Ruggero Leoncavallo, autor Komediantů, zemřel před sto lety

  1. 1
  2. 2

Leoncavallo se s Komedianty zúčastnil v roce 1890 operní soutěže o cenu, kterou vypsal známý milánský vydavatel Edoardo Sonzogno. První cenu získal Pietro Mascagni za operu Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír), která pak měla premiéru v Římě v Teatro Costanzi 17. května 1890, tedy o dva roky dříve než Komedianti. Ti byli totiž ze soutěže vyloučeni z formálních důvodů, protože nesplňovali podmínku jednoaktové opery. Sonzogno byl však dílem zaujat a jeho uvedení v Miláně nakonec prosadil. Premiéru tehdy dirigoval Arturo Toscanini. Ještě téhož roku byli Komedianti uvedeni s úspěchem v Berlíně (5. prosince 1892), v následujícím roce mimo jiné v Praze (Národní divadlo, 10. února 1893), Londýně (Královská opera Covent Garden, 19. května 1893) a New Yorku (Grand Opera House, 15. června 1893). Metropolitní opera uvedla Komedianty poprvé 11. prosince 1893 jako dvojprogram s Gluckovou operou Orfeus a Eurydika. Společné téma nevěry, blízkost hudebního jazyka i krátkost obou oper vedly k tomu, že Komedianti jsou nejčastěji uváděni v jednom večeru s Mascagniho jednoaktovým Sedlákem kavalírem – poprvé se tak stalo v Metropolitní opeře 22. prosince 1893. Mimochodem, i Sedlák kavalír byl předtím v Metropolitní opeře poprvé uveden spolu s Orfeem a Eurydikou, a to 30. prosince 1891. Dnes je spojení Sedlák kavalírKomedianti téměř nerozlučné a často se s ním můžeme setkat v řadě operních divadel; nejednou tak obě opery byly a jsou uváděny i u nás.

Bohéma a další Leoncavallovy opery a operety
Úspěch Komediantů Leoncavallo již nikdy nepřekonal. Uvedeno bylo však postupně devět dalších skladatelových oper (jedna posmrtně) a devět operet (tři z nich posmrtně). Kromě nich složil Leoncavallo také například symfonickou báseň pro tenor a orchestr La nuit de mai (Májová noc) na text Alfreda de Musseta (premiéra se konala v Paříži v roce 1886; známá je nahrávka s Plácidem Domingem z roku 2010) a symfonickou báseň Séraphitus Séraphita podle Honoré de Balzaca (premiéra v milánské La Scale v roce 1894). Nedokončené Requiem (Messa da requiem) dokončil v roce 2009 József Ács. Známá je Leoncavallova píseň Mattinata, kterou složil v roce 1903 pro tenoristu Enrica Carusa; v repertoáru ji měli i další slavní tenoristé včetně Di Stefana, del Monaca, Pavarottiho, Dominga, Carrerase či Flóreze. Dále je Leoncavallo autorem řady dalších písní s doprovodem klavíru a skladeb pro sólový klavír.

Leoncavallovy další opery byly uvedeny v tomto pořadí: I Medici (9. listopadu 1893, Teatro Dal Verme, Milán), Chatterton (10. března 1896, Teatro Argentina, Řím; revidovaná verze opery z roku 1876), La bohème (6. května 1897, Teatro La Fenice, Benátky), Zazà (10. listopadu 1900, Teatro Lirico, Milán), Der Roland von Berlin (13. prosince 1904, Königliches Opernhaus, Berlín), Maïa (15. ledna 1910, Teatro Costanzi, Řím), Zingari (16. září 1912, Hippodrome, Londýn), Mimi Pinson (1913, Teatro Massimo, Palermo; revidovaná verze Bohémy), Mameli (27. dubna 1916, Teatro Carlo Felice, Janov; dílo na pomezí opery a operety), Edipo re (13. prosince 1920, Chicago Opera; posmrtně, orchestraci díla dokončil Giovanni Pennacchio).

Trvalejšímu zájmu se však netěšila žádná z Leoncavallových oper, některé zcela propadly, jiné si vysloužily kritiku, jen některé zažily dobový úspěch, a tak Leoncavallo dnes „žije“ hlavně díky svým Komediantům. Úspěch neměli ani Medicejové, hudebně i dramaticky poutaví, s epigonskými vlivy Richarda Wagnera, s obtížným tenorovým partem Giuliana de Medici (v premiéře ho zpíval Francesco Tamagno, první představitel Verdiho Otella; na nahrávce dirigenta Alberta Veronesiho z roku 2010 roli Giuliana zpívá Plácido Domingo). Ze zamýšlené trilogie Soumrak už Leoncavallo další plánované díly – opery Gerolamo Savonarola a Cesare Borgia – ani nenapsal. Patrně nejlepší Leoncavallovou operou tak vedle Komediantů zůstává Bohéma, která však přes své kvality měla smůlu, že byla zcela zastíněna slavnější verzí rivala Pucciniho. Přitom Leoncavallo začal na své Bohémě pracovat dřív než Puccini, který se zprvu k námětu, vycházejícímu z románu Henriho Murgera Scènes de la vie de bohème (Scény ze života bohémy) z roku 1851, stavěl vlažně. Leoncavallo si libreto napsal sám, ale nebyl schopen dokončit operu v termínu. A mezitím vznikla Bohéma Pucciniho, která měla premiéru v Turíně 1. února 1896.

Leoncavallo v práci nicméně pokračoval, a to i přes úspěch svého rivala, a ve veřejném prohlášení dokonce ujišťoval, že jeho text bude – na rozdíl od Pucciniho – zcela věrný Murgerovu románu. Což je pravda, Leoncavallo se drží Murgerova příběhu důsledněji a více zachovává i atmosféru literární předlohy. Jeho Bohéma měla premiéru v květnu 1897 v Benátkách a publikum přijalo dílo s nadšením. Leoncavallo oproti Puccinimu daleko více zvýraznil pohodový bohémský život v prvních dvou dějstvích v kontrastu s bolestí a tragičností dějství třetího a čtvrtého. I na konci samozřejmě nemocná Mimi umírá v náruči básníka Rodolfa… Postupně byl ale soud publika jednoznačně ve prospěch opery Pucciniho a ani Leoncavallova snaha o upravenou verzi s názvem Mimi Pinson z roku 1913 nebyla úspěšná a opera upadla v zapomnění. Dnes se tu a tam uvádí, například Státní opera v Praze ji uvedla v roce 2003. Z několika nahrávek je asi nejznámější ta z roku 1981, kterou pořídil dirigent Heinz Wallberg s Lucií Popp v roli Mimi a Berndem Weiklem jako Rodolfem (v Leoncavallově verzi je Rodolfo baryton, na rozdíl od tenorového partu u Pucciniho). Kromě Komediantů a Bohémy u nás byly uvedeny ještě Medicejové (Národní divadlo v Praze, 1895) a Zazà (Vinohradské divadlo v Praze, 1909).

Ruggiero Leoncavallo (dobová fotografie, Milano 1897)

Leoncavallo se později obrátil také k operetě. Devítka jeho operetních děl byla uvedena v tomto pořadí: La jeunesse de Figaro (1906, USA), Malbrouck (19. ledna 1910, Teatro Nazionale, Řím), La reginetta delle rose (24. června 1912, Teatro Costanzi, Řím), Are You There? (1. listopadu 1913, Prince of Wales Theatre, Londýn), La candidata (6. února 1915, Teatro Nazionale, Řím), Prestami tua moglie (2. září 1916, Casino delle Terme, Montecatini), A chi la giarrettiera? (16. října 1919, Teatro Adriano, Řím), Il primo bacio (29. dubna 1923, Salone di cura, Montecatini), La maschera nuda (26. června 1925, Teatro Politeama, Neapol).

Navzdory řadě úspěchů se Leoncavallo musel – podobně jako mnoho jeho současníků – sklonit před talentem Pucciniho a sledovat, jak jeho opery kromě Komediantů upadají v zapomnění. Libreta k většině děl si napsal sám a mnohými je považován za největšího italského libretistu své doby po Arrigu Boitovi; mimo jiné přispěl i k libretu Pucciniho Manon Lescaut. Svá poslední léta trávil v Montecatini u Florencie, kde také 9. srpna 1919 zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil nejen souputník Pietro Mascagni, taktéž slavný jen díky jedinému dílu, ale i věčný rival Giacomo Puccini. Leoncavallo, nesmrtelný díky stále uváděným a oblíbeným Komediantům, je pohřben ve Florencii na Cimitero delle Porte Sante.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na