Plzeňská opera a Festival hudebního divadla Opera 2017

Letošní Festival hudebního divadla Opera se nezadržitelně blíží. Už třináctý ročník je oproti těm předchozím netradičně ohlášen v termínu od 13. září do 5. listopadu. I tentokrát je program slibný, se zastoupením jak stálých operních souborů, tak i produkcí vzniklých nezávisle na tradiční operní síti, účast přislíbila i divadla slovenská. S uměleckými šéfy jednotlivých souborů připravila Opera Plus pro nadcházející týdny anketu, která by měla přiblížit jak tituly, které do Prahy přivezou, tak i jejich současný profil. Prvním osloveným je šéf plzeňské opery Tomáš Pilař. Divadlo J. K. Tyla do pražského Stavovského divadla přijede ve středu 4. října s Cherubiniho Medeou.

 

Představujeme soubory Festivalu Opera 2017
Šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Tomáš Pilař o festivalové inscenaci Cherubiniho Medei, o současné kondici plzeňského souboru, ale i o tom, jak se žije opeře v Česku

 

Co všechno rozhodlo o výběru titulu, se kterým do Prahy na festival Opera 2017 přijedete?

Především chceme představit širšímu publiku mimořádné dílo, které se u nás téměř dvě stě let nehrálo a které přesně dvě stě dvacet let po jeho prvním uvedení nastudujeme v novodobé české premiéře. Jedná se o neprávem opomíjenou operu, jejíž hudební řeč je zcela unikátně stylově rozkročena mezi Francii, Itálii, klasicismus, raný romantismus, a bystrému uchu v ní neujdou ještě poslední ozvěny baroka.

V čem především jsou, resp. budou podle vás silné stránky vybrané inscenace?

U nás bude mít Medea premiéru až 3. června, takže zatím jsme všichni napnuti, jak bude výsledné dílo vypadat. Nicméně zatím mohu posoudit velmi zajímavé, opticky aktivní geometrické řešení scénografie Jána Zavarského a kostýmní názvuky čtyřicátých let dvacátého století v návrzích Dany Haklové. Inscenační koncepce režiséra Martina Otavy akcentuje politické kontexty jednání hlavních postav a hudební nastudování Norberta Baxy bude mít oporu v obsazení se jmény jako Paolo Lardizzone, Philippe Castagner, Katarína Jorda Kramolišová, Ivana Veberová nebo Lívia Obručník Vénosová.

Jak tato inscenace zapadá do kontextu repertoáru vašeho divadla a v čem jej hlavně reprezentuje?

Jedná se o prostřední část triptychu francouzských oper tří století – v tomto případě to je novodobá česká premiéra opery francouzského klasicismu (i když všichni víme, jak nejednoznačně se Medea klasifikuje). Dramaturgicky navazuje na francouzský titul dvacátého století (vloni uvedené scénické oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici) a tento francouzský triptych uzavře v příštím roce poněkud známější romantická opera Ambroise Thomase Hamlet. Zajímavé ovšem je, že ji budeme uvádět v její italské verzi, kterou proslavila Maria Callas.

V případě Cherubiniho opery Medea se jedná o inscenaci, kterou budeme v repertoáru uvádět jen jeden kalendářní rok, ale zato osmnáctkrát. V Plzni ji budeme hrát v historickém Velkém divadle a již teď projevilo zájem o naše hostování s Medeou hned několik divadel v Česku i zahraničí.

Představte prosím ve stručnosti váš soubor: S kolika kmenovými sólisty pracuje, kolik stálých členů má sbor a orchestr, kolik představení a premiér v průměru za sezonu děláte?

Plzeňská opera je jedním ze čtyř uměleckých souborů Divadla J. K. Tyla. Za sezonu uvedeme nejméně sedm nových inscenací (což je opravdu velké číslo), odehrajeme zhruba dvanáct koncertů, máme rozsáhlou zájezdovou činnost a naše sezona pravidelně vrcholí premiérou (a zároveň derniérou) nové inscenace pod širým nebem v obřím amfiteátru Lochotín. Máme deset sólistů, dvaatřicet členů interního sboru, necelých sedmdesát členů orchestru a dalších jedenáct zaměstnanců, čítajících i dva dirigenty, z čehož lze jednoduše usoudit, že naše inscenace se neobejdou bez rozsáhlého aparátu hostů. Účinkujeme na třech domácích scénách – v divadle historickém, v Novém divadle, kde uvádíme jednu premiéru ročně, a na Malé scéně, kde hrajeme převážně pro děti. Za rok v souhrnu odehrajeme přes sto sedmdesát představení.

V čem vidíte silné stránky a naopak i slabiny souboru?

V tom, že hrajeme tak často a tolik nových inscenací, tkví naše přednosti i slabiny. Na jednu stranu jsme schopni se popasovat s nejširším rozpětím repertoáru, na stranu druhou máme velmi limitovaný čas na studium nových inscenací a oprašování těch stávajících. Zároveň máme opravdu malý kmenový soubor – a spolupráce s hosty přináší nezanedbatelná pozitiva i negativa. Nicméně konkrétní personální přednosti a slabiny rozhodně nebudu rozebírat veřejně.

V jakých podmínkách váš soubor pracuje a co byste rádi změnili?

Asi nejnáročnější výzvou je pro náš soubor pomalé a ne úplně jednoduché zabydlování Nového divadla, ve kterém se hraje teprve třetí sezonu. Je to prostor akusticky velmi specifický, má velmi vyhraněnou atmosféru a problematickou viditelnost. A zatím nemohu jednoznačně říct, že bychom v nerovném boji s tímto prostorem zvítězili.

Další výzvou je pro nás práce s extrémně limitujícími výrobními možnostmi našeho obřího čtyřsouborového divadla, kvůli kterým prakticky nejsme schopni vyprodukovat inscenace s průměrně, natož nadprůměrně složitou dekorací nebo třeba nově šitou historickou kostýmní výpravou.

Nicméně v evropském srovnání podobně velkých operních souborů máme pro práci podmínky příznivé a byť počítáme každou korunu, tak jsme stále schopni hrát tak velké množství představení v kvalitě, na kterou jsem hrdý.

Jak známo, Festival Opera je bienále. Jak se za ony dva roky od minulého ročníku váš soubor umělecky proměnil a kam se podle vašeho názoru posunul?

Zde budu asi hodně osobní, ale jedná se o prvních dva a půl roku mého života, kdy působím jako šéf operního souboru, a tudíž ty dva roky vnímám naprosto turbulentně jako období velkého uměleckého entuziazmu a odvážných kroků. Uvedli jsme dvě světové premiéry a zadali kompozici dalších tří nových oper. Založili jsme tradici obřích open-air operních produkcí v Lochotínském amfiteátru, premiérovali jsme na regionální poměry zcela jedinečná díla, jako je Honeggerova Jana z Arku na hranici, kterou jsme odehráli dokonce sedmnáctkrát, Smetanova Libuše nebo česká premiéra soudobé opery Un segreto d’importanza (Sergio Rendine). Zorganizovali jsme mezinárodní operní festival, rozjeli celou řadu popularizačních a vzdělávacích projektů, začali u nás hostovat umělci z celého světa, a celkově z nás mám pocit velké dynamičnosti!

Jak vůbec Festival Opera vnímáte?