Osudy Beno Blachuta (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

„… Provedení mělo (…) krásnou úroveň, herecky a pěvecky byly krásně vypracovány výkon panny Rózy Boženy Stoegrové s jemným nádechem trpkosti, a umírněný, neobyčejně pečlivý a přesvědčivý výkon Adolfa Franka v úloze Kaliny, půvabné Blaženky Ludmily Červinkové a oddaného Víta B. Blachuta, jenž mohl v této sympatické roli dobře uplatnit svůj svěží a lahodný hlas. Považoval-li recenzent Pozora „hg“ /21. 1./ jeho hlas za poměrně slabý, byl to názor čistě subjektivní a ojedinělý, a napsal-li referent Hlasu lidu /1. 3./, že Blachutův sympaticky zpívaný Vít si po způsobu všech mladých adeptů operního umění hleděl především dirigenta, bylo to zbytečně zdůrazňováno. Je jisté, že mladý pěvec nemůže být hned rutinérem. Snad se stal Blachut obětí strachu referentského, že když nic nevytkne, může se čtenář domnívat, že ničemu nerozumí nebo aspoň, že není jako referent na výši. Jiný /České slovo/ poznamenal, že B. Blachut ještě bojuje s osvobozováním se od nejistoty a bojácnosti, což zatím brzdí jinak dobrý výkon; bylo to přece jen přehnané.“

Do třetice byl hostujícímu začínajícímu pěvci nabídnut Sándor Barinkay v Cikánském baronu; je to jeho jediná jevištní operetní role. Avšak nebyl na výši, na jakou jsme u tohoto nadaného zpěváka zvyklí, zareagovala kritika; pěvec sám se s rolí zřejmě nedovedl vyrovnat. Do svého diáře si zapsal:
„Sobota 22. 4. 1939: Cikánský baron, (…) Jsem zvědav, jak to odzpívám, vlastně odehraju.
Je po premiéře. Dopadlo to myslím blbě. Aspoň soudím podle obecenstva. Bylo dost vlažné. (…)“

Olomoucké angažmá Beno Blachuta v sezonách 1939-40 a 1940-41 bylo podrobněji zpracováno dosud jen pro Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta, a to s využitím kritik v tisku a dalších dokumentů uložených v archivu Moravského divadla Olomouc a v umělcových zápisnících. Z recenzí vybíráme pasáže zaznamenávající jak pěvcův repertoár, tak i poukázání na jeho umělecký vývoj. (Jména recenzentů neuvádíme, bývají většinou ukryti za šiframi; pátrání po jejich totožnosti není pro tento příspěvek nezbytné. Identifikovatelný je pouze dr. Jaroslav Čičatka, který pod značkou „Č“ psal do olomouckého Našince.) Archivní materiál nabízí také možnost nahlédnout do historie olomouckého divadla ve sledovaném období.

Sezona 1939-1940
S řádnou smlouvou z května 1939 potvrzující, že „pan Beno Blachut jest angažován jako člen zpěvohry u Družstva českého divadla v Olomouci“, začala pro něj 27. 8. úlohou Jeníka první ze dvou olomouckých sezon, během kterých vedle tří již uvedených nastudoval dalších patnáct postav. Předesíláme, že o pěvcově interpretaci bylo psáno většinou pochvalně nebo alespoň uznale, nikdy nebyl zcela ztrhán za to, co na jevišti předvedl.

Olomoucká zpěvohra má dostatek výtečných sil, takže mohla po nedávném zahajovacím představení opět dne 27. srpna 1939 překvapiti obecenstvo Smetanovou Prodanou nevěstou s novými představiteli v úloze Mařenky a Jeníka. A lze opravdu mluvit o překvapení, protože v obou rolích vystoupili umělci vysokých kvalit, a to sl. A. Richterová a tenorista p. Blachut, jenž neúmornou pílí a usilovným studiem se vypracoval z ostravského sborového zpěváka–amatéra v nadějného operního pěvce (…). P. Blachut v roli Jeníka uchvátil obecenstvo, jeho hlas zněl ve všech polohách plně jak v sólech, tak v překrásných duetech s Mařenkou a Kecalem. (…) Obecenstvo projevilo spokojenost s představením hlučným potleskem, představitelka Mařenky obdržela krásné perníkové srdce a p. Blachut ohromnou kytici růží.“
(Moravský deník 29. 8. 1939)

