Pokus o charakteristiku charakterů

Texty Ivana Medka (163)

Na samém konci roku 1970 blahopřál Ivan Medek do Chicaga Karlu Boleslavu Jirákovi k jeho blížícím se osmdesátinám (28. ledna 1971). Navazoval na korespondenci, kterou se skladatelem vedl ohledně uvedení jeho skladeb v České filharmonii, jejímž byl Medek do června 1970 dramaturgem, než jej z politických důvodů ředitel Jiří Pauer vyhodil.

30. prosince 1970

Vážený pane profesore,

četl jsem v programu Toronto Symphony Orchestra o provedení Vaší symfonie Karlem Ančerlem a chtěl bych Vám říci, že mám vždycky velkou radost z každého úspěchu Vašeho díla. Ale hlavně bych chtěl Vám i Vaší paní přát všechno dobré do Nového roku 1971, roku Vašeho velkého životního jubilea. Ujišťuji Vás, že všichni uděláme, co bude v našich silách a možnostech, aby toto jubileum bylo oslaveno i u nás. Věřím však, že nejlépe je oslavíte sám svou prací, a přeju Vám k tomu hodně klidu, zdraví a osobní pohody.

 

Karel Boleslav Jirák odpovídá 7. února 1971. Je v situaci, kdy v krátké době prodělal dva infarkty.

„Nemusím říkat, že příčina všeho byla psychosomatická, v důsledku zákeřného jednání o provedení mého Requiem. Naštěstí se lékařům podařilo mne zatím spravit, ale budu-li ještě někdy moci přijet do Prahy, o tom pochybuji. Dostal jsem z ČSSR dost neočekávaných blahopřání, Česká filharmonie ovšem na svého čestného člena zapomněla a také ovšem p. Pauer, k jehož padesátým narozeninám jsem mu sám odsud dne 22. února 1970 gratuloval. Jak bude moje jubileum v ČSSR ještě oslaveno, to nevím! Neúplným a nelogickým seznamem mých skladeb v inserátu Hudebních rozhledů? Requiem bylo ,odloženo’ na sezonu 1971, ale pak byla na tuto sezonu zařazena moje VI. symfonie. Tak co? Supraphon slibuje už 2 roky Rauchovu desku s mými klav. skladbami a prý se tam má provést můj klavírní koncert. Qui vivra, verra (poznámka redakce: Ono to nějak dopadne).

Patrně se počítá se dvěma možnostmi: buď se dožiju 100 let a pak se snad o nějakém provedení svých skladeb dovím, nebo po těchto dvou ,visitkách’ tady dlouho už nebudu, a pak bude moje záležitost k dokonalé spokojenosti vyřízena a odložena ad acta.

Jsem s nejlepšími pozdravy Vám i Vaší paní od nás obou

KBJ

 

Ivan Medek odpovídá na začátku dubna a má dobré zprávy ohledně gramofonové desky s Jirákovými skladbami.

Vážený pane profesore,

děkuji za milý a krásný dopis, ze kterého jsem měl velkou radost. Ještě větší ovšem z Vašeho uzdravení. Nemohl jsem, bohužel, psát dřív, protože jsem neměl dost informací, které by Vás mohly potěšit. Jsem teď příliš malým pánem – pokud toto slovo lze vůbec použít – ale přesto mám radost, že jsem právě včera dostal do rukou text k desce z Vašich klavírních skladeb, takže teď se všechno v této věci dá do rychlého pohybu. Je to ovšem rychlost dost relativní a nezáleží zdaleka na redakční práci. Je ovšem jisté, že deska bude na trhu ještě na jaře a bude tak trochu připomínkou Vašeho životního jubilea. Rád bych toho udělal víc, ale snad si dovedete představit, že organisace hudebního života a jeho vedení má teď jiné zájmy.

Přesto Vás mohu ujistit, že je zde stále mnoho lidí, kteří se zajímají především o hudbu, a ti Vás znají, mají rádi Vaše dílo a těší se na setkání s ním, když už se nemohou setkat s autorem.

Přeju Vám hodně zdraví, radosti a klidu a často na Vás myslím.

Ivan Medek

 

Další Medkův dopis vznikl v předvečer zahájení Pražského jara 1971. Mezitím mu od Karla Boleslava Jiráka přišla pohlednice se zprávou o tom, že se Jirákovi stěhují, a s nadějí, že snad gramofonová deska konečně vyjde…

11. května 1971

Vážený a milý pane profesore,

děkuju za lístek, doufám, že už jste šťastně přestěhováni do nového bytu, a doufám, že Vás ještě stihne tato adresa. Ve věci Vaší klavírní desky je všechno v pořádku, je zařazena do distribuce a očekáváme její vydání v krátké době. Myslím, že i muzikantsky bude velmi hezká, pamatuju se moc dobře na častá Rauchova provádění Vašich skladeb a jistě je to právě on, kdo má k Vaší hudbě mimořádně blízký a hezký vztah.

Náš hudební život je teď ve znamení slavnostních koncertů a mám takový pocit, že jsem nikdy nestál víc stranou. Jako bych to všechno pozoroval zdálky. Zaslechnu jen sem tam úryvky skladeb, za které by jejich vážení autoři nemohli být přijati ani do prvních ročníků konzervatoře, což by ani tak nevadilo, kdyby to nebyla tatáž díla, za která se ještě před nedávnem styděli a prohlašovali, že jsou to dítka slabých chvil. Ale jak je vidět, slabé chvíle se opakují, zvlášť když vynáší.

Takže mám někdy pocit, že ta kultura, která je mnoho set a tisíců kilometrů vzdálená, je nám bližší než to, co vzniká ve vedlejší ulici. Ale to je jen na okraj a není to vůbec stížnost – jen pokus o charakteristiku charakterů.

Často na Vás myslím a všichni Vám přejeme hodně zdraví a radosti.

Ivan Medek

 

(pokračování)