Operní panorama Heleny Havlíkové (276)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

V podání Laury Aikin (s velmi dobrou češtinou) se Marty chová sebejistě, panovačně a pokud v jejím chování vůbec probleskne nějaký cit, je to obava, že se ji nepodaří recept na dlouhověkost získat. Charakter oslnivé a adorované operní hvězdy ani uhrančivou dráždivost femme fatale nemá. Možná i proto, že galerie mužských postav kolem ní splývá nevýraznou usedlostí jak tělnatých šedesátníků Pruse a Kolenatého, tak Alberta Gregora a Janka, jejichž „vzpoury“ nemají razanci mladíků. Marty Laury Aikin neskrývá pohrdání a despekt vůči okolí, když zejména Alberta, jak se ukáže svého prapravnuka, častuje ponižujícími urážkami. Slovenský tenorista Ľudovít Ludha se sice k Marty upíná, ale jeho naděje nevyznívá jako otázka života a smrti, jak v jeho partu bouří Janáčkova hudba. Vůči Jankovi sice Marty vypočítavě uplatní ženskou smyslnost, ale v podání mexického tenoristy Carlose Osuny zůstávají vznícené emoce zamilovaného mladíka na málo výrazné půli cesty mezi submisivním synáčkem a mužem zmámeným uhrančivou ženou. Mladistvý elán vnesla do inscenace alespoň ruská sopranistka Margarita Gritskova, v roli začínající zpěvačky Kristy, která dokázala obohatit závěr inscenace vyjádřením smutku nad ztrátou milovaného Janka i soucit s Marty, která se stala jednou z příčin Jankovy sebevraždy.

L. Janáček: Věc Makropulos – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Vůči Prusovi se Marty Laury Aikin nesnaží zakrývat pragmatičnost „obchodnice“, která si chce za noc s ním koupit vytoužený recept na elixír dlouhověkosti – a německý basbarytonista Markus Marquardt jako by se spokojil s takovým vztahem, který i z jeho strany postrádal erotickou přitažlivost vůči „ženě s tajemstvím“. Ani Dr. Kolenatý v podání rakouského basbarytonisty Wolfganga Bankla se nezdál být Emilií Marty uhranutý a australský tenorista Thomas Ebenstein bez výraznějšího představitelského vkladu dodržel podřízenou úslužnost solicitátora Vítka, který si jen o samotě dovolí horovat pro francouzskou revoluci. Jako marný pokus o vymanění se z nudy vyznívá v inscenaci připomínka španělské avantýry s Haukem-Šendorfem, kterého vztah k EM dostal do stavu šílenství. Tohoto pomateného pošetilého senilního starce Hauka-Šendorfa, pro kterého si Janáček představoval operetní tenor, ztvárnil rakouský tenorista Heinz Zednik – sice už za zenitem svých hlasových možností, ale herecky roli vystihl přesně.

V tomto rámci se Aikin, handicapované v mimice i onou maskou „mumie“, nepodařilo vygradovat závěrečný výstup. Únava vyčerpané, citovou vyprahlostí trpící ženy, které se s její opilostí ostatní s odporem začínají štítit, a osvobozující úleva od prokletí elixíru dlouhověkosti a strachu ze smrti nevyústila do soucitné katarze s vyhořelou duší dcery rudolfínského alchymisty.

Ovšem absolutorium si zaslouží dirigent Jakub Hrůša. Přitom to neměl snadné, protože ve VSO nejenže debutoval, ale musel prosazovat operu do té doby ve Vídni neuvedenou a bez opory v soustavnější janáčkovské tradici v tomto městě proslaveném právě díky opeře. Třebaže live záznam oper je hlavně po zvukové stránce vždy odlišný od vjemu v hledišti, lze konstatovat, že Hrůšův debut byl triumfem. Z hudby, ve které se soustředěně hrajícím orchestrem VSO odkrýval osudy Emilie Marty, až mrazilo. A s nádhernou vroucností kantilény vymodeloval fráze plné citu tak, že v závěrečné zpovědi o prázdnotě nesmrtelnosti alespoň v hudbě, když už ne ve scénické podobě, Elina Makropulos vzbuzovala soucit, přesně tak, jak to Janáček chtěl.

L. Janáček: Věc Makropulos – Laura Aikin (Emilia Marty) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Realistická uměřenost vídeňské inscenace bez vnějškového efektu je patrná v porovnání s jinými inscenacemi Věci Makropulos z poslední doby. Tak třeba u nás v pražském Národním divadle (2008) se v pojetí amerického režiséra Christophera Aldena do poslední chvíle atraktivní EM v extatickém danse macabre snažila zbavit listu, který se jí stále lepí na ruce, zatímco režisér David Radok v Brně vypracoval inscenaci do filmových detailů s Emilií jako stárnoucí, unavenou, občas hysterickou a arogantní ženskou. Vytouženou listinu s formulí nechá spadnout na zem, toužebně natahuje ruku už pouze po oponě, aby uzavřela její uměle prodloužený život, který si nevybrala a ani za tři sta let nenalezla jeho smysl. Opona Elinu sevře – a divák se může dohadovat, zda recepis některá z postav nakonec přece jen nezvedne.

V Pařížské národní opeře polský režisér Krzysztof Warlikowski nechal EM v podobě Marilyn Monroe po řadě sexuálně explicitních scén cvičit v plavkách v bazénu, Krista se nastrojí do šatiček umírající Marilyn a místo toho, aby nabízený recepis na nesmrtelnost odmítla a spálila, dychtivě se ho snaží vyškubnout z ruky „topící se“ Emily v touze převzít štafetu jako další monstrum.

Na festivalu Janáček Brno jsme mohli vidět Věc Makropulos hned třikrát: V moskevském provedení Helinkon-opery (2010) EM hodí obálku s tajnou formulí z ochozu jakési „babylonské věže“ v plen plamenům, které zachvátí celou scénu. Vlámská opera (2018) dala Makropulos rámec motorkářského gangu, jehož členkou je i štíhlá provokativní motorkářka Marty s helmou. Aniž to kohokoli z jejího okolí udivuje, píchá si infuze s černým roztokem, kterých má plnou lednici. Poněkud předčasně je však v této koncepci „vyzrazena“ její minulosti, když se objeví jako ošklivá holohlavá postava omotaná po celém těle obinadlem už v zákulisí divadla, kdy má teprve uhranout Janka.

L. Janáček: Věc Makropulos – Heinz Zednik (Hauk-Šendorf), Laura Aikin (Emilia Marty) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Za stále nepřekonanou považuji Makropulos režiséra Roberta Carsena, s jejíž verzí z mnoha koprodukcí této inscenace, v roce 2012 přijela na festival Janáček Brno norimberská opera. Carsen nijak neexperimentoval s jasným přesvědčením, že téma je (a bude) aktuální i bez násilných aktualizací. Už při předehře v přesné zkratce vystihl třistaletý životní kolotoč Eliny Makropulos od momentu, kdy musí jako pokusná osoba vypít elixír nesmrtelnosti, který její otec alchymista připravil pro císaře Rudolfa II. Pak nahlížíme do zákulisí, kde se operní diva EM v hektickém sledu převléká do divadelních kostýmů od renesance po současnost a odchází se znovu a znovu klanět do prudké záře protisvětel. V tuto chvíli se zatím vždy s obrovskou kyticí vrací za oponu… Je zřejmé, že to, co je pro jiné jedinečným zážitkem, se stalo pro EM únavnou rutinou. Carsen pak dále rozvíjí váhání Marty mezi strachem ze smrti a únavou z nekončící existence. Stejně, jako kulisáci postupně odklízejí pompézní dekoraci Turandot (jejíž hádanky tak Carsen přidal do děje), i Marty se „odstrojuje“ ze svých převleků a paruk, kterými je přeplněný její šatník, aby nakonec přijala lidský smrtelný osud: holohlavá, osamělá, ale smířená. A stejně jako na začátku, na konci opery ji opět vidíme v zákulisí, kde opuštěná všemi recepis na elixír roztrhá a jeho útržky trousí po zemi na své poslední cestě do záře reflektorů, z níž se poprvé nevrátí.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na