Ptali jste se: Tomáš Jamník

Violoncellista Tomáš Jamník odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus 

Dobrý den, na vašich webových stránkách jsem našel informaci, že v současnosti píšete disertační práci na téma Dvořákových violoncellových koncertů. Proč jste si vybral právě toto téma? A docházíte při psaní této práce k nějakým zajímavým/objevným závěrům? (Honza B.)

Téma si spíše vybralo mě. Ještě rozhodnutím psát disertační práci jsem dostal nabídku od nahrávací společnosti Supraphon k nahrání obou Dvořákových koncertů, h moll i A dur. U koncertu A dur jsem se dostával stále více a více do hloubky, až jsem zjistil, že o tom koncertě vím poměrně velkou řadu informací, které mi přišlo líto nechat si jen pro sebe. Disertační práci jsem tedy bral jako jakési zakonzervování mých již předem nabytých poznatků s nadějí, že třeba někdy nějaký cellista půjde také do hloubky, aniž by musel začínat od nuly. Asi nejobjevnější část práce je ta, kde zkoumám pozadí vzniku obou známých orchestrací díla – Güntera Raphaela a Jarmila Burghausera. V obou případech jsem čerpal přímo u zdroje, tedy v rozsáhlých pozůstalostech obou tvůrců v Nelahozevsi a v Berlíně. Mnohdy jsem narážel na věci, které se jevily, jako by snad byly objevovány prvně.

Dobrý den pane Jamníku, máte nějaký profesní vzor a profesní sen? Ať se vám i nadále daří, přeji hodně úspěchů! (PK, Chomutov)

Pokud pominu své skvělé rodiče, během dětství jsem měl před sebou dva silné vzory, které si jsou na první pohled velmi vzdálené, ale ve výsledku velmi blízké. Prvním je pan profesor Mirko Škampa, který mne učil od pěti let na violoncello, a druhým můj tehdejší vedoucí na dětském táboře, nyní blízký kamarád. Oba jsou velmi nekonformní a odmítají zažité „pořádky“, které většinou vyvstávají ze samotné lenosti. Můj jeden sen profesní si v současnosti plním – je to založení Akademie komorní hudby, instituce, která v Čechách nemá obdoby. V akademii se propojují studenti, pedagogové a již zavedení výkonní umělci, kteří společně připravují program a následně koncertují.

Ve vašich nahrávkách se vedle Antonína Dvořáka dosti často objevují skladby Bohuslava Martinů. V čem je vám dílo tohoto skladatele blízké a myslíte si, že zájem posluchačů o jeho dílo dostatečně odpovídá jeho výjimečné kvalitě? (Honza B.)

Bohuslav Martinů byl ze všech hudebních nástrojů k violoncellu nejštědřejší! Zajímavostí je, že po Beethovenovi, který složil pro violoncello pět sonát, je to až Martinů, který tomuto nástroji složil více, než dvě sonáty. Nedokáži říci, kterou z jeho třech sonát hraji raději – hraji rád všechny. Skladatelova štědrost též vedla k tomu, že zanechal violoncellu spoustu instruktážních skladbiček. Díky tomu dostávají mladí cellisté (především ti Čeští) Martinů „po kapkách“ již od mládí, což později může přerůst ve velkou lásku, jako se to stalo v mém případě.

Milý pane Jamníku, velice vám přeji ve vaší kariéře a mám skromný dotaz: Jak technicky docilujete toho, že má vaše violoncello tak voňavý tón? V úctě (B. Ašůrh)

Zklamu vás – žádný parfém pro violoncello nepoužívám. 🙂 Samotné technické docílení výsledného ideálního zvuku je složitá otázka. Samozřejmě, že v základu musí být správně postavena technika hráče tak, aby dovedl skrze pohyby svalů rozpohybovat smyčec a prsty po hmatníku a dokázal naplnit svou představou tónu. Avšak ve výsledku je spokojenost s tónem velké mystérium. Asi byste se divil, ale den co den věnuji nástroji zvláštní péči, takový lehký servis. Je to v podstatě rituál obnášející především čištění nástroje. Pokud tuto „očistu“ neprovedu, mám vždy pocit, že cello zní o něco hůře…

