Petr Malásek: Jsem šťastný, že jsem nikdy neměl důvod muziku opustit

Pane Malásku, při pročítání vašeho uměleckého profilu to skoro vypadá, že stejně jako hlas dabéra Bohdana Tůmy, který slyšíme denně hned několikrát, aniž bychom si toho na první poslech všimli, slyšíme i vaši hudbu v mnoha televizních pořadech, znělkách či titulních písních, které důvěrně známe, ale vaše jméno si s nimi (bohužel) většinou nespojíme. Je to zřejmě jakési stigma filmové a televizní hudby, že se jménu autora obecně nepřikládá taková důležitost. Dotýká se vás to nějak?
Víte, že si to ani nemyslím? Hudba kolem nás existuje v mnoha podobách, podobně jako jiné užité umění. A samozřejmě s tím souvisí i jistá autorská anonymita. Málokdo dnes ví, že například autorem slavného loga KOH-I-NOOR je František Kupka, málokdo ví, že autorem hudby ke slavné znělce Večerníčka je skvělý Ladislav Simon a mnoho a mnoho jiných příkladů.

To, že řada takovýchto prací v nejlepším slova smyslu „zlidoví“ a posluchači ji přijmou za svou, je přeci odrazem kvalit jejich tvůrců, kteří – povětšinou – mají ve své tvorbě dost jiných možností, kdy mohou být se svými díly jmenovitě spojováni. A kdo chce, má v dnešní době mnoho jednoduchých způsobů, jak autora dohledat. Já se v této pozici cítím velice dobře, od začátku mé hudební dráhy mě velice lákalo být svojí hudbou součástí nějakého týmu… pracovat pro divadlo, televizi, film. Proto jistou anonymitu jako stigma neberu, tato práce má pro mne tolik pozitivních aspektů, že mne snad nikdy ani nenapadlo o tom tímto způsobem přemýšlet.

Vedle komponování jste také poměrně dost vytíženým pianistou. Jak se dá skloubit práce na zakázkách pro film, televizi a divadlo s pestrou koncertní činností? To jistě vyžaduje dobře zvládnutý time management.
Někdy ano, ale většinou se to dá zvládnout i bez time managementu. Já jsem „ranní ptáče“, vstávám velice brzy. Mám pocit, že ráno je hlava nějak čistší a otevřenější nápadům. Koncerty jsou pak většinou večer, je to jiný druh koncentrace a přemýšlení. Vlastně nejlepším time managementem je můj vnitřní biorytmus.

Na klavír jste se začal učit hrát v útlém věku. Není ani těžké odhadnout, že jste byl k hudbě veden svým otcem Jiřím, který byl rovněž výborným pianistou a skladatelem. Byla hudba odjakživa vaším posláním, nebo jste v průběhu dospívání pomýšlel i na jiné živobytí?
To, že jsem vyrůstal v hudebním prostředí, mezi klavírem a notovým papírem, mě hodně ovlivnilo. Cvičení na piano a komponování byla díky tatínkovi přirozená součást života, vyrůstal jsem v obležení hudby. Ani mě nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Paradoxně se mnou u piana seděla spíš maminka, táta na to neměl čas. Měl jsem docela dobré výsledky v různých klavírních soutěžích, tak se nabízelo, že bych se mohl zkusit hlásit na konzervatoř. Když už prosedíte tolik hodin při cvičení, ani vám nepřijde na mysl zkoušet jiné živobytí. Možná, kdyby tehdy konzervatoř nedopadla, přemýšlel bych jinak, dost jsem v dětství miloval matematiku. Ale zpětně jsem šťastný, že jsem nikdy neměl důvod muziku opustit.

Spolu s dalšími významnými českými a zahraničními umělci jste členem Petrof Art Family. Čím jsou pro vás nástroje této firmy výjimečné?
Nemáme v republice mnoho firem s takovou tradicí, roky neměnnou kvalitou a patřící do absolutní světové špičky. Velice si vážím tohoto členství a je pro mne vždy svátkem si na skvěle připravený Petrof zahrát. Jejich špičkové nástroje jsou opravdu prodlouženou rukou pianisty, jejich zvuk je bohatý, barevný, vyrovnaný v celém zvukovém spektru. Vždy o důvod víc, proč se těšit na koncert! Velice si vážím i osobního přátelství s celou velikou rodinou Petrofových. Klobouk dolů před nimi, dělají to skvěle!

Vaše práce u filmu začala na přelomu 80. a 90. let. Jak se ve vašich očích změnil přístup k tvorbě filmové hudby od vašich počátků do dnešních dnů?
Filmová hudba a přístup k ní podléhá vývoji stejně, jako film samotný. Je to dáno technologiemi, zvukovými možnostmi, snadnou dostupností i duchem doby. Přes to všechno výjimečného skladatele poznáte okamžitě, to je na umění strašně spravedlivé. Já vyrostl na hollywoodském zvuku symfonického orchestru, většina mých filmových idolů-skladatelů takto pracovala. Dnes se hodně hudby posunulo do oblasti elektroniky, sound-designu, ubylo harmonicko-melodického principu, přibylo zvukových ploch. Jak už to tak ale bývá, hudební trendy se v cyklech vrací. Věřím, že za pár let tu budeme mít zvuk živého orchestru zpět!

Dočetl jsem se, že mezi vaše vzory patří například Luboš Fišer nebo Zdeněk Liška, oba přední čeští skladatelé filmové hudby. V čem myslíte, že spočívá jejich odkaz? Čím působí na mladší generace skladatelů?
Samozřejmě ještě mnoho jiných jmen: Jiří Šust, Svatopluk Havelka, Milan Kymlička… všechno fantastičtí skladatelé mistrně ovládající řemeslo s obrovským tvůrčím potenciálem v tom, jak hudbou umocnit filmový obraz. Myslím, že ten odkaz je právě v tomto. Analýza jejich filmového myšlení ve spojení s dokonalým řemeslem je platná v každé době, v každém žánru. Myslím, že řada z nich je obdivována i tou nejmladší generací skladatelů. Alespoň mám takové signály ze svého pedagogického působení na Pražské konzervatoři, což je skvělé!

Napadá mě, že jste svůj skladatelský talent propůjčil také filmům, které byly pokračováním dílu původního. Příkladem může být pohádka Z pekla štěstí 2 Zdeňka Trošky nebo volné pokračování veleúspěšných komedií Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli. Je z pohledu skladatele těžké navazovat na příběh, který dříve zhudebnil někdo jiný? Přeci jen se říká, že všechna filmová pokračování provází určitá nejistota, strach, že první díl nepředčí.
Vybral jste, mimochodem, jediná dvě filmová pokračování, která jsem dělal… a to ještě spíše náhodou. U Z pekla štěstí 2 byl Karel Svoboda zaneprázdněn tvorbou muzikálu Dracula, u Jak se krotí krokodýli – což bylo velmi volné pokračování filmu Jak dostat tatínka do polepšovny – původní skladatel Václav Zahradník již nebyl mezi námi. Karlovi Svobodovi také v závěrečných titulkách filmu skládám hold tím, že do nich zakomponovávám jeho hudební motivy z prvního dílu. Jinak si ale myslím, že oba filmy jsou poměrně svébytné a jako pokračování velice volné.

Jak byste srovnal oba zmíněné režiséry, tedy Zdeňka Trošku a Marii Poledňákovou, z hlediska jejich přístupu k hudbě? Měli jasnou představu o jejím charakteru nebo vám dávali tvůrčí svobodu?
Zdeněk Troška je hudebně velice erudovaný člověk s hlubokou znalostí klasické hudby. Přesto mi nechal naprosto volnou ruku, což bylo skvělé. A ještě lepší bylo, že když jsem mu přehrál kompletní hudbu k filmu, byť ještě ve formě nehotových demosnímků, v podstatě jsem nemusel nic měnit… jen napsat partituru pro orchestr a natočit. Marie Poledňáková oproti tomu udělala to, co je postrachem všech hudebních skladatelů: ve střižně si pod všechny scény nasadila svoji oblíbenou hudbu… tu úryvek z klasiky, tu Johna Williamse, tu hitparádovou písničku. Když si na to režisér neustálým opakováním zvykne, je velice obtížné se mu trefit do pocitu vlastní hudbou. V tomto případě jsem velice hledal a motivy mnohokrát předělával, ale nakonec snad ke spokojenosti paní režisérky i mé. Nemohu ale nezmínit dva režiséry, kteří byli, co se týče práce s hudbou, naprosto jedineční. Byli to Petr Weigl a Josef Bednárik. Vážím si toho, že jsem s nimi mohl spolupracovat.

Vaši hudbu můžeme slyšet ve filmech různého žánru. Velkou část však zabírají komedie, rodinné filmy a pohádky. Naopak dramat typu Andělská tvář, za kterou jste byl nominován na Českého lva, už tolik nenajdeme. Cítíte se v tzv. lehčích filmových žánrech nejlépe?
Skladatel filmové hudby je vždy závislý na konkrétní nabídce ke spolupráci, není to úplně tak, že si vybíráte podle toho, který žánr vám lépe sedí. Nicméně si úplně nemyslím, že filmy (i divadelní projekty), na kterých jsem se podílel, jsou všechny úplně oddechové. Jen za posledních pár let mám pocit, že pracuji na samých poměrně temných věcech – seriál Bez vědomí pro HBO, filmy Havel, Můj příběh, dokumenty… Ale právě ta rozmanitost, hledání cesty k tématu, ke klíči, to je věc, která mě zajímá v jakémkoli žánru.

Už řadu let jste členem jazzové formace František Kop Quartet. Náznaky jazzu ostatně můžeme znát i z tvorby nedávno zesnulé Hany Hegerové a částečně i Lucie Bílé, jejichž kariéra je s vámi významně spjata. Jak to ale s vámi a tímto žánrem bylo na začátku a co pro vás jazz vlastně znamená?
Jako student konzervatoře jsem si často chodil přivydělávat do nahrávacích studií jako tzv. studiový hráč. V praxi to znamenalo, že se člověk setkal s obrovským množstvím hudby doslova od heavy metalu až po tzv. vážnou hudbu a musel v nahrávkách obstát. Docela mi to šlo, měl jsem klasické vzdělání, dobře jsem četl z listu, nedělalo mi problém hrát z harmonických značek v různých žánrech, improvizovat. Možná na základě tohoto jsem dostal v devatenácti letech nabídku stát se členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR), rozhlasového bigbandu, což byla v podstatě jazzová filharmonie. Co hudebník, to legenda. A právě tam jsem propadl jazzu naplno, začal s kamarády zakládat kapely, hrát po klubech a objevovat ten svět, který je krásný tím, že čím více se mu věnujete, tím více zjišťujete, jak málo umíte. Dodnes hrajeme s kvartetem Františka Kopa několikrát měsíčně v klubech a krom ojedinělých hudebních zážitků je to pro mne i jakási hudební psychohygiena. Nutí mne to neustále cvičit a nedovolí zpychnout.

Máte za sebou také řadu autorských písní. Jistě existuje nějaká vaše osvědčená metoda. Máte například raději situaci, kdy můžete psát hudbu na již hotový text, který vás určitým způsobem inspiruje, nebo spíš předáváte torzo či finální verzi hudby na otextování? Dovedu si představit, že máte nejednu hudební myšlenku v zásobě, takzvaně v šuplíku.
Vůbec se nepovažuji za dobrého tvůrce písní, také se tomu věnuji velice okrajově. Psaní písní je specifická disciplína, velice obdivuji skladatele, kteří to umí a jsou tzv. hitmakeři. Pokud jsem nějaké písně udělal, byly převážně psány na hotový text a z velké většiny jako součást divadelních inscenací nebo jiných jevištních tvarů. Bohužel, tyto věci neumím psát „do šuplíku“. Vždy před sebou potřebuji vidět konkrétního interpreta, konkrétní situaci, konkrétní náladu.

Na závěr bych si dovolil tradičně zabrousit do vaší současné umělecké činnosti, která je sice bezesporu poznamenaná pandemií, přesto věřím, že se jen tak nezastavíte. Co vás tedy v nejbližší době čeká?
Poslední rok byl hodně zvláštní, živé koncertování se úplně zastavilo, tak jsem se rozhodl volný čas věnovat sobě a mé skvělé rodině. Hodně cvičím na piano, občas mi přijde nějaká skladatelská práce, film, reklama, můj život se podstatně zpomalil. Na co se ale nesmírně těším, je jistá užší spolupráce s Pražským komorním orchestrem a jeho sólisty, ke které jsem byl před nedávnem osloven a s velkou pokorou ji přijal. Teď se jen modlit, zůstat zdravý a doufat, že se svět pomalu začne vracet do alespoň trochu přijatelných kolejí… bez hudby – a kultury vůbec – je totiž život strašně smutný a prázdný.

Petr Malásek je český skladatel a klavírista. Komponuje zejména filmovou, scénickou a televizní hudbu. Narodil se 10. 6. 1964 v Praze, v hudební rodině. Jeho otec Jiří Malásek byl klavírista, skladatel a aranžér, rozhlasový a televizní hudební dramaturg. (Více si přečtěte zde…)