Operní režie dnes?

Po premiéře Donizettiho opery Anna Bolena ve Vídeňské státní opeře se ozývalo z hlediště kromě nadšení také bučení, adresované režisérovi Ericu Génovèsemu. Všechny vídeňské kritiky, které jsem četla, se však nad tím pozastavily a označily takový projev nelibosti části publika za jakýsi nový snobismus.

Zde je například stanovisko hudebního kritika Die Presse Wilhelma Sinkowicze (4.4.2011). Poslední mezititulek jeho kritiky má nadpis: „Široko daleko žádná uniforma SS“, a ke kritice připojil glosu nazvanou „Operní režie dnes? Pozor na krysí ocasy!“. Podotýkám, že muzikolog Sinkowicz rozhodně není kritik konzervativního, neřkuli „staromódního“ ražení:

[…] Ach ano. Ozvala se četná bučení, adresovaná režijnímu týmu. Eric Génovèse se spolu s autory výpravy Jacquesem Gabelem a Claire Sternberg postaral, aby se intrikánská hra odvíjela před shodně aranžovanými tableau nerušeně a v pravé divadelní intenzitě. Kostýmy Luisy Spinatelli zasadily děj jednoznačně do první poloviny 16. století. Kupodivu to byla doba vlády Jindřicha VIII. Filmový režisér by jednal nejspíš stejně. Jsou však současníci, kteří se domnívají, že by se operní verze takových historických námětů měly odehrávat v supermarketech nebo na skládkách – a stráže by neměly mít brnění, ale esesácké uniformy. Čím to má pomoci důvěryhodnosti operního představení ovšem ještě nedokázal nikdo vysvětlit. Většina publika ve Státní opeře považovala za velkolepé, že Anna Bolena nejen jako Anna Bolena zní, ale také tak vypadá.

Nedávno vyšla kniha o Wielandu Wagnerovi, která stojí za přečtení. Skladatelův vnuk vyházel jako revoluční novátor všechnu scénografickou veteš, vytvořil scénický prostor s pomocí světla a předvedl v něm vysokou školu psychologicky podloženého režijního vedení postav. Jeho vizionářská estetika zformovala styl. Kouzelníci režie, kteří přišli po něm, to dokázali jen výjimečně.

Knihu Ingrid Kapsamerové o Wielandu Wagnerovi by měl číst každý, kdo dnes požaduje „aktuální“ estetiku a okamžitě mluví o „zaprášené“ inscenaci, jakmile hned při zvednutí opony pozná, co se hraje, nebo když se to dokonce zřetelně odehrává v době, udané v libretu.

Stranou všech debat, jak by mohla, měla či musela vypadat „inovace“: Státní opera není prostor pro experimenty. Zde hraná významná díla musí vydržet v repertoáru léta. Ne nadarmo hovořili Eberhard Waechter a Ioan Holender na začátku devadesátých let o „praktických inscenacích“. Takzvaní progresivní režiséři vytvoří něco takového jen zřídka. Musí být nějaký důvod, proč se už dlouho chodí stále na určitá, stejná díla. Několikrát už došlo k havárii, objevil-li se v hracím plánu, postaveném na tradici, nějaký posun. Verdiho Trubadúr v režii Istvána Szabóse z roku 1993, umístěný do Vídně roku 1945 s troskami vybombardované Opery, se dnes nedá hrát; právě tak jako Macbeth z roku 2009.

Těžké dluhy převzalo nové vedení také s Tannhäuserem, Lohengrinem nebo Manon Lescaut a Sílou osudu. O tom, jak nebezpečné je volání po tom, aby byla historická díla „zbavena nánosu prachu“, se lze poučit i z festivalů, které přece jen mají jiné možnosti, protože se jejich produkce nemusí „udržet v repertoáru“.

Kdo si ještě pamatuje něco z aktuálního Lohengrina v Bayreuthu, kromě toho, že ho Hans Neuenfels umístil mezi myši a krysy? Kdo zpíval premiéru? Kdo dirigoval? Ve Vídni se právě hraje Anna Bolena, a dá se to poznat; a každý přítel opery zná obsazení a bude si ho pamatovat.