Byl to úspěch? Vídeňská státní opera nastudovala Debussyho Pelléa a Mélisandu

  1. 1
  2. 2
Po dlouhém čtvrtstoletí se na prkna Vídeňské státní opery v neděli vrátil Debussyho Pelléas a Mélisanda. Štěstí mu tady doposud příliš nepřálo – na každou ze šesti předchozích inscenací připadá v průměru pouhých dvanáct repríz. Nové nastudování připravil francouzský dirigent Alain Altinoglu a švýcarský režisér a scénograf Marco Arturo Marelli. Přinášíme výběr z prvních ohlasů na nedělní premiéru v překladu ze zahraničního tisku.
Claude Debussy: Pelléas et Mélisande – Olga Bezsmertna (Mélisande), Adrian Eröd (Pelléas) – Wiener Staatsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

 

Vídeňská státní opera uvedla Debussyho Pelléa a Mélisandu

I. V divadle na Okružní třídě je atmosféra jako v parních lázních. Marco Arturo Marelli láká k radostnému cachtání. Krásně se při tom hraje a většinou právě tak zpívá. Státní opera sklidila s Pelléem a Mélisandou úspěch. Teď jen aby to vydrželo (a o to jde).

II. Dílo Francouze Debussyho: Odklon od toho, co bylo dřív, od „klasické tématické práce, jejíž krása je čistě technická a kromě mandarínů naší kasty nikoho nezajímá“. Debussyho hudba k Pelléovi a Mélisandě je zdůrazněná prostota. Dokonce i tam, kde je orchestr v extázi. „Modrá hudba“, to je vždycky první reakce cizinců, když mají vyjádřit své dojmy. A „modrá“ je i inscenace Marca Artura Marelliho, která vodu jen nenapodobuje.

Na den před devětadvaceti roky dirigoval Claudio Abbado premiéru předchozí inscenace Antonia Viteze se scénickou a kostýmní výpravou Yannise Kokkose. Abbado hloubal nad tím, co mají společného Pelléas et Mélisande s Musorgského Borisem Godunovem a Bergovým Wozzeckem. Všechno jsou to ojedinělá díla a v tvorbě svých autorů jediná dokončená. „Přísná svědomitost realizace,“ řekl tehdy Abbado. V těchto operách se soustředily novoty, vzešlé z hudebních diskusí své doby. A přece: nemá v operním kánonu jedinečné místo právě Pelléas et Mélisande?

III. Pelléas et Mélisande: Výsledek desetiletého boje o správnou formu, včetně roztržky mezi dramatikem Mauricem Maeterlinckem a „panem de Bussy“, která vedla málem k souboji (Maeterlinck v dopise zprostředkovateli Henrimu de Régnierovi z 8. srpna 1892 udělil Debussymu „veškerou autorizaci“). Premiéra se konala v pařížské Opéra Comique 30. dubna 1902.

IV. Marco Arturo Marelli byl zodpovědný za režii, scénu i světla. Dagmar Niefind vytvořila kostýmní návrhy – jako už kdysi pro jeho produkce ve Finské národní opeře v Helsinkách (premiéra 23. března 2012) a v Německé opeře v Berlíně (premiéra 10. dubna 2004).

Marelli kráčí ve stopách Jeana-Pierra Ponella, jehož inscenace Italky z Alžíru pro Scalu, pro Metropolitní operu, Bavorské národní divadlo a Vídeňskou státní operu se liší jen v detailech. Nebo Franca Zefirelliho, jehož velmi podobné Bohémy těší už desetiletí milovníky opery v Miláně, New Yorku, San Francisku i Vídni… Osvědčené použít znovu nebo rozvinout – můžeme v tom Marellinu bránit? Je přirozené, že na to operní fanoušci časem přijdou. Státní opera opomněla s touto okolností vhodnou formou seznámit, ale v případě úspěchu je to jen nepatrná námitka.

V. Avšak jaké tedy byly kontury večera? Byl to úspěch? A podle čeho ho měřit? Pokud podle publika, pak to úspěch byl. Navzdory Marelliho režii. Byla dobrá, ale zároveň i špatná. Vedení postav přesvědčivé, ale na špatných místech. (Ano, tak to bylo.)

Když Pelléas přijde za Mélisandou a její vlasy, které spustila z okna, už jsou na vrbě zachycené; když Olga Bezsmertna sedí na překlopeném člunu a Adrian Eröd dřepí na zemi, a pak teprve se zvedne a přiblíží se zezadu; když vede Golaud Pelléa ke studně smrti a Pelléas se vyděsí, protože na něj namíří hlavně banditů, kteří v libretu nejsou…

Na jedné straně snaha o nápodobu skutečnosti (král Arkel v invalidním křesle se stojanem s infuzí), ale nikoho nezajímá, že když Yniold zpívá o pastýři a ten přitom v pozadí převáží ve člunu mrtvé ovce, pohne se člun vždycky dřív, než pastýř ponoří pádlo do vody.

Je snad infantilnost (to jest zbytečné ilustrace a dramatizace zpívaného) znamením doby?

Ve třetím dějství musí spadnout opona, protože se závěsy, otevírající se jako clona fotoaparátu, vzájemně zamotají. Není to dostatečné napomenutí, že by se mělo zanechat technických hloupostí a upamatovat se na to podstatné?

To zásadní: velká nádrž uprostřed jeviště, po kolena naplněná údajně 12.000 litry vody. Pelléas v ní plave, naviguje člun, v němž sedí Mélisanda, ale měli by přece hledat ztracený prsten.

Rovněž zásadní: Marelli se zmocňuje středu jeviště a musí odchody a příchody vymýšlet ze stran, aby mohl hrát v  jednotné dekoraci. Yniold má holínky a smí se brouzdat ve vodě. Golaud má holínky, a nesmí vodou projít, přitom v ní bude jako Pelléas v pátém dějství rejdit až po krk.

Marelliho Pelléas et Mélisande, to je Peter Grimes v Maeterlinckově imaginární Francii.

VI. A „modrá hudba“? Úlohu, seznámit novou generaci členů orchestru Státní opery s jedinou Debussyho operou, převzal Alain Altinoglu. Když to vezmeme kolem a kolem, docela se mu to podařilo. Jen na začátku se hrálo příliš silně. A scházela přesvědčivost v modelování hudebních oblouků (především ve čtvrtém dějství), na takových místech hrozila nuda. Altinogluova interpretace nesledovala tolik lyričnost tam, kde by se dal očekávat spíš jemný akvarel než silnější dotyk štětcem… Detaily? Možná. Ale stojí za zmínku.

VII. Pěvecké obsazení bylo luxusní. Franz-Josef Selig jako hlasově krásný Král Arkel a Bernarda Fink jako Geneviève (s nepřeslechnutelným kovem v hlase). S radostí ze hry se prezentovala Maria Nazarova jako Yniold. Role to není velká, ale právě ve scéně s Golaudem velmi důležitá. Simon Keenlyside předvedl při svém debutu v roli Golauda další psychologický portrét zoufalé duše, hlasově bez vady. Je vždycky radost tohoto zpěváka vidět při práci. Olga Bezsmertna zpívala Mélisandu dílem s éterickým zvukem, v každé scéně nijak malé role se snažila o výraz. A jí po boku Adrian Eröd s (nejen pěveckým) špičkovým výkonem.

VIII. Pelléas et Mélisande ve Vídeňské státní opeře: v tomto obsazení lze doporučit.

(Online Merker – 19. června 2017 – Thomas Prochazka)

Claude Debussy: Pelléas et Mélisande – Franz-Josef Selig (Arkel), Bernarda Fink (Geneviève) – Wiener Staatsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Debussy: Pelléas et Mélisande (Wiener Staatsoper 2017)

[yasr_visitor_votes postid="259099" size="small"]

Mohlo by vás zajímat