Dobrý den, často si vzpomenu na vaše společné vystoupení s Magdalenou Koženou ve Španělském sále před časem. Nechystáte něco podobného? (Vlasta R., Brno)

V dohledné době nic podobného neplánuji, avšak do budoucna jsem komorní hře velmi otevřen! Požitek ze sólové hry má svá pozitiva a je to především práce na sobě samém, která člověka žene dál. Komorní hru beru jako jakési zastavení, načerpání sil se spřízněnými kolegy, čiré muzicírování! Mohu jen potvrdit známé sportovní pravidlo, že s kvalitou soupeře stoupá kvalita vlastního týmu. Čím lepší komorní partnery jsem měl možnost na pódiu potkat, tím větší to byl zážitek.Dobrý den pane Jamníku, pokud se nemýlím, žijete v Berlíně. Jaký rozdíl vidíte v hudebním životě tam a v Praze, myslím tím z pohledu návštěvníka koncertů. A jaké pracovní závazky v Berlíně v současné době máte, že jste tam a ne v Praze? Nebo to má nějaký jiný důvod? 🙂 (Hanka)

Začnu podobnostmi – stále mne fascinuje, kolik orchestrů lze v Praze a v Berlíně nalézt. Skoro bych i řekl, že v přepočtu na počet obyvatel Praha mírně vyhrává… Pokud u orchestrů zůstanu, myslím, že v Berlíně mají orchestry lépe „rozparcelované“ pole působnosti, třeba co se dramaturgie týče. Jako kdyby se mezi sebou orchestry domlouvaly, aby měly společně lepší výsledky. Na poli komorní hudby musím říci, že jsem spíše fanouškem pražského prostředí, ale je to možná dané tím, že jsem postupem času přilnul ke krásným koncertním prostorám jako je Sukova síň nebo Sál Martinů. Největší rozdíl však vidím v hudebním „podhoubí“. Za těch pár let, co jsem v Berlíně, jsem již zažil několik desítek takzvaných domácích koncertů, tedy, že se u někoho doma uspořádá hudební vystoupení. Publikum jsou dost často spřátelení sousedé, hráči mohou být členové Berlínské filharmonie i začínající studenti. Je to naprosto logický a krásný ekosystém, který bych někdy moc rád pomohl zavést i v Čechách. Už mám dokonce i nápad… Závazky v Berlíně mám v současnosti pouze rodinné, v září loňského roku se nám zde s ženou Evou narodila dcera Josefína. 🙂

Dozvěděla jsem se, že chystáte společně se svými kolegy projekt mistrovských kurzů. Můžete prozradit něco bližšího, včetně finančních podmínek? (Petra)

Akademie komorní hudby má ambice stát se širokou platformou, kde mistrovské kurzy budou jen dílčí součástí. Hlavní filosofií je propojování mladých studentů hudby a jejich starších kolegů, pedagogů či již nějak zavedených umělců. Každý rok budeme studentům nabízet zajímavé osobnosti, které s nimi připraví společný hudební program, který se představí na třech či čtyřech návazných koncertech. Funkce a úloha Akademie je, jak již je z názvu patrné, vzdělávací. Lektoři se studentům věnují po celou dobu projektu a jedním z vedlejších, avšak neméně důležitých efektů je navázání přátelských vztahů. Podobně jako již ve světě fungují akademie orchestrální, které generují skvělé orchestrální hráče, stipendisté v naší komorní akademii budou skvěle připraveni na nedílnou součást hudebního života – společné muzicírování. Studenti jsou každý rok vybráni na základě konkurzu, a pokud uspějí, je jim nabídnuto stipendium, které pokrývá veškeré náklady spojené s vybraným projektem. V tomto se Akademie zásadně liší od mistrovských kurzů, u kterých se šplhají náklady k desítkám tisíc korun.

Dobrý den, můžete prozradit něco ze svého soukromí? Jste zadaný? A jaké zájmy kromě hudby máte? (Alča)

Zájmy mám v poslední době tak jednoduché, až jsou složité. Řeším třeba, jaká je vhodná strava. Jíst maso? Nejíst maso? Jak si uchovat to nejlepší zdraví? Co je nejlepší zdraví? Nebo naposledy po návratu z Japonska jsem si zase pár měsíců urovnával svůj vztah k náboženství. Prostě samé věci, které vždy napsané v rozhovoru budou působit trochu šíleně, pokud tedy zrovna člověk není dietolog nebo teolog. Ale aby to nevypadalo, že nemám žádné klasické koníčky, tak se poslední dobou trochu vracím k mému starému koníčku, žánru fantasy. A jinak jsem šťastně zadaný již více než polovinu svého života. 🙂

Na jaký nástroj hrajete a máte jen jeden? A jak se s takovým letecky cestuje? Povolí vám bez problémů ho vzít na palubu letadla? Přeji hodně dalších úspěchů (VN)

Hraji na italský nástroj od Giovanniho Battisty Guadagniniho, což je jeden z nejhezčích nástrojů vůbec, co jsem měl možnost vidět. Bohužel se jedná o státní majetek a v současné době je budoucnost tohoto nástroje chmurná. Obecně se dá s cellem cestovat hezky, je to takový tichý společník. Kupuji pro cello vždy druhou letenku, občas tedy dostanu od letušky porci jídla navíc a hlavně se o cello dá krásně opřít, když se chce člověk vyspat. V tomto ohledu je to jistě výhoda oproti houslistům či violistům. Už vůbec nemluvě o klavíristech…

Za čtenáře Opery Plus děkujeme vaše za odpovědi.

Já moc děkuji za krásné otázky!

Vizitka:
Tomáš Jamník (1985) je český violoncellista, pochází z Prahy. Jeho sólovou kariéru odstartoval úspěch na osmapadesátém ročníku mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v roce 2006, kde obdržel druhou cenu a další ocenění (Cena Českého rozhlasu, Cena Olega Podgorného, Cena Nadace Gideona Kleina, Cena Nadace Pro Harmonia Mundi, Cena Nadace Život Umělce a jiné). V roce 2011 byl finalistou a držitelem speciální ceny na soutěži Pierre Fournier Award v Londýně.

V roce 2007 nahrál s klavíristou Ivo Kahánkem své první album u firmy Supraphon, které bylo kritikou označeno jako „český debut desetiletí”. Na jeho nejnovější nahrávce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Tomášem Netopilem realizoval kompletní nahrávku děl Antonína Dvořáka pro violoncello a orchestr. Po debutu v roce 2010 s orchestrem Prague Philharmonia (Jakub Hrůša, Schumannův koncert) byl přizván k prvnímu vystoupení s Českou filharmonií v roce 2012 (Eliahu Inbal, Schumannův koncert). Vystoupil též sólově s orchestry v USA, Japonsku, Izraeli, Německu či Španělsku. Loni v listopadu absolvoval sólové turné s Filharmonií Brno a dirigentem Leošem Svárovským po šesti japonských městech s Dvořákovým koncertem h moll.

Tomáš Jamník začal hrát na violoncello v pěti letech pod vedením Mirko Škampy a Martina Škampy. Po studiích na HAMU u Prof. Josefa Chuchro a v Lipsku u Prof. Petera Brunse pokračoval v Berlíně u Prof. Jens Petera Maintze. Svá studia rozšířil v renomované Karajanově Akademii v Berlínské filharmonii u Ludwiga Quandta. V září loňského roku dokončil doktorské studium na HAMU v Praze. Od sezony 2015/2016 je uměleckým ředitelem Akademie pro komorní hudbu, která úzce spolupracuje s německou nadací Villa Musica a systematicky se věnuje vzdělávání mladých hudebníků v oboru komorní hudby.

www.tomasjamnik.cz

Foto archiv T. Jamníka