Prostě Summertime. Porgy a Bess v Drážďanech

Je to vlastně k nevíře. Potomek zchudlého aristokratického rodu z amerického jihu DuBose Heyward usedne roku 1924 ke stolu a napíše neobyčejně věrohodný a empatický román ze života černošské přístavní chudiny jménem „Porgy“. Když o tři roky později zaznamená na Broadwayi obrovský umělecký i komerční úspěch jeho dramatizace, je jen otázkou času, kdy nějakou bystrou hlavu napadne využít téma i jako námět pro muzikál. V roce 1933 se tak skutečně stane; když však pošle produkční společnost Theatre Guild Heywardovi nabídku, že se hudební podoby díla rádi ujmou skladatel Jerome Kern, libretista Oscar Hammerstein II. a herec Al Jolson, spisovatel překvapivě spolupráci s touto svatou trojicí showbusinessu odmítne. „Porgy nesmí skončit jako hudební komedie, protože má všechny předpoklady stát se černošskou lidovou operou,“ prohlásí romanopisec a navrhne producentům jinou podobu autorského tria. Libreto: DuBose Heyward, texty písní: Ira Gershwin, hudba: George Gershwin…

Vnuk jižanských otrokářů a newyorští židovští bratři, kteří se z chudých poměrů vypracovali na autory nejpopulárnějších dobových šlágrů. Tohle má být tedy ten tým, který dokonale porozumí afroamerickému naturelu? Tým, který zaznamená autentickou hudební podobu příběhu rybářských a trhoveckých rodin, jakož i různých deklasovaných živlů z ulice Catfish Row? Vše však kupodivu nasvědčovalo tomu, že ano. Heyward se ukázal být zasvěceným znalcem prostředí, černošských zvyků i specifik jejich jazyka, a podle toho vypadalo i jeho libreto a dějová kostra písní a spirituálů. Ira a George se pak s dodaným materiálem vypořádali po svém: „Posadili se ke klavíru, zvažovali slova, přihrávali si nápady, hádali se, intonovali jednotlivé části songů, měnili je – a nakonec našli podstatně vylepšený text.“

Věčný hledač nových podnětů pro svou tvorbu George Gershwin neponechal nic náhodě a rozhodl se načerpat inspiraci takříkajíc u pramene. Pronajal si na několik týdnů malou chatu v Jižní Karolíně a zatímco komponoval, navštěvoval hojně i tamní černošské obyvatelstvo. A že čas strávený v okolí Charlestonu rozhodně nepromarnil, potvrzuje i úvodní historka. Koncem roku 1934 už byl skladatel, zvyklý dodržovat vražedně krátké broadwayské termíny, téměř hotov s orchestrací a mohlo se začít s přípravami inscenace.

Olbřímí partitura opery, jež nakonec dostala název Porgy a Bess, v sobě ukrývala do té doby neslýchanou směs spirituálů, bluesové a jazzové hudby, „gershwinowských“ songů i klasicky koncipovaných árií, duet a operních scén (v nichž cvičené ucho nalezne vlivy Pucciniho, Wagnera nebo i Johanna Strausse mladšího). Zkouškám, které začaly v New Yorku v létě roku 1935, věnoval George Gershwin maximální péči a byl to on, kdo měl hlavní slovo i ve výběru spolupracovníků. Režisér Rouben Mamoulian (tvůrce původní činoherní inscenace Porgyho z roku 1927), dirigent Alexander Smallens i představitelé titulních rolí Todd Duncan a Anne Wings Brown se svých úkolů zhostili s entuziasmem až nakažlivým, takže mohl optimistický skladatel směle konstatovat, že „ta hudba je velkolepá – ani se mi nechce věřit, že jsem ji napsal sám.“ (O několik desetiletí později mimochodem použije stejná slova i Leonard Bernstein na adresu své hudby k muzikálu West Side Story. Někdy zkrátka skromnost není na místě…)

Premiéra Porgyho a Bess se konala v Alvin Theatre v New Yorku dne 10. října 1935. Její triumfální úspěch u publika předpoklady tvůrců zcela potvrdil. Hudební kritika byla ovšem následujícího dne spíše skeptická, v mnoha případech dokonce vysloveně odmítavá. Gershwinovi se za jeho průkopnický čin na poli hudebního divadla dostalo pokořujících soudů, že „autor patrně vůbec netuší, co je to opera“, že „to, co vzniklo, je nepříjemný hybrid a trpaslík ve srovnání s literární předlohou“, případně, že Porgy není nic jiného, než „nafouklá hudební bublina“.

Většina umělců ví, že oponovat kritikům je obvykle předem ztracený boj. Gershwin byl však o kvalitách svého díla do té míry přesvědčen, že je neváhal obhájit v deníku New York Times v článku nazvaném Rapsodie v Catfish Row. „Napsal jsem sice vlastní spirituály a songy, ale pořád je to ještě lidová hudba – a proto by Porgymu a Bess slušelo označení folk opera. Protože vypráví o životě amerických černochů, uvádí do operní formy prvky, které se v ní ještě nikdy neobjevily. Zahrnují všechno: drama, humor, pověry, náboženskou horlivost, tanec i nepotlačitelného ducha černé rasy. Výsledná forma tak přirozeně vzešla ze zvoleného příběhu… Co se týče songů, ty přeci k tradici opery patří. Téměř všechny Verdiho opery obsahují to, co nazýváme hitem, a Bizetovu Carmen tvoří téměř výlučně sbírka takových hitů.“