Operní panorama Heleny Havlíkové (264)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Gabriela Tardonová, kmenová dirigentka souboru Opera Diversa, má se soudobou hudbou velké zkušenosti. Uplatnila je i zde, držela orchestr v takové dynamické hladině, aby nekryl zpěváky, a přitom nebyl pouhým podkresem. Těžko říct, nakolik by mohlo hudební nastudování eliminovat onen handicap díla s jeho dominancí textové složky, když se obtížná srozumitelnost týkala nejen všech sólistů, ale i představitele Josefa Němce, činoherce Lukáše Riegera. Výkon Jarmily Balážové v hlavní roli Boženy Němcové sice naznačil její talent a hlasové dispozice tmavého hutného mezzosopránu, ale typově do obrazu úchvatné ženy s „jakousi spalující jiskrou“ (jak ji viděla Karolína Světlá), nezapadala. Sympaticky nakažlivé však bylo společné mladistvé nadšení a energie, s níž své role ztvárnila čtveřice Aneta Podracká Bendová, Pavla Radostová, Martin Javorský a Aleš Janiga. Ač unifikováni v tmavých oblecích, bílých košilích a pruhovaných kravatách, jejich „scénky“ vnášely do inscenace oživení a humor.

Uvidíme, jestli se podaří z této doku-opery vykřesat kompaktnější tvar, jak se to svrchovaně povedlo v případě jiné doku-opery, Zítra se bude… Aleše Březiny s libretem z dokumentů o Miladě Horákové. Ta měla tu podstatnou „výhodu“, že ji svým strhujícím výkonem povýšila představitelka Horákové Soňa Červená. Potenciál opery Jsem kněžna bláznů znovu vyzkouší režisérka Mlada Kyovská Šerých, dirigent Jan Bubák a v titulní roli Kateřina Hebelková v novém nastudování letos v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl.


Hodnocení autorkou recenze 65 %


Lenka Nota: Jsem kněžna bláznů
Libreto Olga Sommerová

Hudební nastudování a dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi, scéna a kostýmy Sylva Marková.

Osoby a obsazení: Božena – Jarmila Balážová, Josef Němec – Lukáš Rieger, postavy komentátorů, hostů, udavačů, dětí, historiků a milenců – Aneta Podracká Bendová, Pavla Radostová, Martin Javorský a Aleš Janiga.

Ensemble Opera Diversa, premiéra Mozartův sál Reduty Brno, 17. listopadu 2017, recenzováno představení 7. února 2020 v Divadle Komedie v rámci festivalu OPERA 2020.

 

Dvakrát Jihočeské divadlo s Verdiho „hity“

Nabucco s šaškem
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo poprvé ve své stoleté historii operu Giuseppe Verdiho Nabucco – v hudebním nastudování Maria De Rose, v režii a choreografii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, na scéně Lucii Škandíkové, v kostýmech Terezy Kopecké a s light designem Michala Kříže, sbor vedl Martin Veselý.

(zdroj: Jihočeské divadlo)

Po Traviatě, jak ji v Jihočeském divadle v roce 2017 nastudovala Veronika Poldauf Riedlbachová, se dalo očekávat, že i v dalším Verdiho operním „hitu“ uplatní nejen své zkušenosti režisérky, choreografky, ale i herečky, performerky a autorky, jejíž zájem se soustřeďuje na oblast fyzického divadla a nového cirkusu. Je pochopitelné, že tyto výrazové prostředky zahrnula i do operní režie. Dramaturg František Řihout inscenační záměr vystihl přesně: „… jsme v roce 2020, takže musíme udělat operu, která scénickými prostředky ladí s tímto letopočtem, ne s letopočtem 1842, kdy v La Scale měl Nabucco premiéru.“

