Osudy Beno Blachuta (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jedna z kritik je pozoruhodná tím, že prozradila drobnou změnu v obsazení: „Stejně pečlivě byly představeny a zazpívány i menší úlohy: (…) výborný Zpěvák B. Blachuta, který také představil Hostinského (…).“
(Našinec 27. 4. 1940)

V programu k premiéře byl v úloze Hostinského uveden Jan Dvorný; podle pěvcových deníkových záznamů lze usoudit, že se jednalo jen o záskok, nikoliv o trvalé přeobsazení. Počet nastudovaných úloh můžeme tímto záskokem, byť mohl být jen na jeden večer, zvýšit na úctyhodných devatenáct.

Na tomto místě se hodí zastavení u dnes bohužel už zapomenuté sopranistky Anny Richtrové, Blachutovy časté jevištní partnerky. Narodila se 9. března 1904 v Drahotuších u Hranic na Moravě. Studium zpěvu u Louise Kadeřábka na pražské konzervatoři absolvovala v roce 1929. Poté působila v Olomouci, odkud v roce 1945 odešla do Liberce. Zemřela v Praze 9. dubna 1955.Z dosažitelných pramenů vybíráme vzpomínku Dr. Karla Veigerta otištěnou v Katalogu Divadla F. X. Šaldy 1945 – 1960:

„Vzpomínám na tuto umělkyni, kterou jsem poprvé slyšel ještě jako členku olomoucké opery, kdy byla na vrcholu své koloraturní techniky a kdy jsem nemohl tušit, že jednou budu psát o jejích výkonech v libereckém divadle. Pročítám, co jsem od roku 1945 psal o jejích rolích, povětšině tak výrazných, umělecky poctivých a lidsky pravdivých. Vzpomínám na její humor a spravedlivý zápal pro věci divadla, kdy se dovedla rozhorlit hlasem zabarveným do hloubek, že by nikdo netušil, že je to koloraturka. V debatách i na jevišti dokazovala, jak se v ní dovede rozehřát zanícená umělkyně, jak každý nerv reaguje a jak temperament prozařuje každý detail jejího projevu. Nechme si před očima proběhnout některé postavy ztělesněné Annou Richtrovou na našem jevišti!

Už první vystoupení při zahajovacím představení opery v roli Mařenky v Prodané nevěstě (5. října 1945, dirigent Milan Zuna) jí získalo srdce obecenstva a přízeň, která se léty nejen nezmenšila, ale stále vzrůstala. A její Taťána! To je samo okouzlení, projev tak hluboce prožitý s celou škálou citu od plaché vášně až do závěrečného odmítnutí. V opeře Fra Diavolo se zaleskne její koloraturní technika, mimořádné působivosti pak dosahuje v titulní postavě Madame Butterfly. Ve Figarově svatbě je Zuzanka osou představení, plná života, vtipu a laškovnosti po stránce herecké a neméně výtečná po stránce pěvecké. Hlasovým mistrovstvím je projev v Traviatě a další vítězství její pěvecké techniky i hereckých schopností se dostavilo v roli Philiny v opeře Mignon. Něžná, v pravdě dívčí byla její Terinka v Jakobínu, naplno zazářila v Lazebníku sevillském. (…) Jejími původními rolemi nejsou tvrdě formované charaktery, ale zpěvné, citově bohaté postavy, měkce ženské a mladě svěží lehkosti jejího pěveckého projevu v těchto rolích. I když liberecká scéna jí nedovoluje plně využít v jejím nejvlastnějším projevu, v koloratuře, dovede dobře pochopit situaci zdejšího divadla a s plnou uměleckou poctivostí se „přehrává“ na role mladodramatické.(…) V tom se nejvýrazněji projevilo její umění v chlapecké postavě Petra ve Zvíkovském rarášku Vítězslava Nováka; byl to strhující plně rozehraný a přitom umělecky velmi ukázněný výkon s radostným zaujetím a s dokonalou jevištní technikou.

Zejména v prvních létech našeho mladého divadla, do něhož přišla z Olomouce, stejně jako dirigent Jaromír Žid (od roku 1946), již jako vyzrálá umělkyně, byl její vždy jistý a umělecky vytříbený výkon jedním ze základních pilířů opery. Byla též spolehlivou a vždy ochotnou rádkyní ostatním převážně mladým umělcům – kolegům, kteří jí vděčili za mnoho cenných rad a příkladů. V tom byla snad největší zásluha Richtrové o naši operu, že netěžila ze svých nesporných kvalit pro osobní slávu, ale poctivě dělala vše, aby nová, do světa se klubající opera rychle dorostla a uzrála v hotové divadlo. (…) Když odešla, zůstala v souboru mezera a ještě dnes je cítit, že v mnohých rolích Richtrová chybí.“

Dr. Jaroslav Čičatka se ve své práci České divadlo v Olomouci zabýval také souhrnným pohledem na situaci olomoucké opery v sezoně 1939/1940. Tvořila v tomto složení (letopočty doplněny autorem článku):
– Kapelníci: Jaroslav Budík (1894–1974), Jaromír Žid (1898–1954).
– Režiséři: Stanislav Langer (1887-1967), Oskar Linhart (1904-1987), Oldřich Stibor (1901-1943).
– Dámy: Ludmila Červinková, soprán (1908–1980), Milada Marková, soprán (1913-1986), Jarmila Pechová, soprán (1919-2008), Anna Richterová, soprán (1904-1955), Albína Sehnalová, soprán (1890–1946), Božena Stoegrová (1903-1961).
– Páni: Beno Blachut, Adolf Frank, baryton (?-?), Eduard Haken, bas (1910–1996), Boris Jevtušenko, bas (1899-?), Otto Kubín (1895-1975), Jan Kysela (?-?), Jaroslav Sobota, tenor (1903–1970).
– Zpěvoherní sbor: 10 dam, 10 pánů.
– Orchestr: 29 členů a 4 výpomocní pro operu.
– Šéf výpravy: Josef Gabriel.Z práce dr. Čičatky můžeme vybrat též pozoruhodné údaje týkající se divadelních představení sezony, jak byly zaznamenány v jubilejní ročence Dvacátá sezona Českého divadla.
V sezoně 1939–1940 bylo sehráno celkem 200 operních představení. V samotné Olomouci to bylo 73 večerů, na zájezdech 127!!! Olomoucká opera uvedla představení v Prostějově (18x), ve Zlíně (9x), v Kroměříži (8x) a v Přerově (7x). Zajížděla rovněž do dalších blízkých měst (například Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Litovel), kde sehrála celkem 11 operních představení a v menších obcích kolem Olomouce (Kostelec na Hané, Náměšť na Hané, atd.) bylo uvedeno 6 operních večerů. Pokud jde o zájezdová místa v Čechách, v uvedené sezoně tam hrála 68x! Nejvíce v Mladé Boleslavi 22 představení, následoval Jičín s 10, Kolín jich viděl 8, Hradec Králové také 8, Pardubice 7, Litomyšl 4, Čáslav 4, Ústí nad Labem 2 a Vysoké Mýto navštívili olomoučtí s operou třikrát.Pro sezonu 1939-1940 byla připravovaná také Pucciniho Tosca, jejíž obsazení bylo vytištěno v divadelním časopise Meziaktí. Avšak premiéra se z neuvedených důvodů nekonala. Podle čísla vydání Meziaktí to mělo být po inscenaci Růžového kavalíra. Odřeknutí opery pravděpodobně souviselo s tragickým osudem režiséra Oldřicha Stibora, jemuž byla, vedle Toscy, svěřena, jak bude uvedeno dále, také režie Traviaty. Ta se sice na podzim 1940 v Olomouci hrála, ale převzal ji Vladimír Nechyba. Beno Blachut měl nastudovánu úlohu Cavaradossiho, kterou však zpíval pouze jednou na zájezdovém představení v Mladé Boleslavi.

Prameny a fotografie:
Archiv Moravského divadla Olomouc
Archiv rodiny Blachutovy (fotografie, korespondence, deníky)
Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta č. 1 – 13

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat