Pavel Haas Quartet: Šostakovič je pro nás zážitek a výzva
Kam se v nejbližší době vypravíte do světa?
PJ: Čeká nás Rotterdam, Stockholm, budeme hrát ve Varšavě, v Miláně a Římě, v příštím roce vystoupíme například na Kvartetním bienále v Amsterodamu. Tam se velice těšíme, je to hodně hustý festival, uvádí za den i deset koncertů. Pravý kvartetní maratón, akce pro kvartetní fajnšmekry. Příští rok nás čeká mimo jiné Ženeva, Lucemburk, pojedeme do Ameriky, Kanady, do Číny nebo Singapuru.
Jak je patrné z vašich cestovních plánů, doma vás moc často neuslyšíme…
MZ: V minulé sezoně jsme doma hráli opravdu častěji, například jsme měli tři koncerty v Rudolfinu. V nejbližší době budeme mít v listopadu koncert pro Institut Bohuslava Martinů v Praze v Kaiseršteinském paláci a v prosinci se objevíme na Janáčkově festivalu v Brně.
Po několika albech s českou hudbou jste tentokrát sáhli k zahraničnímu repertoáru. Šostakoviče máte v repertoáru dlouho. Co vás k němu přivedlo?
VJ: Dá se říct, že ho hrajeme odnepaměti. Je nám hodně blízký, jeho hudba má velkou sílu. Oslovila nás velmi dávno, už na začátku našeho společného hraní. Setkali jsme se s ním na našich prvních kvartetních kurzech v Itálii. Shodou okolností jsme tenkrát neměli violoncellistu, tak s námi hrál slavný Valentin Berlinsky z Borodin Quartet. Učil nás a navrhl, zda bychom si s ním nechtěli zahrát právě Šostakoviče. To byl zážitek! Takže na tuto hudbu mám velmi osobní vzpomínky.
MZ: Aniž bychom chtěli tvrdit, že některý skladatel je lepší nebo horší – to se tak opravdu říct nedá! –, Šostakovič má u nás výsostné postavení, zvláštní místo v našich hlavách. Vždycky jsme k němu inklinovali a chtěli jsme ho hrát, a taky hráli. Každý Šostakovičův kvartet je pro nás zážitek a výzva. První setkání s ním bylo opravdu dávno, začalo Smyčcovým kvartetem č. 7, potom přišla na řadu osmička. Další kvartet – č. 2 – byl nápad Pavla Nikla, který z rodinných důvodů musel ze souboru odejít…
…ale příležitostně s vámi hraje, že?
MZ: Ano, často a rádi spolu hrajeme a budeme hrát kvintety…
Při poslechu vaší nahrávky má člověk pocit intimity, jako by s ním skladatel rozmlouval a říkal něco velmi osobního. Boris Giltburg v textu v bookletu uvádí, že pro Šostakoviče byla kvartetní tvorba jakýmsi osobním deníkem. Odreagovával se, jako by poodstoupil od svých monumentálních skladeb. A možná se také potřeboval vzpamatovat z marasmu doby, v níž žil. Vnímáte tato díla jako autorovu osobní výpověď, vyznání?
PJ: Ve vaší otázce je už v podstatě obsažena odpověď. Ano, samozřejmě to vnímáme jako skladatelův osobní ostrov, kde se mohl vyplakat, vyžalovat i ironicky vysmát. Byla to jeho terapie, jeho skutečný svět, kdy se nemusel maskovat, schovávat za jakousi fasádu. Skutečně tu vykřičel, co cítil.
VJ: Jsem ráda, že máte z poslechu alba tento dojem, protože přesně tak jsme to cítili i my. Jako bychom byli skladateli velmi blízko. Při hraní těch kvartet jsme mu nejblíž, jak to vůbec jde. A naším cílem je dostat do té blízkosti a intimity i posluchače.
Souhlasíte tedy s názorem Borise Giltburga o emocionálním významu komorní tvorby pro skladatele. Cítíte to taky tak?
MZ: Jistě, a máme pocit, jako bychom se skladatelem o jeho emocích rozmlouvali.
VJ: Ještě k Borisovu textu. On totiž při jeho psaní zvolil opačný postup, než je obvyklé: nepsal komentář o Šostakovičově hudbě jako takové, ale nejdřív si o tom s námi povídal, jak to cítíme my, jaký je náš vztah a přístup ke konkrétním místům v jednotlivých skladbách. Pak si poslechl naši nahrávku. A svůj komentář napsal teprve poté, jakoby na jejím základě. Takže vyjádřil nejen svůj dojem z hudby, ale vlastně popsal, jak my to cítíme a jak to hrajeme.
PJ: Z našich společných diskusí s Borisem vyplynulo, že s jeho pocity a názory na Šostakoviče se ztotožňujeme, že to cítíme podobně. Neznáme nikoho tak povolaného a tak osobně angažovaného pro dané téma, než je Boris. Nikoho vhodnějšího, kdo by k tomu napsal komentář.
Jaký ohlas mají Šostakovičovy kvartety u posluchačů?
VZ: To nelze přesně říct. Na takto položenou otázku se vlastně nedá odpovědět. Nemůžeme se přece posluchačů zeptat – jak se vám to líbilo? Bylo to dobré?
VJ: Ale něco říct přece jen můžeme. Třeba o skladbě koncertů, na nichž hrajeme Šostakoviče. Když jsme sestavovali koncertní program například s Kvartetem č. 2, nejdříve jsme do něj zařadili ještě další kvartet, konkrétně Beethovenovo pozdní dílo, Smyčcový kvartet op. 127. V první polovině koncertu jsme hráli Šostakoviče, po pauze Beethovena. Dvě veledíla za sebou. Ale pak jsme cítili, že to není správné, protože už po první skladbě, Šostakovičově dvojce, byli lidé plní zážitků, které jim zřejmě stačily. Začali za námi sami chodit, že „my už nechceme nic dalšího slyšet. Jsme úplně vyřízení.“ A museli jsme po pravdě říct: „Vždyť my taky!“ Takže potom jsme skladbu programu pozměnili, aby v posluchačích mohl Šostakovič zvolna doznívat.
MZ: Původně jsme ho hráli nejen s Beethovenem, ale i s Dvořákovým kvartetem op. 105. A zjistili jsme, že to v tomto pořadí nefunguje.
Lze vystopovat spřízněnost Dmitrije Šostakoviče s některým českým skladatelem, jehož díla taky hrajete? Paralelu mezi ním a někým z nich? Kdo z našich autorů je mu podle vás blízko? Myslím obdobnou emocionální silou hudby, nikoliv tvůrčími postupy či charakterem hudby.
VJ: Pro mě to je Leoš Janáček. Ten nás dokáže dostat na emoční vrchol i na dno do tragických hloubek, vyjádřit slast, radost i smutek. Rozumím tím intenzitu emocí, protože příběhy každého z nich jsou samozřejmě jiné.
MZ: Ano, hudebně je to samozřejmě úplně jiné. Šostakovičův hudební jazyk patří k tomu nejoriginálnějšímu, co vůbec existuje, není porovnatelný s ničím jiným. Ale vlastně, když o tom přemýšlím – paralelu můžeme vidět právě v tom, že tato mimořádná originalita platí pro Šostakoviče i Janáčka.
Zabývali jste se i dalšími Šostakovičovými kvartety, než těmi třemi na aktuální desce?
PJ: Ano, hráli jsme i další, ale ještě tam máme mnoho výzev. Věnujeme se jim postupně, tohoto autora nelze brát mechanicky kus po kuse, protože každé kvarteto má svůj svět. Když ho chcete skutečně prožít, stojí nás to mnoho emočních sil. Takže jich nemůžeme hrát pět za sezonu.
Proč jste vybrali pro CD zrovna tyto tři?
VJ: Cítili jsme, že jsou už zralé pro záznam.
MZ: Nechceme, aby to znělo tak, že právě tyto kvartety považujeme za nejlepší. Byla to shoda více okolností, které se sečetly. Jak jsme už říkali, sedmý a osmý kvartet nás provází už od našich začátků, hráli jsme je průběžně. Hodně pro nás znamenala i úžasná možnost studovat a hrát je zrovna s Valentinem Berlinskym, na to nelze zapomenout. Abychom uvedli dvojku, to zas bylo přání Pavla Nikla. Postupně se nám to sešlo časově i vyzněním těch skladeb. Prostě přišel čas na záznam. Svou roli sehrálo i to, že tyto skladby se v protikladech a různosti v podstatě doplňují: dvojka má téměř symfonickou šíři, sedmička, nejkratší Šostakovičův kvartet vůbec, je úsporná, osmička zas velice, velice osobní. Ale všechny tři jsou dokonalé.
Který vám dal nejvíc práce?
VJ: Všechny jsou těžké, i ten krátký sedmý kvartet. Obtížná je i jednička, která se obecně považuje za nejoptimističtější, a vypadá – v uvozovkách – jako nejjednodušší. I ta nám dala mnoho práce. Technicky jsou zkrátka všechny skladby hodně těžké. Když chceme, aby fakt zněly perfektně a zároveň vyjádřily všechny emoce, které jsou v nich obsaženy, dají zabrat.
Na jakou příští nahrávku se chystáte?
(Chvíli mluví jeden přes druhého, ale všichni se shodnou): Příště to budou Brahmsovy kvintety.
Budete je hrát s Pavlem Niklem?
VJ: Ano, a s Borisem Giltburgem u klavíru. Máme to naplánované až za dva roky.
To uteče. I za dva roky budou lidé poslouchat vážnou hudbu. Zaplaťpánbůh, že v záplavě té jiné – nechci říct nevážné – se vůbec ještě vydává…
VJ: Pan profesor Škampa tu záplavu nazýval „pahudbou“. Říkával: „Vypněte tu pahudbu!“ Dokázal pojmenovat věci tak přesně, až to někoho dokonce i urazilo.
MZ: Měl skvělá přirovnání, trefné přívlastky, ostré soudy.
VJ: Ano, to měl, až jsem někdy plakala… Protože vždycky všechno pojmenoval přesně, jako když uhodí hřebíček na hlavičku. Člověk se musel vždycky nad jeho výroky zamyslet. A hlavně nad sebou.
Je vidět, že stále považujete pana profesora Škampu za svého guru…
VJ: Jistě, a čím déle tu mezi námi není, tím víc na něj myslíme. Dokonce mám pocit, že ani neodešel.
Celou dobu mluvíme o nahrávání a cédéčkách, co říkáte tomu, že pozvolna „vycházejí z módy“ a že je nahrazují jiná média? Mají kompaktní disky vůbec budoucnost?
PJ: To je prostě vývoj. Ale technický pokrok neznamená, že jedno umře na úkor druhého, klidně mohou žít vedle sebe. A taky žijí. Jako nezaniklo výtvarné umění po vynálezu fotografie, divadlo kvůli filmu, televize nezlikvidovala film. Ani pošta nebyla zrušena, i když si dopisujeme mobilem a na internetu. Papírové knihy se taky nepřestaly vydávat, když přišly knihy elektronické.
MZ: Klasický záznam se zase leckde vrací, což má svůj důvod. U digitálního je totiž nebezpečí, že se ztratí, znehodnotí, zmizí. Zatímco to, co se vyryje na vinylové desce je trvalé. Není náhoda, že rozhlas si archivuje své nahrávky na magnetofonových páscích, ty spolehlivě vydrží. Přitom v mainstreamovém světě je to jakoby už překonaná technologie.
VJ: Jsou různé typy lidí, někdo je sběratel, jiný jen posluchač. Sběratel chce mít sbírku vinylových desek, a třeba manažer, který cestuje po světě, poslouchá hudbu v telefonu. Tomu se nebráním, proč by si někdo nepustil klasiku v telefonu?
Považujete za perspektivní retromódu vinylových desek, které se v posledních letech vydávají? I vaše nahrávky vyšly na vinylu…
VJ: Ano, Supraphon vydal na vinylových deskách všechna naše česká cédéčka.
MZ: Vinylové desky jsou a určitě budou pro úzký, ale o to pevnější okruh lidí, kteří milují gramofon. A takových je dost. Řekl bych, že vinyly jsou návrat ke kořenům, není to „digital“, a to je pro řadu lidí hodnota. Ale myslíme si, že cédéčka nezaniknou.
VJ: Hlavně aby nezanikla hudba… Ale to snad nehrozí.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
