Pelléas a Mélisanda v Drážďanech

  1. 1
  2. 2

Jediné operní dílo jinak skladebně velmi plodného představitele francouzského hudebního impresionismu Claude Debussyho Pelléas a Mélisanda není zdaleka tak často uváděné jako třeba opery Verdiho nebo Pucciniho. Přesto jsme měli u nás možnost je vidět před třemi lety v Národním divadle v Praze. Bohužel hlavně režijně a scénicky nepříliš zdařilá inscenace se hrála jen několikrát a rozhodně k zájmu diváků o Debussyho hudbu nepřispěla, spíše opačně. Dřívější a podstatně lepší inscenace v režijním ztvárnění Václava Kašlíka z roku 1985 se během tří let hrála devětadvacetkrát.

Nyní se provedení opery, zkomponované na libreto hry známého vlámského spisovatele Maurice Materlinka, ujal soubor Saské státní opery v Drážďanech v krásné Semperově divadelní budově. Provedení hudebně náročného díla tak renomovaným divadlem by bylo škoda propásnout, a tak se do Florencie na Labi podívejme. Jak je u velkých operních domů zvykem, byli ke ztvárnění opery přizváni inscenátoři i řada pěvců nejrůznějších národností, ale přesto, vlastně proto, byl výsledek vynikající. Režisérem byl Àlex Ollé, jeden z vedoucích umělců známé katalánské progresivní divadelní společnosti La Fura dels Baus. Ta je také známá vytvořením úvodního ceremoniálu zahájení Olympijských her 1992 v Barceloně, věnují se také inscenování oper. Režisér se s Debussyho hudbou setkal ve scénickém uvedení Utrpení sv. Šebestiána. Jen pro zajímavost, v Paříži ztvárnil provedení Janáčkova Zápisníku zmizelého. Z dalších jeho významných režií bylo provedení Wagnerova Ringu ve Florencii v nastudování Zubina Mehty. V současném drážďanském uvedení byli v jeho týmu scénograf Alfons Flores, kostymér Lluc Castells a světelný designér Marco Filibeck.

Při prvním otevření opony se objeví jevištní portál, jehož vrchní část je vytažena úplně nahoru, takže proscénium je neobvykle čtvercové. V přední otáčivé části jeviště se vlní skutečná vodní hladina, ve které se zrcadlí obrovská vysoká šedivá stěna. Ta je tvořena speciálním krepovým materiálem a znázorňuje ponurý hrad Allemonde. V podstatě je to konstrukčně veliký kvádr postavený na jevištní točně. Jeho vnitřek je zařízen jako prostorný dům o dvou patrech s řadou místností a schodišti. Pokud se děj odehrává na hradě, jednotlivé, nábytkem zařízené pokoje se vždy podle situace a těch kterých hereckých akcí nasvěcují. Někdy se celá stavba během děje natáčí a je vidět, jak jednotliví aktéři procházejí postupně prostory symbolického hradu.Na počátku děje se zjevuje dívka brouzdající se bosa lesním močálem. Je to půvabná Mélisanda ztvárněná hezky vypadající štíhlou švédskou pěvkyní Camillou Tilling. Hned při prvních tónech jejího krásného, kulatého sopránu lze poznat, že svým výkonem nezklame. Obutý do vysokých gumových holínek se mezi lesním křovím (takto je znázorněn opravdový les) objevuje mohutný ozbrojený muž s dlouhými bílými vlasy. Je to Golaud, který je obsazen výborným německým basistou Oliverem Zwargem vládnoucím sonorním basem i ve vysokých polohách. Odvádí sebou váhající Mélisandu do hradu. A nyní se objevuje pravé kouzlo scénické dekorace, kdy se nejrůznější děje odehrávají v jednotlivých komnatách. Upoutají nás třeba tři postavy mladých služebných, postupně se setkáváme s dalšími členy rodiny. Jsou jimi Golaudova a Pelléova matka Geneviéve v podání zkušené Christy Mayer, její otec, král Arkel, který svými dlouhými, jenom o něco řidšími bílými vlasy je dosti podobný Golaudovi – zpívá jej jistým, zvučným basem Tilmann Rönnebeck.Objevuje se také nevlastní Golaudův bratr Pelléas, opět dlouhovlasý a bělovlasý, ale s mladistvým obličejem. Jeho představitel je dalším velmi kvalitním hostujícím sólistou z Kanady: mladý Phillip Addis je majitelem nádherného a lehkého barytonu tenorálních výšek. Je to i díky svému vzhledu ideální představitel Pelléa a není divu, že se do něj Mélisanda zamiluje.

Dalším příjemným překvapením byl mladý člen renomovaného chlapeckého sboru Tölzer Knabenchor, sídlícím v Mnichově, Hanno Eilers jako Golaudův syn Yniold, což není až tak malá role. Bylo pozoruhodné, jak krásně zpíval svůj sólový výstup ve čtvrtém dějství a jak se jeho zvonivý soprán krásně divadlem nesl. Velmi sugestivně herecky si také vedl, když jej jeho otec Golaud pověřil špehováním Mélisandy, zda se s ní neschází Pelléas. Do menších rolí lékaře a ovčáka byli hlasově i představitelsky dobře obsazeni Tomislav Lucic a Mirko Tuma.Hudebně dílo nastudoval se stabilně výtečnou drážďanskou Staatskapelle dirigent pro toto dílo nejlépe povolaný, Francouz Marc Soustrot. Ten vystihnul pastelovou barevnost Debussyho hudby nadmíru jemně, jen možná někdy až na úkor dramatičnosti, která samozřejmě v díle je. Soustrot je mistrem detailu a také si nesmírně rozumí s vokálními sólisty. Sbor (který je zde minimální) nastudoval Wolfram Tetzner.

Režie nabízí v dlouhém představení na zdánlivě jednoduché scéně řadu zajímavých detailů a dramatických situací. Slovně je těžké všechny vysvětlovat a žádná písmena nenahradí vizuální a sluchový vjem. Uvedu proto jenom tři. Hned zpočátku mne překvapilo setkání Mélisandy a Golauda, kdy ona evidentně byla v jiném stavu. Neporozuměl jsem tomu a považoval to spíše jako prozrazení něčeho, co mělo přijít. Od dalšího dějství již vystupovala naprosto štíhlá. Pelléas není žárlivým Golaudem zabit mečem, ale dvěma výstřely z lovecké pušky. Nejpůsobivější byl ovšem závěr opery. Mélisanda, za přítomnosti stařičkého krále Arkela, předčasně ze zoufalství z Pelléovy smrti rodí v ložnici hradu holčičku. Úplně vepředu je na lůžku také další Mélisanda a u ní stojí postava již mrtvého Pelléa, což ilustruje její vnitřní myšlenky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Debussy: Pelléas et Mélisande (Semperoper Drážďany)

[yasr_visitor_votes postid="150848" size="small"]

Mohlo by vás zajímat