Quatuor Diotima uvedl skladbu Miroslava Srnky a kvartety Bély Bartóka

Festival „Hommage a Alfred Brendel“ pokračuje. Jeho druhý den, 18. březen 2019, nabídl dva tématicky odlišné a zároveň velice zajímavé koncerty: v podvečer jsme si (spolu s Alfredem Brendelem v publiku) mohli poslechnout tři smyčcové kvartety Bély Bartóka, v pokročilejších hodinách na posluchače čekala česká premiéra skladby našeho nejznámějšího současného skladatele Miroslava Srnky „Future Family“, kterou uvedl sám autor. Obě koncertní frekvence hudebně obstaral všestranný kvartet Diotima, který přijel do Prahy na pozvání Alfreda Brendela.
Quartuor Diotima (foto Jérémie Mazenq)

Již po vyslechnutí první věty prvního smyčcového kvartetu Bély Bartóka bylo publiku v Sukově síni pražského Rudolfina určitě jasné, že právě poslouchají hudební uskupení špičkové úrovně a že popis kvartetu Diotima v programu jako „jednoho z nejžádanějších komorních souborů světa“ není přehnaný. Tento kvartet totiž nejen, že sestává z výrazně muzikálních hráčů, absolventů Pařížské konzervatoře, ale také jsou na něm podepsány roky vzájemné spolupráce. Téměř 23 let pilují Yun-Peng Zhao (housle), Constance Ronzatti (housle), Franck Chevalier (viola) a Pierre Morlet (violoncello) společný repertoár a jejich souhra je na tak vysoké úrovni, že se posluchači zdá, jakoby neslyšel hudebníky čtyři, ale pouze jednoho multifunkčního s osmi rukama.

Na dnešním koncertě nabídl tento soubor první, třetí a pátý smyčcový kvartet Bély Bartóka (na druhý, čtvrtý a šestý se můžeme těšit v poslední den festivalu). Tímto hudebním druhem se Bartók zabýval přes třicet let své kompoziční kariéry a na jednotlivých skladbách je tak znát i jeho skladatelský vývoj. Kvartety jsou tedy velice různorodé, což nahrává možnosti uvádět je kompletně a přitom neriskovat nedostatečnou pestrost koncertního programu.

Ve svém prvním smyčcovém kvartetu se Béla Bartók ještě znatelně odkazuje ke stylu pozdního romantismu. Vyznání nešťastné lásky k houslistce Stefi Geyer vyjadřuje autor nejen transformací jím definovaného „Geyer motivu“, ale i značným množstvím disonancí v delších notových hodnotách, jejichž roztoužený a melancholický podtext byl interpretací kvartetu Diotima ještě umocněn. Pentatonické řešení harmonicko-melodických struktur, jež se zde objevuje prozatím jen v názvucích, Bartók – spolu s dodekafonickou inspirací – plně rozvíjí ve třetím smyčcovém kvartetu, kterým program dnešního koncertu pokračoval. Vzhledem k Bartókovu zaujetí Albanem Bergem se tento třetí kvartet zdá méně posluchačsky přístupný a zároveň patří k tomu typu skladeb, které se velice lehce strukturálně rozpadnou, pokud nejsou interpretovány s dostatečným nadhledem. Quartuor Diotima však nadhled měl, skladba držela perfektně pohromadě, měla potřebný tah a navíc se díky detailní propracovanosti stala také posluchačsky přístupnější. Pátý smyčcový kvartet, tedy poslední bod koncertu, představil i Bartókovu humornou tvář, jejíž pokřivená grotesknost byla interpretována velice věrohodně.

Humorné prvky prostupovaly i druhým koncertem pondělního večera. Přestože se, dle prvotních slov Miroslava Srnky, zdálo, že jeho skladba Future Family bude představovat velice závažné filozoficko-psychologické zamyšlení nad sociologií rodiny (což některé části skutečně potvrdily), i zde byl prostor pro humor. „Soudobá hudba se často bere strašně vážně,“ zmínil Srnka, když vysvětloval princip počáteční části druhé věty nazvané „Gaming“. Tato část, stejně jako celá skladba, je založena na aleatorních prvcích, v tomto případě je to reakce hráčů na zaznění určitého akordu: pokud je akord zahrán jednou, musí další hráč v pořadí pokračovat jakýmkoli akordem ve vyšší poloze, pokud dvakrát, další v pořadí pokračuje akordem v nižší poloze. Pokud tuto hru zkazí, předvede na to vykomponovanou hudební reakci a samozřejmě se sám hráč, stejně jako většina pozorně naslouchajícího publika, neubrání smíchu. Houslistka Constance Ronzatti se v této části přímo odbourala.

Tato část, kterou Srnka označil jako karetní hru, však není jedinou myšlenkami nabitou plochou kompozice. Zajímavý je už fakt, že Srnka tuto skladbu neoznačuje za smyčcový kvartet, ale za „Scénář pro zvukové herce se smyčcovými nástroji ve 4 větách“. To pravděpodobně souvisí s jeho záměrem asociovat jednotlivé hráče se členy rodiny a ukázat jejich sounáležitost i konfrontace. Pro dosažení tohoto cíle nepoužívá, jak sám přiznává, nové principy – netradiční zvukové prostředky nástrojů (jako např. foukání do korpusu, mávání smyčcem) přejímá do značné míry od Helmutha Lachenmanna, ale snaží se, aby se zvukovost často měnila a tím vytvářela častou „výměnu energií“.

Pro interpretaci takového typu kompozice je však potřeba hudebníků, kteří nejenže jsou ochotni používat téměř po celou dobu trvání skladby speciální techniky hry (popř. hrát místo svého nástroje i na harfičku z kráječe na vajíčka), ale také na sebe dokáží reagovat a vzájemně komunikovat. A na to Miroslav Srnka těžko mohl najít někoho povolanějšího než Quartuor Diotima.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na