Polemika: Umění versus právo?

K uvedení moderní verze Labutího jezera v Brně
 
Polemika dlouholetého režiséra Janáčkovy opery v Brně Václava Věžníka a uměleckého šéfa baletu Národního divadla Brno Mária Radačovského 

Umění versus právo? 
Václav Věžník, režisér
Vždy jsem si vážil svých kolegů choreografů, kteří nám režisérům mohou být často vzorem citlivosti na hudební předlohu, ze které dovedou čerpat své inspirace s obdivuhodnou fantazií, jen na základě komponistovy hudební předlohy. Jejich umění převádět slyšené na viděné je skutečně ideální tvoření hudebního divadla a jeho nejcennější hodnotou a prioritou. Choreograf má skutečné právo tvořit na hudbu všech žánrů a jeho subjektívní představivosti se meze nekladou, i když mnozí namítají, že hudba sama určuje historický původ skladby, jímž má být tvorba do jisté míry limitována. Vzpomínám, že krátce po druhé světové válce vytvořil významný brněnský choreograf Ivo Váňa Psota baletní představení Symfonie života na symfonii Ludwiga van Beethovena. Bylo mu vyčítáno, že je dostatek baletních děl určených skladateli pro jeviště a že nemá být symfonická hudba zneužívána k scénickému provedení. Nemyslím si, že došlo k nějakému zneuctění a z výše uvedeného vyplývá, že choreograf toto právo u děl neurčených k jevištnímu provozování má.

Jinak je tomu u děl, které autor přímo komponoval s vizí jeviště a byl své skladbě prvním režisérem i choreografem. Jeho dílo je jeho duševním majetkem a seriózní interpretující umělec-profesionál, skladatele musí respektovat. V opeře jsou pro režiséra autoři dva. Vedle komponisty je tu ještě jeho libretista, literát, na jehož textovou předlohu skladatel dílo vytvořil, a to často i s požadavky tak detailními, jako je dramatické slovo!

Petr Iljič Čajkovskij patří ke skladatelům, tvořícím svými díly základní repertoár baletního umění, a jako takový je milován a obdivován veškerým baletním obecenstvem i odborníky. Myslím, že je známo, že Čajkovskij nikdy nenapsal balet Black and White! Jak je ale možné, že na plakátech brněnského divadla je pod tímto názvem podepsán velký ruský komponista? Je to vědomá lež, a pokud tomu má věřit i divák, pak je to také podvod! A takto obecenstvo informovat je ve slušné společnosti neomluvitelné počínání hraničící s drzostí. Divák je klamán a začínající zájemce o hudební divadlo, který má být pro tento umělecký žánr vychováván, je dezorientován v domnění, že vidí autorův originál. Jestliže má být dnes tak divák převychováván, pak je vážný důvod k nesouhlasu s tímto záměrem, jenž vzbuzuje nutnost právní ochrany všech skladatelů minulosti. Že se těmito novými trendy již řídí celý svět? Tím spíše je na nás, aby náš malý národ byl v tomto vzorem kulturnosti a slušnosti a zabraňoval zneuctění klasického odkazu světového hudebního umění. Je nemravné parazitovat na umění minulosti a nepřiznávat, že jde o„úpravu interpreta, který podle autora minulosti svoji inscenaci přetvořil“. Toto oznámení by mělo být podle zákona na všech plakátech a programech u děl, která takzvanou aktualizací porušují interpretační etiku a dostávají se do rozporu se záměry autora. Tento požadavek by měl být uzákoněn! Má-li dnešní interpret nezkrotný záměr předvést na jevišti obraz současnosti, musí svůj moderní názor podepřít také moderním zpracováním hudebním, a takto bude mít hudební divadlo žádoucí oprávnění být moderním uměním dneška, což žádná, takzvaná aktualizovaná inscenace starého díla dokázat nemůže!
Reakce na text Václava Věžníka 
Mário Radačovský, umělecký šéf baletu Národního divadla v Brně
Respektuji názor téměř každého, ale v tomto případě se musím ostře ohradit, pokud je Národní divadlo Brno jako instituce obviněno ze lži a vědomého podvodu. Myslím, že každý, kdo si bere do úst tak silná slova, by měl mít argumenty, které tato tvrzení dokazují. Jinak, parafrázuji pana Věžníka, „takto čtenáře informovat je ve slušné společnosti neomluvitelné počínání hraničící s drzostí“. Kromě plakátu, na který se pan Věžník odvolává (v repertoáru máme totiž také klasickou verzi Labutího jezera a logicky nemůžeme prodávat dva produkty pod stejným názvem), jsme ve všech tištěných materiálech od počátku propagační kampaně loni v březnu uváděli, že jde o moderní zpracování Labutího jezera. A to nepočítám webové stránky, tiskovky, lektorské úvody a vystoupení v televizi. Navíc naši diváci jsou inteligentní, a ne lehkomyslní a před koupí vstupenky za několik set korun se informují, co že to vlastně Black and White je. Informace jsou dostupné. Z textu především ční jako monolit pisatelův velmi konzervativní osobní názor na inscenování klasických děl, jejich aktualizace. Dokonce se mi zdá, že představení Black and White je pouze záminkou pro ventilaci těchto názorů, které jsou podle mého určeny především pro uši příznivců obce operního umění. S těmito názory já nesouhlasím.

A navrhovaná právní ochrana…? Myslím, že sedmdesát let po smrti autora je dostačující doba, jak je všem známo, dědicové hlídají svá práva velmi bedlivě… I etiku. Navíc baletní tvůrce je ve zcela jiné pozici než ten operní, dílo kromě komponisty stvořil také choreograf, který je zpravidla režisérem i tvůrcem dramatického textu – choreografie. Je tedy spolutvůrcem a spoluautorem původního díla. Nevím, jak by navrhovaný zákon ošetřil většinu baletních děl minulosti, kdy až do doby běžných videozáznamů a kvalitních zápisů pohybové notace vůbec neznáme, jak přesně vypadala. Měli bychom dnes asi všechny plakáty popsané paragrafy, protože s každým novým choreografickým zpracováním by šlo o nové, aktualizované autorské dílo. A to by se týkalo mimochodem i Labutího jezera, jehož premiérovou choreografickou podobu z roku 1877, která vznikla spolu s Čajkovského hudbou, neznáme. Verze dnes rozšířená v celém světě se odvolává na choreografii obnovené a hudebně revidované premiéry roku 1895 Maria Petipy a Lva Ivanova. Vzniklé po skladatelově smrti… To jen na okraj.

Mrzí mne, že umělec a odborník jako pan Věžník vysloví ostrá slova bez toho, aby si ověřil skutečnost. Zvu upřímně touto cestou pana Věžníka na představení Black and White, aby mohl osobně posoudit, jak je toto dílo zpracováno, a dále na osobní setkání, kde mohu doložit, kde a kolikrát jsme uvedli, že Black and White je moderní verze Labutího jezera.
Foto Ctibor Bachratý, archiv