První nově nastudovanou rolí v Blachutově angažmá byl Ladislav Podhájský ve Smetanových Dvou vdovách. Premiéra se konala 16. září 1939. „Kritik o provedení mluvil (…) s plným uznáním; hře se dostalo velmi šťastného obsazení, A. Richterová vybavila postavu Karoliny sympatickým zjevem, něžností, koketností, humorem a bystrým smyslem pro skutečnost (…) L. Červinková vložila do postavy Anežky jímavý rys melancholie, vznikající z rozporu mezi povinnostmi, jež ukládají zvyk a společnost, a hlasem milujícího srdce. (…) B. Blachut uplatnil v partii statkáře Ladislava svůj krásný hlas; jako by s rostoucí jistotou jevištního projevu také přibývalo lesku a lahodnosti hlasu.“
(Našinec 20. 9. 1939)

Po vypuknutí 2. světové války, respektive po napadení Polska Třetí říší, byl Blachut v září 1939 zatčen. Důvodem byla jeho po otci získaná polská státní příslušnost. Jen díky zásahu vedení olomouckého divadla, pro které byl Blachut nepostradatelný, byl podmínečně propuštěn. Každý den se však musel třikrát hlásit na gestapu.

Další premiéry, v nichž dostal úlohu, následovaly v rychlém sledu: už 28. října 1939 to byla Mignon Ambroise Thomase s hlavní tenorovou úlohu Viléma Meistra. „Svěží a svou hrou prostý a přirozený byl Vilém Meister B. Blachuta; lahodný timbre a lesk výšek jeho hlasu se mohly skvěle uplatnit v této vděčné partii. (…)“
(Našinec 31. 10. 1939)

Krátce po Novém roce, 20. ledna 1940, se na repertoár dostal Faust Charlese Gounoda a Beno Blachut zpíval titulní roli.
„Opera Českého divadla v Olomouci
(…) Olomoucké provedení vedl hudebně kapelník J. Budík, jehož úkol spočíval nepochybně hlavně na studiu pěveckých partií, pro něž olomoucká opera přirozeně neměla přebytek sil. Ale přesto si zachovalo provedení výši svého obvyklého reprodukčního průměru a dalo dokonce dvěma mladším silám příležitost provésti se slušným zdarem dvě zvláště obsáhlé úlohy: B. Blachutovi roli Faustovu a A. Richtrové úlohu Markétčinu.“
(Moravský večerník 25. 1. 1940)
Na tento titul vyšlo v olomouckých a prostějovských novinách šest(!) recenzí, obdivem nešetřili ani kritici odjinud, když olomoucká opera uvedla Fausta na svých pravidelných zájezdech. Recenzent o pohostinském vystoupení v Hradci Králové napsal, že: „…vynikl, vzbuzujíc nejupřímnější zájem a uznání, B. Blachut (Faust), tenorista zvučného hlasu s bezpečně a kulatě zaznívajícími tóny hlasového rejstříku (…).“
(Osvěta lidu 29. 6. 1940)

Ani ne za měsíc po premiéře Fausta byl Blachut obsazen do role Jurodivého v Borisi Godunovovi Modesta Petroviče Musorgského (poprvé 17. února 1940). 30. března pěvce čekala premiéra Donizettiho Dona Pasquala (byla odehrána pouze 4 představení); recenzenti si Blachutovy role příliš nevšímali; kolegové z ostravského Moravsko-slezského deníku a olomouckého Hlasu lidu se omezili jen na „sympatického Ernesta“…

Růžový kavalír Richarda Strausse, v níž od premiéry 25. dubna 1940 Beno Blachut vystupoval jako Zpěvák, se dočkal celkem osmi představení.

„(…) Baron Ochs je vlastně vis motrix celé hry. Ve své honbě za sukněmi a penězi, slastmi a rozkošemi tohoto pozemského života vytváří p. Haken netoliko figuru zábavnou, nýbrž i závažnou. Jeho hlasový fond je plný, k tomu přistupuje i technická vyspělost výkonu. (…) Pěvecky zářila však jeho hvězda v plné kráse. A. Richtrová vystoupila v úloze Žofie, jíž prokázala svou pěveckou erudici, ne však souběžný herecký projev. B. Blachut dokázal italskou arií svou vyspělou hlasovou kulturu, jíž ukázněně disponuje. (…)“
(Pozor 28. 4. 1940)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat