Osudy Beno Blachuta (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Beno po vyučení nastoupil jako stálý dělník do kotlárny, která vyráběla a do blízkého i dalekého světa vyvážela parní kotle, topeniště do kotlů, ohřívače vzduchu, nádrže na vodu, líh i dehet, plynojemy (včetně kulatého, který stojí v Praze-Libni), plechové komíny, přístroje pro cementárny, rozličná potrubí, důlní vozíky. Zaznamenal-li pěvec po létech vzpomínky na své černé řemeslo, jsme jimi strháváni na stranu jeho příštího osudu, do světa hudby.

„Tři roky jako učeň a tři roky jako tovaryš. Kotlářské řemeslo, to byl jenom východ z nouze. Původně jsem se chtěl učit automechanikem, ale jelikož tento obor byl již obsazen, zbyla mi jen kotlárna. Byla to dřina a zkusil jsem všechny profese. Od zametání dílny až po tu nejnáročnější práci, jako je například nýtování revolverem, štemování, práce u svařování i u rýsovací desky. Největší dřinou pro mne bylo ruční nýtování. U toho si člověk zacvičil. Osm hodin denně držet v ruce kladivo, které nějaké to kilo vážilo, to nebyla legrace. Byla to holt práce pro chlapy. Já jsem sice ještě žádný chlap nebyl, bylo mi tenkrát sedmnáct let, ale sílu jsem měl a tak to šlo. Nejraději jsem štemoval. Šlo sice přitom o sluch, ale tehdy se člověk čerta staral o takové věci. Nacpal jsem si do uší vatu a bylo to. Já si při té práci zpíval, až se hory zelenaly. To bylo vlastně mé první cvičení. (…)“V brožurce vydané ke stému výročí založení vítkovické kotlárny je otištěna podobná vzpomínka:

„Začal jsem s uklízením dílny, posluhou a dalšími pomocnými učňovskými pracemi. Po čase si mě mistr povšiml, že ten pořízek si poradí i s dvoukilovým kladivem a vzal mě do party nýtařů. V sedmnácti letech jsem byl vyučen a zařazen na úkolové práce při nýtování vysokotlakých kotlových bubnů. Hluk dílny byl úmorný, vata v uších nepomáhala. Zběsilý orchestr vzduchových kladiv a revolverů vyzýval, abych s ním soupeřil svým hlasem. Ze všech sil jsem hulákal – co mi na mysl přišlo. Písničky, šlágry, operetní melodie. Vedoucímu kotlárny, Bělohlávkovi, to nedalo a jednou mi povídá, že mám hezký hlas, proč si tedy nevydělávám zpěvem. (…)“

Tím, který zřejmě významným dílem rozhodl o Benově příštím osudu, byl ing. Bruno Bělohlávek. V kotlárně pracoval od roku 1923 a dotáhl to až na funkci inspektora, ale to až dlouho po Benově odchodu, v roce 1938.

Nedostatek zakázek a s tím spojený propad výroby v létech hospodářské krize ve vítkovických železárnách znamenal propouštění. 8. května 1933 byl propuštěn pro „nedostatek práce“ i Beno Blachut.

Pro zajímavost můžeme uvést, že datum 8. května se v jeho životě objeví ještě jednou, tentokrát ve šťastnější konstalaci: toho dne roku 1939 uzavřel smlouvu, v níž se uvádí, že: „Pan Beno Blachut jest angažován jako člen zpěvohry u Družstva českého divadla v Olomouci.“

Láska ke zpívání
Zpěv byl každodenní radostí celé rodiny Blachutů. „Já jsem si vždycky hrozně ráda zpívala. A ten můj chlapec měl už ve škole šikovný hlas, vzpomínala Benova maminka.

„Každý týden jsem musel vydrhnout podlahu v jizbě, kuchyni, špajzu, předsíni, na chodbě a k tomu ještě část schodiště, do zlata vycídit kliky a kohoutek u vodovodu na chodbě. Maminka si všechno důkladně zkontrolovala. Nikdy ji nenapadlo, že pro malého kluka je to pořádná dřina. Nenapadlo to ani mne, tu zdlouhavou robotu jsem si aspoň zpříjemňoval, zpíval jsem si. Byli jsme taková rozezpívaná rodina. A když jsem uklízel, všechno, co jsem znal, jsem uplatnil. Nejlépe se mi zpívalo při mytí oken, to jsem do hlasu vkládal všechnu sílu, řval jsem z plna hrdla. Bydleli jsme v druhém poschodí, měl jsem před sebou prostor – a dokonce posluchače. Jednou jsem místo do oken kouknul do ulice a zjistil jsem, že se lidé zastavují, dívají a poslouchají, pochvalovali si, jak hezky zpívám. Tak jsem pokračoval a dával si jaksepatří záležet, aby mne bylo slyšet.“

Zpívání doma nebo v kotlárně, to nestačilo; Benův hezký hlas musel najít ještě jiné uplatnění, takové, kde by se, byť dosud neškolený, vyjímal v celé své kráse a bohatosti. Božena Konečná, děvče jeho bratra Jana, jej přivedla ke zpívání v chrámovém sboru kostela sv. Pavla ve Vítkovicích. Upozornila na něj regenschoriho Antonína Hradila (1874-1937); jeho zástupce, varhaník Ferdinand Gadowský (1905-1984), se chlapce ujal a stal se tak Blachutovým prvním učitelem zpěvu.

V letech, která zde sledujeme, byl významnou osobností vítkovické farnosti katecheta P. Alois Olšovský, jehož Beno znal už z obecné školy, kde vyučoval náboženství. Na jaře v roce 1932 se konala ve Vítkovicích církevní slavnost, jíž byl P. Olšovskému svěřena vítkovická farnost.

Ostravský kraj ze dne 25. května 1932:
„Vítkovice. (Instalace nového vdp. faráře P. Aloise Olšovského.)
… V úterý večer o 8. hodině uspořádal vítkovický Orel svému členu a příznivci p. faráři slavnostní akademii, která svou uměleckou výší a svou srdečností zanechala ve všech, zvláště v srdci nového p. faráře, ty nejkrásnější dojmy. (…) Mezi vybranými čísly pěveckými, ať již bych jmenoval Smetanovo „Věno“ nebo mohutnou píseň smíšeného sboru „K národu“, a mezi všemi čísly hudebními s nevšedním uměleckým smyslem připravenými a bez kazu provedenými, sluší
vzpomenouti sólového výstupu br. Záluského, který svým přednesem Fibichova „Poem“ na cello vynutil si skutečný obdiv. Stejnou pozornost vzbudil svým tenorovým sólem br. Blachut. Oba doprovázel na klavír br. Gadovský. Jim všem, zvláště ovšem dirigentu naší orelské hudby i pěveckých sborů br. Karlu Havlovi patří největší díky všech účastníků, kteří byli utvrzeni ve svém přesvědčení, že svorná práce zvláště v naší mládeži dokáže hotové divy.“

Už podruhé si Blachutova zpěvu všiml dopisovatel lidoveckých novin. Později, a to zejména v létech 1933 – 34, kdy byl bez práce, zpíval nejen ve Vítkovicích, ale i v kostelích v okolí. „O vánocích Beno zpíval na půlnoční mši ve Vítkovicích a ráno v pět hodin na jitřní v zábřežském kostele,“ vzpomínala po létech bývalá sboristka vítkovického chrámu Matylda Šplouchalová.

Regenschorim v zábřežském kostele byla paní Marie Černocká, vdova po varhaníku Josefu Černockém. Tato dáma měla pro začátek umělecké dráhy Beno Blachuta zcela zásadní význam. „Byla dobrá hudebnice a (…) k Benkovi pociťovala náklonnost, jako muzikantka oceňovala jeho nadání (…).“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat