Rozlet Zdeňka Fibicha a Pád Arkuna

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Jaká byla skutečnost?
Anežka Schulzová udělala hned na počátku zásadní krok k tomu, aby celý tento příběh, toto historické plátno dostalo intimně psychologický základ a optiku. K samotnému velkolepému námětu vymyslela zcela komorní prolog, který nazvala Helga podle jeho hlavní (a jediné) ženské postavy. Tato žena stojí nejen v centru prologu, ale je i prvotní příčinou celého konfliktu, který se rozvíjí a vrcholí v druhém dílu Pádu Arkuna, tříaktové opeře Dargun, přestože v té již sama nevystupuje. Znovu zde máme centrální postavu ženské hrdinky, další z jejích variant po Hedy a Šárce. Všem třem je společná „láska k cizinci“, k člověku „odjinud“, láska, která je přes všechny překážky, kladené jí do cesty, láskou absolutní, vyhrocenou vždy až k samotné hranici života a smrti. Teprve však v Helze si Anežka Schulzová dovolí přijít s modernistickým, provokativním tématem, které muselo být pro ni i pro Fibicha velmi osobní: cizoložství. Nevíme, zda Jaroslav Durych, jehož jsme na začátku nechali vztyčit varovný prst právě nad cizoložstvím, znal Pád Arkuna, ale jeho vášnivé výpady proti relativizaci manželství a liberalizaci lásky bychom bez potíží mohli číst i jako protest proti Helžině morálce, a nikoli jen proti Fibichovu osobnímu poklesku. Helga je zasnoubená Absalonovi a v jeho nepřítomnosti ho podvede s Dargunem. Ba co víc, jako křesťanka obcuje s pohanem – což je v dobovém kontextu příběhu vážný prohřešek vůči víře i národu. A situace je dokonce ještě vyhrocenější – Helga je s Dargunem těhotná. Ač příběh Helgy samozřejmě není přímým přepisem příběhu Fibichova a Schulzové, nelze jej nevnímat jako parafrázi, v níž autoři své životní kroky vědomě či nevědomě obhajují. Helga se dopouší skandálních činů zcela v rozporu s běžně respektovaným řádem. Vstupuje do citového a sexuálního vztahu pudově, tajně, bez jakéhokoli posvěcení ze strany morálních autorit, a dokonce jedno takové již existující posvěcení (zasnoubení s Absalonem) zneuctí. A přesto z těchto „společensky zavrženíhodných“ podmínek vyroste nikoli eroticky pomatená vášeň, která se časem vyčerpá, nýbrž absolutní, obětující se, odpouštějící láska, v níž je „pravý cíl života“ – jak v závěru opery poznává i Dargun, až dosud dravec jdoucí za svým přes mrtvoly. Anežka Schulzová přivádí na operní jeviště typická témata soudobé evropské moderny – láska mimo manželství, právo na svobodnou volbu partnera, důstojnost nemanželských dětí. Přestože se podle libreta Helga odehrává v polovině dvanáctého století, pohybujeme se spíše v realisticko-symbolistickém světě dramat Henrika Ibsena, k čemuž nepochybně přispívá i ztišená, severská přímořská atmosféra příběhu. Je mimochodem pozoruhodné a příznačné, že v době, kdy vznikala Helga, jednal Fibich právě s Ibsenem o možnosti udělení licence k opeře podle jeho hry Paní z moře (či Paní z námoří, jak zní její starší český titul). Impulz zde nepochybně vzešel od Anežky Schulzové, která se velmi dobře orientovala ve světové literatuře a severská jí byla zvláště blízká. Helga s Ibsenovou hrou Paní z moře velmi úzce souvisí, a to nejen atmosférou či základní symbolistickou scénickou dispozicí (dům s výhledem na širé moře v pozadí), nýbrž především svým ústředním tématem – tak jako Helga chce i Ellida Wangelová mít možnost svobodné volby, možnost odejít, zrušit závazek ve prospěch nepotlačitelné lásky k jinému muži – cizinci (u Ibsena ovšem má toto téma nakonec smířlivé, nikoli fatální rozuzlení jako v Helze, která zůstává zcela sama). Posouvání dějových reálií, ale zejména hlavního tématu směrem k současnosti a její mentalitě, které u Anežky Schulzové sledujeme mezi Helgou a zamýšlenou (a nakonec nerealizovanou) Paní z moře, svědčí o tom, jak intenzivně a nepokrytecky prožívala témata své doby, která byla do velké míry i jejími osobními tématy a – snad ještě více – zcela osobními tématy Zdeňka Fibicha.

Lásku, nebo smrt!
Již před samotnou postavou Helgy nemůže obstát tvrzení Zdeňka Nejedlého, že Pádu Arkuna je erotická vášeň cizí s výjimkou Radanina svádění Rutana (které je – doplňme – navíc z její strany jen chladně vypočítavé a fingované). Vezmeme-li v úvahu, že Helga jako křesťanka nedokázala odolat touze po cizím muži, kterého znala sotva pár dní, či to, s jakou úpěnlivostí se pak dožaduje Dargunovy ochrany, jak těžce, přímo fatálně nese jeho absolutní nezájem a jak drsným způsobem dokáže odmítnout Absalona, je zřejmé, že to není jen andělská mučednice, nýbrž fibichovsky vášnivá a ve vášni nesmlouvavá žena prahnoucí po plném odevzdání milovanému muži. I mateřská láska k Margit, její a Dargunově dceři, je jakýmsi pokračováním vášně k Dargunovi. Přesto, že by na to měla plné právo a že zde z našeho vnějšího pohledu není na Dargunovi vlastně nic, co by bylo hodné lásky, Helga ho neškrtá ze svého života, a jestliže se s ním už nemůže setkat ona, dělá vše pro to, aby se s ním jednou setkala alespoň její dcera, svoji vášeň k Dargunovi přetavuje ve své dceři Margit v lásku dítěte k otci. V postavě Helgy neexistuje archaický křesťanský dualismus těla a duše, lásky poživačné a lásky obětavé, na němž například Wagner zakládá svého Tannhäusera (čerpajícího námětově mimochodem právě tak ze středověku). V Helze se takříkajíc spojuje Venuše s Alžbětou – a právě tím je tato postava tak moderní a vymyká se oběma ideologiím, které spolu v Pádu Arkuna zápasí.

