Rozhovory s útěkem akcentují citový život hrdinů

Martin Dvořák pracuje s předlohou opět citlivě a ve fúzi slova, pohybu a hudby, dalo by se říci, že si vytvořil svou metodu činoherně tanečních dramatizací prózy i poezie, kterou aplikuje na další nové látky, které jej zaujmou. Jako tvůrce, režisér a choreograf má výsostnou možnost neponechávat si své dojmy ze setkání s texty jen pro sebe, ale převést je do jiné formy a o svou interpretaci se podělit s další skupinou recipientů. Kdo z nás si tohle může dopřát? Je to šťastný čtenář.

Román neuchopil jako dramatizaci do dialogů, větší část autentického textu ponechává pro úlohu vypravěčky, kterou svěřil kmenové herečce ProART Company Lucii Hrochové. Její odstup v pozici průvodkyně, ale také glosátorky děje, zaručuje, že příběh nesklouzne do sentimentálního kýče červené knihovny nebo fádního zobrazení partnerského vztahu dvou žen. Z textu vystupuje silná sebekritická rovina, neobvyklá vyspělost, s níž někdejší mladičká autorka zachytila i komentovala fáze hledání a nacházení, ve kterých se kde kdo pohybuje podle stejného scénáře třeba po celý život. I její hrdinka je nadána nadhledem nad svými city, ačkoli je prožívá se vší plností až destruktivností v extrémech (která by neměla být ostatně přisuzovaná jen ranému mládí – jako kdyby bylo něco nepřirozeného nebo špatného prožívat naplno city a vášeň, když překročíte nějakou magickou hranici let).

Aktérkami děje jako takového jsou tanečnice Kristýna Křemenáková, sebevědomá, leč tápající Anna, a Klára Uhlířová, její láska Kew. Ta je ovšem spíše obrazem a vystupuje mnohem více v roli objektu, k němuž se Anna vztahuje, než že by byla druhou dramatickou postavou. Je to však dáno textem, který zrcadlí rozpoložení Anny. Je to tedy autobiografie i na jevišti a postavy, které se vedle ní objevují, vnímáme sice s fyzickou naléhavostí jejich tělesné přítomnosti v prostoru, ale přitom jsou odrazem jejích představ, vzpomínek, jsou modelovány jejími slovy a myšlenkami, jsou to situace vstávající z minulosti. Z hlubin vzpomínek se tak vynoří magická tanečnice v azurových šatech, které jsou symbolem čisté, ale pomíjivé krásy, která vstupuje do života hlavní hrdinky, aby jí pomohla jako převozník v těžké chvíli. Takoví lidé se vskutku objevují a je škoda snižovat důležitost jejich osudových zásahů s tím, že jde jen o záplatu.

Kristýna Křemenáková přebírá i část dramatického textu, ale dominantní je její pohybově taneční projev, interakce především s partnerkou, a v poslední části inscenace také s Martinem Dvořákem, který nikdy neodolá ve svých inscenacích tančit (a mluvit, i když třeba jen krátce). V něm se shlukují a ztělesňují mužské postavy v jednu, což už také patří k autorskému modu operandi, zde tedy vstupuje do role pozdějších mužských partnerů Anny, v jejichž náručí klesla „nohama na zem“. V choreografii využívá slovník tradiční moderny, tedy estetický, i když ne přepjatý, a nezobrazuje nic otevřeně naturalistického a explicitního, ačkoliv příběh se týká milostných životů (jde také o patrnou snahu abstrahovat od toho, co se mezi aktéry mohlo dít na tělesné úrovni, s cílem oprostit inscenaci od otázek sexuální identity a jít pouze po lince, ve které se fyzicky manifestuje duševní rozpoložení, nikoliv biologická touha). Partnerská práce choreografa v duetech s Kristýnou Křemenákovou rozhodně stojí za pozornost a je po technické stránce vynikající, fungují čisté linie i vyvážená těžiště, která dovolí až akrobaticky přesné výkony, jakkoli je jim prostor Akropole hodně těsný.

Jistě schválně si dal režisér pozor na to, aby v inscenaci neodkazoval okatě k auře autorky předlohy, jen v dramaturgicky vhodném okamžiku použije úryvků jejího hitu Soumrak bohů (1992), jemuž v té chvíli v ději i v prostředí dal přiměřené místo. Vyžaduje jistý um vybalancovat tohle nebezpečí, aby nebyl v podezření, že se snad chce na slávě zpěvačky přiživit. V inscenaci však na ni už nic jiného neodkazuje, navíc scénickou hudbu komponoval Jan Hanák Sonority, který žádné další citace ani narážky nepoužil. Zvuková krajina se stala přirozenou součástí, z níž nejvíce vystupuje motiv tikotu hodin, sílící vždy na počátku jednání. Odpočítává čas reálně pro diváky, aby zaujal jejich pozornost, i metaforicky. (bohužel v době premiéry se ve Velkém sále Paláce Akropolis konal koncert, jehož zvuk do sousedních prostor trochu doléhal.) Protože prostor je omezen, není v inscenaci žádná scénografie a rekvizitami jsou jen knihy a kousky oděvu, které interpretky obměňují tak, jak se střídají různé situace. Prostor pomáhá formovat světelný design, především v chladných odstínech.

V inscenaci bude někdo možná hledat senzaci, žádnou tu však nenajde. Pravidelný divák ProARTu nalezne kus vytvořený podle obdobných principů, na jakých jsou stavěny některé poslední inscenace, ať už byly vytvořeny podle básnických sbírek, korespondencí či jiných textových pramenů, a setká se s oblíbenou až klasicistní estetikou mladých těl v pohybu. Experimentální současný tanec jistě nikdo v programu ProART Company ani nehledá. Příběh sám není dnes naštěstí něčím, co by divákům nadzdvihovalo obočí, spíše jim otevře jejich vlastní vzpomínky na mládí anebo na období hledání sebe sama, jež ovšem není časově ohraničenou periodou s pevným koncem.

Rozhovory s útěkem
Autorka předlohy: Bára Basiková
Adaptace, choreografie, režie: Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák Sonority, Igor Paleta
Kostýmy: Jindra Rychlá
Účinkují: Lucie Hrochová, Kristýna Křemenáková, Klára Uhlířová a Martin Dvořák
Ve spolupráci s Palácem Akropolis v Praze a Kabinetem múz v Brně
Premiéra: 24. 4. 2023, Palác Akropolis