Pavel Haas Quartet: Šostakovič je pro nás zážitek a výzva

  1. 1
  2. 2
„Komorní hudba se pro Šostakoviče stala jakýmsi hudebním deníkem – nástrojem, jenž mu umožňoval ventilovat své nejniternější myšlenky a pocity,“ píše v komentáři k nahrávce tří smyčcových kvartetů Dmitrije Šostakoviče pianista a zasvěcený znalec Šostakovičova díla Boris Giltburg. V podání souboru Pavel Haas Quartet právě vydává Šostakovičův druhý, sedmý a osmý kvartet nakladatelství Supraphon. Soubor působí ve složení Veronika Jarůšková – 1. housle (VJ), Marek Zwiebel – 2. housle (MZ), Jiří Kabát – viola (JK) a Peter Jarůšek – violoncello (PJ). Nahrál díla ruského autora, jak se na vysokou úroveň umělecké značky Haasovců sluší: se silným citovým nábojem a hlubokou empatií ke skladatelovu hudebnímu sdělení, s bezprostředností a temperamentem jemu vlastním – „jako o život“. Zároveň technicky dokonale, s pokorou a disciplínou. Soubor má před sebou rušnou sezonu, kterou zahájil už v září ve slavné Tonhalle v Curychu. Čekají jej koncertní cesty po celé Evropě i v jiných světadílech.
Pavel Haas Quartet: Marek Zwiebel, Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková (zdroj PHQ / foto Petra Hajská)

Kam se v nejbližší době vypravíte do světa?
PJ: Čeká nás Rotterdam, Stockholm, budeme hrát ve Varšavě, v Miláně a Římě, v příštím roce vystoupíme například na Kvartetním bienále v Amsterodamu. Tam se velice těšíme, je to hodně hustý festival, uvádí za den i deset koncertů. Pravý kvartetní maratón, akce pro kvartetní fajnšmekry. Příští rok nás čeká mimo jiné Ženeva, Lucemburk, pojedeme do Ameriky, Kanady, do Číny nebo Singapuru.

Jak je patrné z vašich cestovních plánů, doma vás moc často neuslyšíme…
MZ: V minulé sezoně jsme doma hráli opravdu častěji, například jsme měli tři koncerty v Rudolfinu. V nejbližší době budeme mít v listopadu koncert pro Institut Bohuslava Martinů v Praze v Kaiseršteinském paláci a v prosinci se objevíme na Janáčkově festivalu v Brně.

Po několika albech s českou hudbou jste tentokrát sáhli k zahraničnímu repertoáru. Šostakoviče máte v repertoáru dlouho. Co vás k němu přivedlo?
VJ: Dá se říct, že ho hrajeme odnepaměti. Je nám hodně blízký, jeho hudba má velkou sílu. Oslovila nás velmi dávno, už na začátku našeho společného hraní. Setkali jsme se s ním na našich prvních kvartetních kurzech v Itálii. Shodou okolností jsme tenkrát neměli violoncellistu, tak s námi hrál slavný Valentin Berlinsky z Borodin Quartet. Učil nás a navrhl, zda bychom si s ním nechtěli zahrát právě Šostakoviče. To byl zážitek! Takže na tuto hudbu mám velmi osobní vzpomínky.

MZ: Aniž bychom chtěli tvrdit, že některý skladatel je lepší nebo horší – to se tak opravdu říct nedá! –, Šostakovič má u nás výsostné postavení, zvláštní místo v našich hlavách. Vždycky jsme k němu inklinovali a chtěli jsme ho hrát, a taky hráli. Každý Šostakovičův kvartet je pro nás zážitek a výzva. První setkání s ním bylo opravdu dávno, začalo Smyčcovým kvartetem č. 7, potom přišla na řadu osmička. Další kvartet – č. 2 – byl nápad Pavla Nikla, který z rodinných důvodů musel ze souboru odejít…

…ale příležitostně s vámi hraje, že?
MZ: Ano, často a rádi spolu hrajeme a budeme hrát kvintety…

Při poslechu vaší nahrávky má člověk pocit intimity, jako by s ním skladatel rozmlouval a říkal něco velmi osobního. Boris Giltburg v textu v bookletu uvádí, že pro Šostakoviče byla kvartetní tvorba jakýmsi osobním deníkem. Odreagovával se, jako by poodstoupil od svých monumentálních skladeb. A možná se také potřeboval vzpamatovat z marasmu doby, v níž žil. Vnímáte tato díla jako autorovu osobní výpověď, vyznání?
PJ: Ve vaší otázce je už v podstatě obsažena odpověď. Ano, samozřejmě to vnímáme jako skladatelův osobní ostrov, kde se mohl vyplakat, vyžalovat i ironicky vysmát. Byla to jeho terapie, jeho skutečný svět, kdy se nemusel maskovat, schovávat za jakousi fasádu. Skutečně tu vykřičel, co cítil.