Hledáme-li literární motto Pádu Arkuna, nenajdeme ho v Dargunových mocenských proklamacích, ani v Absalonových křesťansko-misijních promluvách, které znějí z perspektivy závěrečného masakru jako pouhé propagandistické floskule. Je jím právě poselství Helgy, které formuluje Dargun poté, co poznal marnost svého celoživotního úsilí. Těsně před vyvrcholením opery ke své dceři Margit v klidné a do vroucnosti gradující frázi pronáší: „Tvá máti, dítě, znala pravdy taj. Neb pravý v lásce cíl jest života.“ Míněna je láska, kterou reprezentuje Helga, láska, která ani jen nebere, ani jen nedává, láska lidská, k níž patří rozkoš i sebezapření.

Srovnejme pro zajímavost motto poslední Fibichovy opery s pointou, kterou přináší poslední dílo jeho již zmíněného velkého předchůdce a vzoru Richarda Wagnera, Parsifal. I tam je cílem všeho láska, ovšem ve smyslu soucitu s utrpením bližního, soucitu zbaveného vší tělesnosti, sebemenšího náznaku smyslnosti. Je to velmi vypjatá hyperbola, dávající smysl pouze v abstraktní filozofické rovině. Naproti tomu Fibichova láska je psychologický pojem, vychází z lidské zkušenosti, a nikdy tedy není zcela „čistá“. Wagner zhudebňuje pojmy, Fibich lidské bytosti. Zatímco v Parsifalovi je třeba život „sterilizovat“ a odstranit z něj původkyni vší vášně a utrpení – ženu – Kundry, v Pádu Arkuna naopak duchovní systémy selhávají a poslední slovo, které stojí za to, naopak žena – Helga dostává.

Erotismus v postavě Helgy se může zdát snad složitý, jaksi příliš „ušlechtilý“ a zasluhující možná ještě jiného, přesnějšího označení. V Pádu Arkuna ovšem najdeme i erotismus přímočarý a otevřený, ať už divoce a do krajnosti rozvášněný, či něžný a naivistický. Ten první reprezentuje Radana, manželka knížete Rutana, usilující o jeho mladšího bratra Jaroměra. Touží po moci i po lásce zároveň a nedosahuje ani jednoho. I pro ni jako by platila slova věštby, která kdysi vyslechl Dargun a kterými se on na rozdíl od Radany řídí (byť ho na konci čeká stejné poznání i stejný tragický konec): chceš-li dosáhnout až na vrchol a vládnout, musíš se zříct lásky. Jako by sem doléhal ohlas – tentokrát v naprosté shodě s Wagnerem – Prstenu Nibelungova a jeho premisy: kdo chce moc, musí získat prsten a ovšem také zavrhnout lásku… Jedno, nebo druhé. Radana je typ posedlé barbarské ženy, který Fibicha musel fascinovat. Její předchůdkyní je nepochybně Hippodamie, žena žíznící po lásce i po moci a rozsévající prokletí, ale i Šárka, schopná nenávidět stejně nekompromisně jako milovat. Když Radana ve druhém jednání Darguna naposledy zkouší získat pro sebe Jaroměra, vykřikne s příznačně vzepjatou prodlevou na druhém slově: „Dej lásku mi neb smrt!“ To je její heslo.

Radaninou zvláštností je ovšem to, že zatímco Hippodamie nebo Šárka jsou ústředními, ba titulními postavami svých dramat, Radana je při vší své expresivitě i atraktivitě v ději Pádu Arkuna koneckonců zcela zbytná. V hlavním dějovém trojúhelníku Dargun – Helga – Absalon pro ni není místo a Schulzová s Fibichem museli zkonstruovat vedlejší dějovou linii, aby ji do opery vůbec mohli dostat. Má to být koloritní postava, dokreslující vnitřní sílu a fanatickou urputnost pohanů? Je její význam spíše symbolický? Má být – jako jediná zralá žena ve druhém dílu opery – protiváhou a protikladem Helze vystupující v dílu prvním? To přesně nevíme. Jisté je, že tato postava inspirovala Fibicha i Schulzovou k hudebním i básnickým momentům, které patří k nejpůsobivějším z celého díla. Hudba s ní spojená je plná hrozivé agrese, neklidu a nestability, ale i obrovské něhy a naléhavosti – jako je tomu v jejím ariosu v prvním jednání, když poprvé přesvědčuje Jaroměra („Já nehty jsem si v ňadra vrývala“) nebo v prostém vyznání znovu Jaroměrovi ve druhém jednání („Tvou lásku jen! Jen lásku!“) – a v závěru, kdy před Dargunem na sebe sama uvaluje trest smrti, dokonce rezignované vyrovnanosti až monotónnosti.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na