Právě režie a choreografie na sebe v budějovickém Nabuccovi strhávaly pozornost především. Z pohybově velmi přísně stylizované inscenace lze vyčíst hlavní téma ničivých důsledků touhy po moci a s ním spojený motiv šílenství. Na „zdi“ uzavírající vzadu prostor jeviště, která v aranžmá sboru připomíná jeruzalémskou Zeď nářků, je nasprejován anglický nápis Power Fool. Režisérka přidala pantomimickou roli Blázna, šaška, který dění nejen komentuje, často s groteskním šklebem, ale také do něj vstupuje. Když Nabucco zešílí, sám se ujímá vlády a jeho řeč těla připomíná Hitlera – ostatně předtím Židům štětcem natíral předloktí černou barvou z kýblu a ti ve finále namísto „osvobození“ svlékají svůj oděv, skládají do balíčků a jejich pomalý odchod s hlavami sklopenými vyvolává nacistickou konotaci. Abigail má (pro roli netypickou) blond paruku a v citronově žlutých šatech dnešního střihu působí jako barbína, na kterou se hodí vtipy o blondýnách. Což režisérka ještě podtrhuje tím, že když Abigail, opojená dosaženou mocí, vystoupá na trůn, místo královské koruny nad ní přistanou z provaziště spuštěná „křídla“ z prasečích půlek v reálné velikosti jak z jatek. Téma jatek je zdůrazněno i při návratu Nabucca po atace šílenství na jeho trůn – z „nebes“ sjedou háky s kusy masa a šašek ohryzává prasečí kýtu. Zvířecí symboliku použila režisérka i pro Židy – jejich modlou je beránek, beránčí masku mají na hlavách a v závěru ji má nasazenou i Abigail, už bez blond paruky. Je to stylově důsledně zpracovaný, velmi provokativní, ve vyznění depresivní výklad, když beránčí hlava Abigail zůstane trčet na jatečním háku, bez katarze naděje, do níž ústí Verdiho opera.

Bohužel orchestr pod taktovkou Maria De Rose hrál velmi nepřesně nejen ve frázování, ale i v intonaci a zvukové stmelenosti. Sbor sice v nevýhodné akustice bývalého kina Metropol zněl zpočátku nevyrovnaně, ale slavné číslo – sbor „Leť myšlenko na zlatý křídlech“ – bylo hlavně díky propracování dynamiky výborné.

 Anastasiya Roytman, Michal Marhold (foto: Petr Zikmund)
Anastasiya Roytman, Michal Marhold / Foto: Petr Zikmund

Ve velmi náročné roli Abigail jsem z alternací viděla Anastasiyi Roytman, která ji v dané režijní koncepci zvládla skutečně jako „mrchu“ nebezpečnou o to víc, jak zneužívá svou blond atraktivitu. Pěvecky dramaticky vypjatou roli zvládla s dostatečou výdrží zvučným sopránem. Vedle ní Pavel Klečka působil v titulní roli Nabucca nikoli jako zpupně vítězný vojevůdce s robustním barytonem, ale díky měkčímu hlasu spíš jako oběť mocenských her, třebaže i jeho zasáhlo stigma zhoubné mocichtivosti. Jurij Kruglov má pro Zachariáše sice zvučný bas, ale potrádá charisma židovského velekněze, pro jeho význam v opeře přitom klíčové. Šárka Hrbčáková vystihla pokornou Fenenu, jen její útlejší soprán vedle burácivého tenoru Amira Khana v roli Ismaela poněkud zanikal. Přidanou pantomickou roli Blázna v přiléhavé černé „motorkářské“ kombinéze, který neopouští jeviště po celou operu, ba dokonce za Nabucca na jeho trůnu i „zaskakuje“, ztvárnil Béla Kéri Nagy sugestivně tak, že jeho šaškovství dodalo mocichtivé zrůdnosti další, až groteskně drsný úhel pohledu.

Byla jsem zvědavá, jak budějovické publikum takto vyhraněnou koncepci Nabucca přijme. Na první repríze po premiéře, kterou recenzuji, se vedle potlesku ozývalo v hledišti Metropolu i hlasité bučení.

 

Hodnocení autorkou recenze 70 %

 

Giuseppe Verdi: Nabucco
Hudební nastudování a dirigent Mario De Rose, režie a choreografie Veronika Poldauf Riedlbauchová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká, choreografická spolupráce Naďa Kabelová, světelný design Michal Kříž, dramaturg František Řihout, sbormistr Martin Veselý.

Osoby a obsazení: Nabucco, král babylonský – Pavel Klečka, Abigail, jeho domnělá dcera –

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat