Palma vítězství pro Kateřinu Kněžíkovou. Premiéra Nápoje lásky v Brně

Dosavadní provádění děl Gaetana Donizettiho v Brně tuto situaci částečně potvrzuje. Na brněnské scéně byly uvedeny pouze Lucia di Lammermoor a Nápoj lásky, a to až na konci devadesátých let (1998 a 1999), kdy se brněnský operní soubor mohl chlubit pěvci ovládajícími přesvědčivé belcanto (Yvetta Tannenbergerová, Richard Haan, Vladimír Chmelo a další). A po jejich odchodu se Donizetti z brněnské scény opět vytratil.

Vrátil se až v pátek 20. října, s novými pěvci i novými pohledy. Vzhledem k rekonstrukci velké operní budovy byl uveden na scéně Mahenova divadla, která je pro operu podobného typu mnohem vhodnější, což dokázalo už nedávné nastudování Rossiniho titulu Hrabě Ory. Tentokrát nabídla dramaturgie Donizettiho Nápoj lásky.

Režie se ujala Magdalena Švecová, která zvolila velmi dobrou koncepci: nepřesouvala děj hříčky, spojující vlivy hned několika dobových podnětů, do konkrétně určené doby dvacátého století (což je dnes už přímo klišé), nýbrž předváděla jej jako příběh natáčení filmu. To jí uvolnilo ruce a umožnilo postavit vedle sebe italské venkovany ve stylizovaných venkovských krojích, mondénní společnost devatenáctého století ve fracích a večerních róbách i civilně oblečené lidi současnosti, aniž by to působilo násilně, naopak: upřímně řečeno její uchopení je pro současného diváka mnohdy přijatelnější a logičtější nežli původní Romaniho libreto. Jako příklad uveďme proměnu Nemorina (po požití elixíru, jímž je bordeaux) z nesmělého mladíčka v zajímavého mladého muže: je vyjádřena pohybově, když si Nemorino před kamerou zkouší natočit vlastní taneční kroky při zpěvu na mikrofon.

Scéna Andreje Ďuríka režijní koncepci vhodně podtrhovala svojí častou proměnlivostí a synchronním užitím různých dějišť a podobně byly řešeny i kostýmy Evy Jiřikovské. I když připustíme, že ve druhém dějství opery už divák některé postupy předpokládal nebo naopak některé jednotlivosti byly na scéně příliš dlouho (například večerní róba Adiny, notně ztěžující hrdince pohyb na jevišti), klady i tak převyšovaly.

Hudební složka je výsledkem práce dirigenta Ondreje Olose, pod jehož taktovkou hrál orchestr výborně, s náležitou plasticitou. Rovněž sbor, připravený Pavlem Koňárkem a Klárou Roztočilovou, dostál plně své skvělé pověsti. Ze sólistů nadchl zkušený Jiří Sulženko, který si pěvecky i herecky přímo vychutnával roli Dulcamary, a také Roman Hoza jako Belcore byl hlasově i osobnostně výborným typem salonního svůdce i rázného vojáka. Hostující španělský tenorista José Manuel odvedl v roli Nemorina velmi dobrý výkon herecký, ovšem jeho hlas je ve výškách příliš ostrý a ne vždy intonačně bezchybný. Gianettu zpívala Tereza Merklová Kyzlinková a palmu vítězství si z premiéry odnesla představitelka Adiny Kateřina Kněžíková, která předvedla suverénní, jiskřivý a strhující výkon, jemuž vévodily její dokonalé koloratury a nádherná mezza voce.

Stručně řečeno: dá se s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že brněnský Nápoj lásky nebude mít nouzi o spokojené diváky.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Gaetano Donizetti:
Nápoj lásky
(L’elisir d’amore)
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Dirigent: Ondrej Olos (alt. Robert Kružík)
Režie: Magdalena Švecová
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Světelný design: Pavla Beranová
Choreografie: Martin Pacek
Sbormistři: Pavel Koňárek, Klára Roztočilová
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Premiéra 20. října 2017 Mahenovo divadlo Brno

Nemorino – José Manuel (alt. Ondřej Koplík)
Adina – Kateřina Kněžíková (alt. Andrea Široká)
Belcore – Roman Hoza (alt. Igor Loškár)
Dulcamara – Jiří Sulženko (alt. David Nykl / Ondrej Mráz)
Gianetta – Tereza Merklová Kyzlinková (alt. Eva Štěrbová)

www.ndbrno.cz