Pohádkově laděná Bystrouška z opavského revíru

Zvířata a lidé jsou si vzájemně obrazem. Jen namátkou – jde o řadu nepěkných vlastností, vedení dialogů a popis činností. Liška líčí psovi Lapákovi nemravnosti, o kterých slyšela vyprávět ptáky, sám Lapák se chová k mladičké Lišce z nevybité sexuální energie příliš důvěrně, Bystrouška nemrava a taktik však později nechá nahlédnout starému Jezevcovi pod sukni se slovy „Tu máš něco ženskýho, abys věděl, že su uznalá.“ Sama je označena Sovou za nejhorší, když jsou s Lišákem přistiženi při milostném aktu. Lidé se chovají pudově. Pohádkově nekončí ani životní příběh Lišky, která je zastřelena a netrpí jako oběť pytlákova, ale naopak se vystaví smrti z přebytku své živelné vitality.

Dalšími rovinami, které zrovna tak pohádkově nevypadají, jsou lidské touhy a klamání, špatné chování Frantíka a Pepíka, záporná postava pytláka Harašty. Není vlastně ani jasné, zda sám Revírník je kladná či záporná postava, během opery prochází proměnou až k osobní katarzi, kdy nevíme, zda v lese usne, zemře nebo se „jen tak rozplyne“ do přírody. Revírník v nejlepších letech podzimu svého života prahne vlastně v průběhu opery po smrti Bystroušky, ač to přece myslel původně dobře, chtěl ji jako potěchu po děti. Poněkud zde zaráží nevědomost zkušeného lesníka o tom, že liška není domestikované zvíře. V závěru děje však Revírník ukazuje, že dovede být citlivým člověkem, když v hospodě utěšuje Rechtorka, nešťastného pro svou nenaplněnou lásku. Ta mívá často spády opravdu nepochopitelné, což vidíme hned u samotné Bystroušky, která ztratila hlavu pro zženštilého lišáka Zlatohřbítka, neschopného ochránit ji před zlem. Tato Janáčkova opera je stěží „škatulkovatelná“ (je operou tragickou, lyrickou, komickou?) a není ani tou hudební pohádkou. Možná je nejvýstižnějším označením impresionistická opera. Jde o emotivní příběh na pozadí věčných tužeb po lásce a svobodě s motivy filozofických úvah o životě a smrti, příběhů lidských i zvířecích, které se vzájemně prolínají v zákonitosti a koloběhu přírody.

Pohádková je jednoznačně výprava scény Jaroslava Milfajta. Jednoduchými prostředky dosáhl maximálního využití jeviště a působnosti na diváka. Vše se neměnně odehrává na šikmé ploše (jak příznačné) zeleného koberce (palouku v lese) se střídavým pozadím promítané projekce proměn lesa. Pro jednotlivá dějství a obrazy použil rozličných záběrů lesa s cestičkou v lineární perspektivě, což umocnilo hloubku jeviště. Ke scéně v hospodě u Pásků stačí málo, jen stůl a tři židle. Zajímavým momentem je vystižení absence Faráře ve třetím dějství, jedna židle je prostě sklopená a opřená o stůl. Jezerská hájovna nepotřebuje více než jednoduchý plotek obory. Dominantní prvek na scéně představuje útulné, byť liščí vychytralostí vyvlastněné Jezevcovo doupě v podobě obrovského křesla ušáku. Zde se výstižně prolíná útulnost takového druhu křesla s útulností Bystrouščina domova.

Po celé trvání opery nepřestává bavit práce s detaily, ať už nápady autora scény nebo výtvarnice kostýmů Michaely Savovové či režisérky Jany Andělové Pletichové. Výklad karet, které Farář, Fechtor a Revírník s vervou pleskají o stůl, perfektně rytmicky zapadá do doprovázející hudby. Znamenité bylo využití projekce točivého a komíhajícího světla ve scéně Bystrouščina snu, alkoholem podlomené chůze Rechtora („Buďto mám těžiště pohyblivé, nebo se točí země od východu k západu“) a v závěrečném výstupu Revírníka, kde se s ním protočil v rekapitulaci celý jeho život.

Také symbolika předmětů sehrála nemalou roli. Když se Bystroušce zdá sen o jejích láskychtivých tužbách, pohrává si s věnečkem, který pak odevzdá lišákovi Zlatohřbítkovi. Při milostném aktu Lišák věneček odhodí z doupěte a Lišku přivede do jiného stavu. Velmi efektním způsobem padajícího listí na scénu je doveden příběh nejen k podzimu v lese, ale též konci života jak Lišky, tak Revírníka. Jednoduchý detail Bystrouščiny kostýmové výbavy podtrhuje zbytek liščího ocásku připnutý na malinké kabelce nošené ležérně, takzvané crossbody. Liščino dívčí období je charakterizováno rozevlátými zrzavými kadeřemi a jednoduchými krátkými šaty. Liška jako zralá a stále krásná matka v nejlepších letech vypadá jako noblesní dáma s vyčesanými a upravenými vlasy, v přiléhavých dlouhých šatech zdobenými štucem z liščí srsti. Ten se později stane trofejí Pytlákovou pro nastávající ženu Terynku. Výprava, scéna a kostýmy dělají tuto operu nezapomenutelným zážitkem vizuálním.

Opera dává jedinečný prostor baletnímu souboru a choreografii v nastudování Martina Tomsy. Jejich baletní intermezza nechávaly plynout dojmy a příběhy, přinášely přehlídku krásných kostýmů v tanečním a pohybovém umění. Především postava Vážky Karolíny Walachové a Můry Petry Španělové. Ta svými mohutnými křídly (zajímavé využití šustivého mikrotenového materiálu) odkryla, podobně jako vytažená a spuštěná opona, začátek představení a na závěr naopak vše zahalila. A je Můra kladnou či zápornou postavou? Věští předzvěst něčeho špatného? Prach jsi a v prach se obrátíš?