Poslední Violetta Gruberová na scénu!

  1. 1
  2. 2
Jsou dvě hodiny v noci, sedím na hlavním nádraží v Hamburku a mám před sebou ještě čtyři hodiny čekání na ranní vlak do Prahy. Přijel jsem odpoledne, takže jsem tu tentokrát doslova na otočku. Rozhodl jsem se totiž stát svědkem události naprosto výjimečné – posledního představení Edity Gruberové ve Verdiho opeře La traviata. Už nikdy ji nikdo na jevišti jako nešťastně zamilovanou Violettu Valéry neuvidí. Dvě koncertní provedení ještě zazpívá v Mnichově (11. a 17. prosince v Gasteigu s Philharmonie) a jedno jediné ve Vídeňském Musikvereinu 21. prosince. O výjimečný večer se jednalo i z několika dalších důvodů: Gruberova již Violettu delší dobu nezpívala, na kontinentu naposledy v roce 1992 v Benátkách a pak 2001 v Tokiu. V Hamburku od sezóny 1981/1982 (shodou okolností také La traviata) nezpívala v žádné inscenaci, pouze v koncertních provedení Belliniho a Donizettiho oper. A konečně 12. listopadu uplynulo přesně čtyřicet let od hamburského debuty Edity Gruberové (v roli Olympie). Po skončení představení měla šéfdirigentka Hamburské státní opery Simone Young proslov, v němž Gruberové poděkovala za přízeň, kterou Hamburku věnovala, a předala jí kytici a portrét v roli Zerbinetty. Umělci a umělkyně podílející se na představení a publikum pak divu odměnili ovacemi vestoje. V milé odpovědi zpěvačka poděkovala hamburskému obecenstvu za všechna předchozí neseversky vřelá přijetí a prohlásila, že roky již raději nepočítá, ale od toho tu máme naštěstí provozní oddělení. V závěru zažertovala, že se těší na dalších čtyřicet let.
Jestli však bouřící publikum tušilo, že se s „Editou“ možná loučí navždy? Ano, ta chvíle pomalu nastává. Neoficiální, ale spolehlivá internetová stránka www.gruberova.com již žádné hamburské vystoupení nepředpokládá. Z nezveřejněného rozhovoru s Gruberovou vím – a snad mohu napsat – že poslední operou, kterou nově nastuduje, bude Belliniho La straniera. Je možné, že několik málo představení v roce 2013 ještě přibude, ale pak se již chce diva odebrat na odpočinek. Každé z jejích vystoupení již musíme vnímat s tímto vědomím a vychutnávat si každý okamžik. A s Goethem si marně povzdechnout: jsi tolik krásný, prodli jen!

Hamburská inscenace La traviaty je již letitá – premiéra se konala v roce 1975. Jde tedy o klasickou ukázku realistického divadla respektujícího dobu děje. Scéna i kostýmy jsou bohaté, nikoliv však přeplácané. Režijně už musí účinkující vystačit s krátkou instruktáží, nebo s tím, co si přinesou. To bylo například patrné na postavě Anniny, která – jak se stává častěji – jen tak přichází, odchází a prodlévá a u všeho působí dost nezúčastněně. Též u představitelů vedlejších rolí a u několika osob sboru jsem postřehl nejistotu, kam se postavit či kudy odejít. Při pohledu na baletní scény z třetího obrazu jsem si říkal, zda by nebylo lepší vrátit se k praxi, která prý dříve na našich scénách panovala, a škrtat je. V případě, že se hraje na dvě přestávky, se zkrátí dlouhé druhé dějství, ušetří se prostředky na balet a publikum pohledu na v lepším případě rozpačitou choreografii a/nebo její ztvárnění. Tentokrát přiběhly tři cikánky, jejich tamburíny byly zbaveny chrastítek, takže předstírání hry na ně bylo poněkud trapné. Jediný toreador postával na stole a oháněl se ze strany na stranu červeným ubrusem, který měl asi představovat muletu. Na druhou stranu představitelé hlavních rolí věděli, o čem zpívají a o postavách přemýšleli. Tak třeba Giorgio Germont si běžně sedá v přítomnosti Violetty bez jejího svolení, což by bylo v té době nemyslitelné, i když o ní zprvu neměl valné mínění (pokud by si sedal ihned po příchodu, dalo by se to pochopit jako výraz pohrdání, ale on se bez vyzvání většinou usadí až po té, co je překvapen Violettinou grácií). V Hamburku Germont správně čekal na pokyn. Snad jde o drobnosti, ale svědčí o přístupu k rolím.

Děkovačka po druhém dějství


Na začátku prvního dějství mne Gruberova překvapila hlubšími tóny, které uměle ztmavovala, přičemž výrazně používala prsního rejstříku a jakoby je vyrážela. Buď tím chtěla zakrýt nedostatečně plné tóny ve spodní poloze (jež jí někdy bývají vytýkány), nebo – a možná spíš – chtěla dát najevo i jistou zahořklost nebo vyprahlost Violetty, aby o to více vynikl přerod v zamilovanou bytost. Po setkání s Alfredem již těchto tónů téměř nepoužívala, naposledy ve velké scéně E strano… Sempre libera, v níž se Violetta rozhoduje mezi mondénním polosvětem a volností a láskou k jedinému muži. Cabaletta Sempre libera zazněla tak, jak má, v Gruberové podání jsem zase slyšel všechny tóny tam, kde mají být, a v naprosto ukázkovém podání, samozřejmě s oslnivými koloraturami. Jestliže mi poslední dobou několikrát přišel její hlas při všech kvalitách a vynikajících výkonech jako velmi křehký, s potěšením jsem shledal, že tentokrát byla Gruberová velmi „při hlase“. Potěšila i drobnostmi jako bylo třeba až staccatově vyťukávané „mysterioso“ vyjadřující pochyby a nejistotu. Verdi prohlásil, že každé dějství Traviaty je lepší než to předchozí. Až tentokrát jsem to díky prvotřídním pěveckým výkonům pochopil. V rozhovoru s Germontem představila Gruberova svá proslavená pianissima (Dite alla giovine) a je možné, že slabším povahám mohly vstoupit slzy do očí, stejně jako při hluboce prožité árii Addio, del passato…, taktéž v sotva slyšitelné dynamice. Zpěvačka se všude vystříhala rádoby dramatických výkřiků (É tardi!), vystačila s mnohem jemnějšími prostředky. Tím přecházím k hereckému výkonu, podobně propracovanému – držením těla, gesty i mimikou se Gruberové podařilo udržet iluzi ještě dívčí Violetty.

 

Edita Gruberova podepisuje programy po představení 8. listopadu

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments