšechnost jsou největší slabinou našich operních produkcí. Festival ukázal, že ani zahraniční dirigenti nejsou vždy zárukou kvality, jak se projevilo při budějovickém Rigolettu s dirigentem Mariem De Rose nebo opavských Lovcích perelDamianem Binettim., .V tomto ohledu není festival naštěstí tak plně věrným odrazem „běžných“ dnů na oblasti a hudební kvalita představení v Praze většinou výrazně stoupla, což bylo zřejmé především u Martina Doubravského v libereckém Quichottovi, ale i Roberta Jindry v případě ostravské La Wally nebo Tomáše Braunera v plzeňské Giocondě.

Obtížný a v současném systému kombinace stálého ansámblu a hostujících sólistů téměř neřešitelný úkol je obsazování. Šéfové hledí na vytěžování těch, kteří jsou ve stálém angažmá, ve kterém ovšem hledají uplatnění a dostávají nepřiměřeně obtížné role zatím málo zkušení pěvci a zároveň v něm „kotví“ i sólisté za zenitem, k čemuž mnohdy ovšem notně přispělo obsazování mimo obor jako další chronický problém menších operních divadel. Tvrdit ale šmahem, že u nás nemáme žádné operní talenty, je příkré zjednodušení. Pokud se omezíme pouze na sólisty, kteří se předvedli na festivalu, pak díky Janě Šrejmové Kačírkové (Gilda) a Olze Jelínkové (Lucia) máme výborné sopranistky v tak úzkoprofilové oblasti jakou je koloraturní obor. Ivana Veberová obsáhla způsobem hodným obdivu pěvecky i herecky komplikovanou roli Giocondy. Jana Wallingerová jako Dulcinée potvrdila, že v ní roste zajímavá mezzosopranistka s hutnou temnou barvou hlasu. Svůj standard si stále udržuje Richard Haan, kterému role „dábelského“ Barnaby v plzeňské Giocondě typově sedla. A plným barytonem vládne i Svatopluk Sem, jak ukázal v ostravské La Wally v roli Vincenza Gellnera.

Nedlínou součástí většiny operních inscenací jsou i sbory. Z těch, které se předvedly na festivalu, zaslouží ocenění sboru pražského Národního divadla s Pavlem Vaňkem v čele, plzeňský se sbormistrem Zdeňkem Vimrem a liberecký vedený Martinem Veselým.Mám-li shrnout, 11. ročník festivalu pro mě neměl jednoznačnou inscenaci, která by dominovala nad ostatními a vyvážila dramaturgii, hudební nastudování, obsazení i scénickou podobu do stmeleného kompaktního celku, který by se výrazně vymykal průměru. Do skupiny těch, které se blýskly nápadem nebo zajímavým výkonem, bych zařadila čtveřici s libreckým Quichottem, plzeňskou Giocondou, budějovickým Rigolettem a damianovskou produkcí Voda a Vzduch.

Divadla na oblasti mají svou nezastupitelnou úlohu – řeči o jejich případném rušení a nahrazení jednou „velespojenou“ národní operou, která bude objíždět „venkov“ po britském vzoru, mohou vést jen ignoranti, kteří kultuře a naší kulturní tradici nerozumějí nebo si jí neváží. I v době DVD/CD, internetu, přenosů do kin a možnosti cestovat podle chuti a naditosti vlastních peněženek či kreditek je péče o odkaz našich předků povinnost.

***

Festival hudebního divadla Opera 2013
Bohuslav Martinů:
Divadlo za bránou
Dirigentka Valentina Shuklina
režie a choreografie Radim Vizváry
scénografie Jozef Hugo Čačko
dramaturgie Ladislava Petišková
Komorní orchestr Quattro
ženský pěvecký sbor Bubureza
N.O.S. (Netradiční operní studio)
Premiéra 26. 6. 2012 na Nové scéně v Praze
(psáno z festivalové reprízy 28. ledna 2013 19 hod. Nová scéna Praha)

Kolombína – Dana Šťastná (pěvecká role), Irena Kristeková (taneční role)
Katuška – Dominika Kopecká (pěvecká role), Anna Kukuczková (taneční role)
Harlekýn (Štěpán Eliáš (pěvecká role), Václav Procházka (taneční role)
Pierot – Otakar Souček (pěvecká role), Martin Talaga (taneční role)
Starosta – Jan Petráček (pěvecká role), Irina Andreeva (taneční role),
Bába – Zdeňka Erlebachová,
Ponocný – Ivo Michl

***

Christoph Willibald Gluck:
Orfeus a Eurydika
D
irigent Jan Latham-Koenig
Režie a scéna Hartmut Schörghofer
Kostýmy Corinna Crome
Choreografie Karine Guizzo
Sbormistr Pavel Vaněk
Dramaturgie Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéry 2. a 3. února 2013 Stavovské divadlo Praha

Orfeo – Roman Janál  / Jiří Hájek
Euridice – Alžběta Poláčková /Marie Fajtová
Amor – Yukiko Šrejmová Kinjo / Hana Jonášová
Amor-tanečník – Petr Kolář / Michal Vašíček

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Jan Mudra, Hana Smejkalová, Tomáš Ruta, Marta Kolafová, Petr Neubert

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Divadlo za bránou (HAMU-NOS Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Gluck: Orfeus a Eurydika (ND Praha)

[Celkem: 1    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na