Provokativní portugalská performance ve Studiu ALTA

Minulý pátek se Studio ALTA stalo dějištěm jedné další pohybové metafory o sledování a ovládání, o narušování hranic osobní svobody, které může být stejně tak dobře zosobněno uvězněním jako útokem. Tři performeři z Portugalska plnou pozornost publika nepochybně získali, ale jestli i jeho přízeň?

V projektu Adorabilis věnovaném izolaci, pozorování a zkoumání hranic se setkáváme se třemi bytostmi, které evokují jakési příslušníky kmenové kultury (možná však jen naší vlastní, nazírané nezaujatým okem zvenčí). Kostýmy, líčení a masky z punčochoviny, peří či korálky, to vše budí dojem výstroje válečníků. Jsou však uvrženi do indiferentního prostředí, na prázdnou scénu, do temnoty. Nezdá se ale, že by je to nějak zvlášť znepokojovalo.

První sekvenci jejich vystoupení prostupuje sborová recitace básně pronášené úlisným a úmyslně zženštilým hlasem, rozvedená opakováním. Básně, v níž to rezonuje slovem „práva“ a výčtem nejrůznějších živočichů, do nichž se později performeři během večera více či méně viditelně převtělí. Zdá se, že je to právě výčet těchto bytostí a jejich roztodivného počínání, čím je naplněna podstatná část představení. Ta, v níž se na zadní stěně sálu vynoří kreslené pohyblivé oko, bez víčka a neusínající, oko umělé inteligence, která se zájmem pozoruje tvory hrající si v předem vymezeném prostoru.

Světelný design představení byl především dobře technicky odbaven, skutečně se dařilo přesně osvětlovat čtverce v mřížce na podlaze, v jejichž mantinelech se účinkující museli pohybovat (nebo se ve svých napůl lidských napůl zvířecích rolích mylně domnívali, že je snad ovládají). Diváci mohli mít dojem, že sledují sledování, pokus, výzkum chování neznámého druhu v umělých podmínkách. Zatímco se, jak už to bývá, stali sami objektem experimentu, který na nich performeři provádějí.

Pohybový slovník pomáhal někdy konkrétnímu čtení pohybů evokujících faunu, a stejně tak nejrůznější skřeky a výkřiky, které se trojici mužů draly z hrdel. Jinde divákově představivosti pomohla zvuková krajina se zpěvem velryb. Pohyb v této performanci je syrový a dynamický, někdy přechází spíš k pantomimě, ale je to stále především silová akce. Značnou část představení doprovází zpěv samotných interpretů, ke svému překvapení jsem za poslední půlrok už potřetí nebo možná počtvrté slyšela v současném pohybovém divadle melodii Cold Song od Henry Purcella, která se zřejmě v této oblasti stala šlágrem. Základní motivická linka je jednoduchá a harmonická a dá se opakovat téměř donekonečna jen s různou dynamikou, to je samozřejmě praktické. Performanci však jeden z mužů zakončil autorskou písní, jejíž název „Bůh je žralok“ jsme si spolu s textem úvodní básně mohli i přečíst. Vypuštění nafukovacího žraloka naplněného héliem a poháněného malým strojkem pod střechou sálu už jen dokreslilo absurditu celého večera. Akvárium se dvěma zlatými rybičkami bylo jen zdůrazněním metafory, kdyby někdo pochyboval o tom, kdo všechno jsou malé ryby.

Všichni tři tanečníci překypovali energií a výdrží v pasážích s úmorně repetitivními pohyby, v okamžicích, kdy se pohybovali sériemi nekončících poskoků a přískoků po jevišti, ať už při zemi nebo skoro v letu. Právě tak byla s jejich vnitřním napětím provázaná i živá výrazná mimika, pohybová nadsázka některých pasáží vzbudila nefalšované pobavení. Dětské nadšení z objevování a hry, opojení mocí, stálé přechody mezi lidskou a zvířecí říší, mnohoznačné nemrkající oko v pozadí. Celek měl za úkol iritovat svou nesourodostí, ohlušovat svou křiklavostí a zjevně i vzbudit emoce na té nejširší škále, což se vše zdařilo.

Každý má nastavenou hranici jinde, a tento večer určitě svoboda jednoho nekončila tam, kde začíná svoboda druhého, performeři si cizí svobodu brali zcela bezprecedentně a spoléhajíce se na to, že v současném umění je dovoleno vše. Já se jen domnívám – že není. Že mám jako divák a občan právo odejít z divadla po materiální stránce ve stejném stavu, v jakém jsem do něj přišla, že žádný umělec nemá právo zasahovat do mojí integrity a že svévole není umění. Burcujte si ducha, ale hmotné statky jsou nedotknutelné.

Adorabilis
Autoři: Jonas&Lander
Účinkují: Jonas Lopes, Lander Patrick, Lewis Seivwright
Kostýmy: Carlota Lagido, na základě konceptu Jonas&Lander
Light Design: Carlos Ramos
Zvukový design: Lander Patrick
Digitalní animace: Web4Humans
Produkce: Patrícia Soares
Koprodukce: Teatro Maria Matos e Centro Cultural Vila Flor

Uvedeno: 27. 9. 2019, Studio ALTA