Rossiniho Lazebník v Litomyšli aneb Dělat humor není sranda

Národní festival Smetanova Litomyšl představil 23. června 2017 na atraktivním druhém zámeckém nádvoří soubor Národního divadla moravskoslezského s jeho zbrusu novou inscenací Rossiniho Lazebníka sevillského. Ostrava přivezla letos do Litomyšle jednak Rossiniho buffu, jejíž sláva trvá od roku 1816 dodnes v neztenčené míře, ale také Smetanovu operu Tajemství, která je rovněž novou inscenací v končící divadelní sezoně. Příjemně, ba až lahodně mi zní informace, poskytnutá ředitelem litomyšlského festivalu Janem Piknou, že oba tituly byly velmi rychle vyprodány! Až překvapivě rychle, podobně jako Operou Plus již recenzovaný koncert České filharmonie či koncert Adama Plachetky spolu se sólistkami a dirigentem z Vídeňské státní opery.

Rossiniho Lazebníka přivezla Ostrava na festival v hudebním nastudování Marka Ivanoviće, v režii Ondřeje Havelky, na funkční a technicky přizpůsobivé flexibilní scéně Martina Černého, v kostýmech Evy Kotkové. A nemohu jistě nedodat to, co se nikdy v minulosti vlastně moc neakcentovalo, totiž že překlad z italštiny do češtiny je dílkem populárního Jaromíra Nohavici, mluví se o něm hojně, což jest zjevný pokrok. Protože překladatelé velmi znalí a vokální, jakými byli Jelena Holečková Dolanská, Václav Juda Novotný či Eva Bezděková, nebyli nikdy zdůrazňováni. Sami pěvci ani mnohdy netušili, čí překlad to vlastně pějí, navíc si ho sami dotvářeli s ohledem na vokálnost z jejich úhlu pohledu. U překladů se to prostě tolerovalo víc než u českých originálů.

Rossiniho mistrovská buffa má hudební výraz soustředěn ve virtuózním sólovém zpěvu, buď formou obvyklé da capo árie nebo poddajnější kavatiny (Figaro, Rosina). Rossini napsal titul za pouhé tři týdny, tvořil neobyčejně rychle (o jeho móresech, kdy se nenamáhal ve starším věku ani sehnout z postele pro upadnuvší notový list a raději hned napsal nový, se vykládají zkazky), se spontánní melodickou invencí, která tryská snad až marnotratně, s výtečnou výstavbou ansámblů, švihem, dramatickým citem. Patří do první desítky nejhranějších operních titulů na světě, zcela právem; pěvci tuto operu milují, vždyť zpívat role jako je Almaviva, Figaro, Rosina či basové party Basilia s Bartolem, to je přímo oborové vyhranění, árie a kavatiny opery zní na všech pěveckých soutěžích světa.

Zda dílo interpretovat v originálu, nebo v překladu? Pro obé lze nalézat argumenty, často na podkladě vlastních poslechových zkušeností. Sám jsem vstoupil v dětském věku do světa opery právě Rossiniho Lazebníkem jako prvním operním dílem, které mne doslova fascinovalo. Byla to i vynikající režie Hanuše Theina, ale i překlad textu Václava Judy Novotného. Dodnes jsem schopen odrecitovat tento český překlad u většiny rolí, jak se mi vryl hluboko do paměti. Překlad je v tomto typu opery, kde je spousta důležitých recitativů pro vývoj děje, jistě sdělnější. Situační komika se bleskově přenese na publikum. Je tak možno vytvářet narážky, vsuvky, časem jistě i improvizace, které v originálu nepůsobí tak bezprostředně. Je z divadelního hlediska efektivnější.

Často si kladu otázku, zda bych tehdy, ve svých čtrnácti letech, natolik propadl opeře, kdyby se byla zpívala v originále. Kdo slyší slova Nohavicova překladu poprvé a nikdy překlad textu u Rossiniho nevnímal, bude v jiné situaci než já po zhruba vzato šedesáti viděných představeních, neb jsem coby pravý operní “blázen” chodil na většinu repríz. Pěvcům muselo být ale dobře rozumět. Použít pro češtinu čtecí zařízení by se v dobách Theinových, Kašlíkových nebo Jernekových režií pokládalo za doznání inscenátorů, že pěvcům vlastně není rozumět, což ale právě oni mají za úkol pohlídat! Mezitím dostal všude přednost originální text, o čemž již dvacet let u tohoto typu všech komediálních titulů značně pochybuji, abych však po zhlédnutí Lazebníka z Ostravy zapochyboval o svých vyřčených pochybnostech…

Na ouvertuře k opeře jsem získal pocit, že snad Lazebník nebyl nikdy vtipnou operou až do doby, než jistou textovou úpravu, ovšem s přihlédnutím k překladům již existujícím, pořídil populární Jaromír Nohavica a režii uskutečnil Ondřej Havelka. Mohu však s jistotou prohlásit, že ze šedesáti zhlédnutých Lazebníků nebyl ani jeden nevtipný, natož nudný (nepočítám vůbec přenosy ani nahrávky, jen představení v Čechách!). Tato buffa je prostě výjimečná svou fantastickou divadelností.

Mám-li své pocity shrnout po jistém nutném expozé do stručné teze, nezdálo se mi, že právě tato inscenace stojí v mém hodnocení v popředí svým mimořádným vtipem. Tedy mezi oněmi “mými” šedesáti viděnými představeními, exaktněji řečeno. Velmi dobré a vtipné scény s vynalézavým situačním humorem (velmi vtipně a originálně vychází například scéna jevištního znázornění bouře v orchestrálním Allegru), střídají určitá klišé spíše jednoduššího typu legrácek, třeba že narazím čelem do stěny a udělám si bouli, upadnu na nos či zakopávám nemotorně o schody. Jistě, i tento typ humoru nachází vděčné klienty vždy a všude, ostatně proč ne? Přece vše je směšné, ale jen když se to děje druhým…

Ostravští inscenátoři vykročili po delší době preference originálních textů k překladu. Proto to vypadá jako nóvum doby takřka obrozenecké. Lazebník v novém textovém hávu Jarka Nohavici je jistě již jménem samotného překladatele atraktivní pro publikum, především marketingově bude velmi působivý. Zejména pro daný region a plány zájezdů, které byly na zmíněné ouvertuře představeny. Překlad pana Nohavici se mi místy líbí, jindy bych dal přednost stále nezastaralému textu Novotného či Bezděkové. Pro jeho větší vokálnost, pro větší respekt k přízvučnosti slabik. Nechtěl bych moc pět kavatiny s mnoha vokály ů a í na hudební ornamentice, na řadě vysokých tónů. To si často zpěváci velmi pohotově “dopřeložili” v minulosti sami, aby se jim to vokálově optimálně zpívalo. Leč podstatnější je, že nikdy v minulosti mi nezanikalo tolik slov a vět v malé textové srozumitelnosti, toť onen problém. Až mne napadala nepřístojná, ba provokativně dotírající myšlenka, zda není přece jen lépe hrát v originále, pokud je tak málo rozumět, mnohá slova se utápí za orchestrem.

Pár vulgarit mi nijak zvláště nevadilo, stejně jsem jim porozuměl v prostoru auditoria až ex post a jevily se mi nefunkční, tudíž z hlediska komiky zbytečné. Zpěvákům je celkem slušně rozumět v recitativech, zde také běží překlad jen v angličtině, v češtině nikoliv. Nicméně v áriích, duetech, ansámblech je rozumět pohříchu málo, v čemž spatřuji Achillovu patu zajisté dobrého, chvályhodného záměru nejen pro plánované propedeutické plány cestování s operou. Málokdy se chytám čtecího zařízení, leč musel jsem. Někde zjevně vinou silného orchestru, posazeného polohou skoro v rovině jeviště. Místy ale dirigent Marek Ivanović dokázal dynamiku orchestru dobře ztišit do pian, zejména ve druhé části večera – proč tedy ne všude? Například za mnohé jiné příklady slavná árie Basilia, která textově kupodivu nejen v pohodlnějších polohách basisty Martina Gurbaľa textově poněkud zanikala, byť ve druhém dějství byl pěvcův projev o dost srozumitelnější. Rychlá místa textu zanikala i jinak velmi dobře pěvecky disponovanému Miloši Horákovi, jenž představuje imponující figurku doktora Bartola, byť s hůlkou, jejíž smysl mi zůstal z hlediska komiky utajen. Rychlejší tempa ztrácela na sdělnosti zejména v místech, kde není pěvec režií postaven do popředí jeviště, stojí-li na pomyslném balkonu dále od orchestru.

Krásnou kreaci titulní role předvedl hlasovou voluminózností a barevností ve večeru doslova hlasem až hýřící barytonista Svatopluk Sem, jemuž Rossiniho Figaro opravdu pěvecky výborně “leží”, jevištně je hbitý, přirozený v mimice i pohybově. Snad jen géčka slavné Figarovy kavatiny by si mohl vychutnat ještě o trochu více a déle, když si stejný tón, ba dokonce na vokál í tak krásně přidává na konci duetu s Rosinou. Tuto pohyblivou sopránovou partii zazpívala velmi zněle, barevně a prostorově neobyčejně nosně Veronika Holbová. Podtrhuji navíc z obrovské vděčnosti dvakrát, že i velmi srozumitelně v textu. Pán Bůh zaplať za každé srozumitelné české slovo! Že bychom češtině tolik odvykli v honbě za originály? Veronika Holbová si vedla znamenitě i v hlasové zběhlosti perlivých koloraturních pasáží.

Hlasově až doslova “luxusně” znělým sluhou Fiorellem byl barytonista Jakub Kettner, takto pěvecky kvalitně obsazenou drobnou epizodní roli jsem nikdy live neslyšel, snad podobně znělý býval leda Jaroslav Kantor v plzeňské Theinově inscenaci blahé paměti (tatáž režie běžela simultánně v Praze). Roli Berty, v klavírním výtahu Edition Peters Marzelliny, představovala sopranistka Eva Dřízgová Jirušová, árie Berty patří rovněž k velmi populárním a vděčným číslům díla.

Ondřej Koplík je pro důležitou roli hraběte Almavivy oborově vhodným typem lehkého lyrického tenoru příjemného volumenu, mixtově nadlehčených a jistých výšek, ve vstupní kavatině si neváhá na závěr přidat málokdy slýchané vysoké cé. Ale sama kavatina je poněkud proškrtaná a chromatické běhy trochu postrádají větší muzikální preciznost. Canzona v Andante byla zpívána velmi pěkně, s citem pro hezky vyklenuté fráze. Obdobně půvabný je duet s Figarem, zejména nadlehčené Allegro (v působivém duetu jsou škrty, ač jsou do díla přidávány některé umělé vsuvky na několika místech, ne vždy ku prospěchu spádu Rossiniho partitury, alespoň z mého úhlu pohledu). Již entrée s jakýmsi historickým výkladem je zbytečné, vztahy Paisiella a Rossiniho netřeba řešit na jevišti jako na výchovném koncertu, to obsahuje každá publikace dějin hudby o době Rossiniho (navíc dnes samozřejmě také internet).

Tím jsem se dostal, s jistým opožděním kvůli otázce překladů oper, k velepodstatě nestárnoucí Rossiniho buffy. K výše načrtnutým pěveckým výkonům, hudebnímu nastudování a litomyšlskému hudebnímu provedení brněnského operního šéfa Marka Ivanoviće. Ouvertura nezačala moc šťastně v souhře, její Andante maestoso znělo zatěžkaně, z čehož ale musím vyjmout krásně, nosně a lehce zahrané hobojové sólo. Jak jsem již výše psal, orchestr někdy nebyl dynamicky ideálním doprovazečem, díky čemuž český text občas zanikal. Ne pouze vinou orchestru, pro spravedlnost dodám, že i ležérní povrchností ve výslovnosti souhlásek, která na prostor a přes orchestr musí být pevnější. S mikroporty by byla situace trochu jiná. Orchestr se ale postupně během večera až překvapivě dobře rozehrál, ve druhé polovině byl znatelně lepší v ladění, souhře, ale i celkové homogenitě zvuku. Po třech koncertech výborných symfonických těles na festivalu nebyl ostatně v nikterak lehké pozici, ani kdyby se ouvertura povedla o poznání lépe.

Jak jsem předeslal výše, je rozdíl, uvidím a uslyším-li právě tohoto Lazebníka sevillského poprvé v životě – pak mohu být z režie i nadšen. Pokud mám ale řadu porovnání z doby, kdy se ještě preferoval u nás, ale i v německy mluvících zemích překlad textů, ne tedy dnešní vnímání v originálech, již není tak snadné býti ve svatém nadšení. Nemám ale sebemenší pochybnost, že vylíčený účel inscenace bude dobře naplněn, jak bylo optimisticky vykresleno na operní ouvertuře před představením. Inscenátoři nemusí akcentovat, že se opera hraje především pro diváky, spektrum diváků je navíc velmi různorodé, což nedodali. Jistě, že se nehraje pro kritiky či “starší kritičky”, které údajně nenacházejí dost entuziasmu pro nové, až operetně nadlehčené představení. Teď k nim budu zřejmě opožděně přiřazen rovněž, výjimečně nejdu totiž díky Litomyšli s kůží na trh první, což jest jindy na Opeře Plus časovou nezbytností.

A tak ukončím alibistickou vazbou v kondicionálu – byl bych se více a srdečněji bavil, ba i z plna hrdla rád smál, kdybych byl více rozuměl češtině. Potlesk v závěru byl dosti různorodý, jak jsem kolem sebe pozoroval, tak jako publikum je různorodé. Jevil se mi středového charakteru, nebyl tak spontánní jako v předešlých třech koncertech, které jsem měl možnost na festivalu sledovat. Ostatně veleslavná árie Basilia o pomluvě zazněla nekryta orchestrem ve druhém festivalovém večeru v interpretaci Adama Plachetky a vytříbeně doprovázejícího symfonického orchestru z Prahy (jako ostatně ve všech operních vstupech tohoto večera). O to více se těším na dnešní inscenaci Smetanova Tajemství.

Hodnocení autora recenze: 75 %

 

Smetanova Litomyšl 2017
Gioachino Rossini:
Lazebník sevillský!!!
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Eva Kotková
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr Národního divadla moravskoslezského
Sbor Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 15. června 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z představení 23. 6. 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Hrabě Almaviva – Ondřej Koplík
Bartolo – Miloš Horák
Rosina – Veronika Holbová
Figaro – Svatopluk Sem
Basilio – Martin Gurbaľ
Fiorello – Jakub Kettner
Ambrož – Tomasz Suchanek
Berta – Eva Dřízgová Jirušová
Oficír – Erik Ondruš
Notář – Jiří Dvořák

www.smetanovalitomysl.cz