VJ: Jsem ráda, že máte z poslechu alba tento dojem, protože přesně tak jsme to cítili i my. Jako bychom byli skladateli velmi blízko. Při hraní těch kvartet jsme mu nejblíž, jak to vůbec jde. A naším cílem je dostat do té blízkosti a intimity i posluchače.

Boris Giltburg, Pavel Haas Quartet 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Souhlasíte tedy s názorem Borise Giltburga o emocionálním významu komorní tvorby pro skladatele. Cítíte to taky tak?
MZ: Jistě, a máme pocit, jako bychom se skladatelem o jeho emocích rozmlouvali.

VJ: Ještě k Borisovu textu. On totiž při jeho psaní zvolil opačný postup, než je obvyklé: nepsal komentář o Šostakovičově hudbě jako takové, ale nejdřív si o tom s námi povídal, jak to cítíme my, jaký je náš vztah a přístup ke konkrétním místům v jednotlivých skladbách. Pak si poslechl naši nahrávku. A svůj komentář napsal teprve poté, jakoby na jejím základě. Takže vyjádřil nejen svůj dojem z hudby, ale vlastně popsal, jak my to cítíme a jak to hrajeme.

PJ: Z našich společných diskusí s Borisem vyplynulo, že s jeho pocity a názory na Šostakoviče se ztotožňujeme, že to cítíme podobně. Neznáme nikoho tak povolaného a tak osobně angažovaného pro dané téma, než je Boris. Nikoho vhodnějšího, kdo by k tomu napsal komentář.

Jaký ohlas mají Šostakovičovy kvartety u posluchačů?
VZ: To nelze přesně říct. Na takto položenou otázku se vlastně nedá odpovědět. Nemůžeme se přece posluchačů zeptat – jak se vám to líbilo? Bylo to dobré?

VJ: Ale něco říct přece jen můžeme. Třeba o skladbě koncertů, na nichž hrajeme Šostakoviče. Když jsme sestavovali koncertní program například s Kvartetem č. 2, nejdříve jsme do něj zařadili ještě další kvartet, konkrétně Beethovenovo pozdní dílo, Smyčcový kvartet op. 127. V první polovině koncertu jsme hráli Šostakoviče, po pauze Beethovena. Dvě veledíla za sebou. Ale pak jsme cítili, že to není správné, protože už po první skladbě, Šostakovičově dvojce, byli lidé plní zážitků, které jim zřejmě stačily. Začali za námi sami chodit, že „my už nechceme nic dalšího slyšet. Jsme úplně vyřízení.“ A museli jsme po pravdě říct: „Vždyť my taky!“ Takže potom jsme skladbu programu pozměnili, aby v posluchačích mohl Šostakovič zvolna doznívat.

MZ: Původně jsme ho hráli nejen s Beethovenem, ale i s Dvořákovým kvartetem op. 105. A zjistili jsme, že to v tomto pořadí nefunguje.

Pavel Haas Quartet: Radim Sedmidubský, Pavel Nikl, Peter Jarůšek, Marek Zwiebel, Veronika Jarůšková (archiv PHQ / foto Petra Hajská)

Lze vystopovat spřízněnost Dmitrije Šostakoviče s některým českým skladatelem, jehož díla taky hrajete? Paralelu mezi ním a někým z nich? Kdo z našich autorů je mu podle vás blízko? Myslím obdobnou emocionální silou hudby, nikoliv tvůrčími postupy či charakterem hudby.
VJ: Pro mě to je Leoš Janáček. Ten nás dokáže dostat na emoční vrchol i na dno do tragických hloubek, vyjádřit slast, radost i smutek. Rozumím tím intenzitu emocí, protože příběhy každého z nich jsou samozřejmě jiné.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na