Památka věrných zesnulých. Opera Diversa hrála Šostakoviče

Čtrnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče se na poli hudebněvědných či hudebněteoretických diskuzí jen stěží vejde do některé z tradičních kategorií. Ač bych svým akademickým vychováním měl přirozeně tíhnout k precizování terminologie, v tomto případě ovšem zcela propadám fascinaci nad touto oblastí křehkých mezníků. Ta první kaše byla příliš horká, ta prostřední příliš studená, ale ukrojená porce z každé z nich je dle mého nedílnou součástí tohoto plného břicha. Břicha nacpaného Šostakovičovou hořkou krmí. Suita komorních skladeb zde tedy plave ve vzduchu kolem dějovosti hodné oratoria, kterému však pro celost chybí sborová složka. Závažnost celé kompozice se tedy v knihách zabydluje pod pojmem symfonie. Je ovšem známo, že forma tohoto bydlení je s každým provedením poměrně svébytná, jiná, a tedy neopakovatelná. Křehkost pojetí a s tím spojených snah o uchopení a zarámování takového díla se tedy stává opravdovým kulinářským zážitkem. To vše ovšem bez náznaku fetiše, která je zde pro takový kus snad nasnadě. Nebo alespoň tak ke mně promlouvalo včerejší uvedení v rukách Ensemble Opera Diversa.

Tentokrát se ocitáme v patře brněnského Domu umění, obklopeni napůl galerijními zdmi a napolovic průhlednými stěnami. Za zády publika i orchestru se tedy prohánějí problikávající tramvaje, mezi nimi večerní ruch lidí a aut protíná klidné oranžové světlo. Takový obraz každodennosti tak Šostakovičově Čtrnácté dodává velmi civilní nádech. Vykreslený podvečerní život se zde tedy bez jakékoliv spirituality konfrontuje s hlavním závažným tématem, jímž je smrt. Tato přímočará debata je ovšem tentokrát provázána s významností dne, památky všech věrných zesnulých. Říkám to u koncertů Opery Diversy často a ani nyní nezbývá než radostně sníst tyto povedené průsečíky i s navijákem. Díky tomu vzniká unikátní juxtapozice, která nám možná přibližuje Šostakovičův citát „Bez Boha se ničeho dosáhnout nedá. Já v něj nevěřím a je mi to moc líto“ – citát, který byl vyřčen v souvislosti s uvedením Válečného requiem Benjamina Brittena, jemuž je rovněž Čtrnáctá symfonie věnována. Ať je to v podstatě, jak chce, když na celé toto pitvání ještě nasadíme finální rám Roku smíření, jímž rok 2015 je, máme ještě před prvními takty symfonie o čem dlouze přemýšlet. Ostatně i o to bude rovněž záhy postaráno prostřednictvím muzikologického vzhledu Jana Špačka. Tuto předmluvu je možno brát různě a je snad i v pořádku necítit ji příliš potřebnou; osobně tomu ovšem rozumím v rámci pomyslného dialogu, který si Diversa pokaždé klade za svůj a který byl takto vypuštěn do večera.

Slova o smrti, za kterou nic není, která je férově nevyhnutelná a neférově bolestná ve své občasné předčasnosti, byla interpretována sólisty Lucií Kašpárkovou a Janem Šťávou. Látka Šostakovičem poupravených básní Lorcy, Apollinaira, Küchelbeckera a Rilkeho byla rovněž dostupná i v tištěné podobě v překladu Kamila Bednáře, což nesmírně vděčně kvituji pro významnou nedílnost hudby a slova. Zpočátku se právě srozumitelnost zdála být nešvarem, mohutný bas Jana Šťávy se však posléze usadil do nezvyklého koncertního prostoru a De profundis tak promluvilo důležitým úvodním tématem.

Nutno uznat, že rozpačitě působily i smyčce, kterým jako by něco drobně scházelo. Možná to byla pouze pozornost, a na vině byl nedostatek světla. Osobní vyžádání rozžehnutí reflektorů jako by nastartovalo úplně novou energii, se kterou se ensemble a Lucie Kašpárková pustili do další z celkem jedenácti skladeb. Při odmyšlení si toho lidského (a samozřejmě nutného) vstupu vzniká tedy podtržení výrazných předělů mezi jednotlivými skladbami. To se orchestru a usilovné dirigentce dařilo velmi svědomitě i přes počáteční intonační kolísání. Razantní změna v druhé skladbě, kdy orchestr i sólistka začali pilně řezat do živého. Jak zní citace z prvního uvedení, „ve vzduchu byla cítit krev a sůl“. A na závěr kastaněty OK Percussion Dua Martina Opršála a Martina Kleibla, kteří zpoza široké rodiny bicích nástrojů ostře hlídali rytmickou pozornost orchestru.

Důslednou dirigentskou výstavbou a klenutím tektoniky se výborně podtrhovaly oratorní i komorní rysy díla. Postupně se tak rovněž krystalizovaly polohy, v nichž byl orchestr nejsilnější. Důraz byl kladen také na to, aby hudba a slovo kráčely vždy v úctě a vedle sebe. Napětí se tak natahovalo a smršťovalo jednak podle potřeby a jednak podle přirozeného citu vyplývajícího z nemilosrdných textů. V malých sólech a naopak v plné ostrosti spočívala hlavní síla orchestru. Mezi okamžiky nejsilnější pak patřil jistě dialog skvělého violoncella Lukáše Svobody a obrovského hlasu Lucie Kašpárkové.

Sůl a krev ve vzduchu vystřídaly lilie a žal po „žádných, žádných křížích“. Pojetí vyprávění těchto podivných příběhů mi v podání Diversy postupně vykreslovalo možnosti, jak se dá na dané téma nahlížet. Přetahujeme se zde o to, jestli tu Šostakovič spíše zdůrazňoval nevyhnutelnost a potažmo spravedlnost a nespravedlnost smrti, či naopak podtrhoval jediný pokus člověka na život. Nemluvíme tedy o žádné oslavě života a na druhé straně nemluvíme o stěžování si na smrt. Orchestr a sólisté jako by postupně prostupovali k oběma stranám s dávkou různě intenzivní přímočarosti příslušné této skladbě. Vrcholy těchto „sporů“´, kde život z posledních sil se deroucí na svět stál proti chladnokrevnosti výrazu, výrazně a vydatně udržovaly napětí napříč všemi částmi. Bylo tedy možno dobře sledovat průběh na kratších plochách tvořených jednotlivými básněmi, stejně jako lineární průběh celé skladby ostře pospojované dle potřeby textu.

Čtrnáctá symfonie Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče v podání Opery Diversy tak pro mě fungovala jako osobitý výklad nesnadné vrstevnaté látky a ostrého tématu. Tentokrát tedy v trochu jiném světle, než v jakém mám soubor zapamatovaný, ovšem s jasně rozpoznatelným vtipem a lidskostí. Ač technicky ne úplně na sto procent, více než strojově dokonalé zpracování oceňuji to, co u Diversy snad pokaždé. Ostré myšlení dramaturgů i dirigentky a následné srozumitelné podání prapodivných příběhů, básní, sjednocujících se do netradičního rozvětveného díla. V rámci naší úvodní disputace je nutno přiznat, že se povedlo vyplnit téměř všechny aspekty, ať už se na ně zaměříme samostatně, či jako na celek, fungující postupně čím dál tím organičtěji. Celek, který zřejmě pokaždé bude promlouvat trochu jiným jazykem, jelikož interpretační i konotační plocha je nadmíru široká. Jak má správně doopravdy znít, se pravděpodobně již nikdy nedozvíme, ovšem rozhodně bychom na toto znění a zejména důvod toho, proč tato skladba zazněla, měli vzpomínat. I na zesnulého Šostakoviče. Stejně jako na všechny věrné zesnulé.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Z hlubin. 14. symfonie Dmitrije Šostakoviče
Ensemble Opera Diversa
Dirigentka: Gabriela Tardonová
Lucie Kašpárková (soprán)
Jan Šťáva (bas)
OK Percussion Duo
2. listopadu 2015 Dům umění města Brna

program:
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 14 pro soprán, bas a komorní orchestr, op. 135

www.operadiversa.cz