S dirigentem Janem Štychem o opeře v minulosti i dnes

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Jan Štych patří k našim nejstarším dirigentům. Širší veřejnosti je znám z působení v tehdejším Státním divadle v Brně a především v Národním divadle v Praze, kde nastudoval a řídil celou řadu operních titulů. Patří k našim nejlepším a zároveň nejskromnějším dirigentům. Celý život pracoval nesmírně poctivě, jím dirigovaná představení byla vždy na mimořádné úrovni. Již několik let se dirigování aktivně nevěnuje, ale jako platný člen operní poroty pro udělování Cen Thálie se neustále zajímá o uvádění oper u nás. K rozhovoru pro čtenáře Opery PLUS jsem musel pana dirigenta přemlouvat, protože o sobě moc hovořit nechtěl. Nicméně jako zkušený dirigent má stále co říct k uvádění oper u nás a jeho hlas by měl být vyslyšen.

Jan Štych (foto: Jaromír Svoboda)
Jan Štych (foto: Jaromír Svoboda)

Mě osobně velice trápí otázka zanedbávané hudební výchovy mládeže, která je již léta v oblasti vzdělávání někde na posledním místě. Z tohoto důvodu klesá počet návštěvníků v našich operních divadlech, a pokud diváci přijdou, nedovedou objektivně posoudit operní představení. Má zubařka, z generace pana dirigenta Štycha, se učila zpívat, hrála na klavír a zpívala ve sboru. Přestože se věnovala pak zcela jinému povolání, velice fundovaně dokázala hodnotit operní představení a pěvecké výkony. Proto má první otázka vychází z této zkušenosti. Kdy jste se v dětství poprvé setkal s hudbou, jak na vás zapůsobila a co rozhodlo, že jste se jí začal věnovat profesionálně?
K hudbě mě přivedl otec. Přihlásil mě do hodin klavíru k panu Zelenkovi, bývalému varhaníkovi, a denně jsem za otcova přísného dozoru musel strávit nad klávesnicí nejméně třicet minut. Neměl jsem z toho žádnou radost. Nebyl jsem z oněch nadaných dětí, které nadšeně cvičí sami. Tou nucenou pravidelností jsem ale brzy dosáhl dosti velké zběhlosti, čímž jsem se na základní škole stal známým. A když jsem z kádrových důvodů místo studia na gymnáziu byl určen k řemeslu, jeden vlivný učitel se za mne zasadil a mohl jsem alespoň vstoupit na Vyšší hudebně pedagogickou školu v Praze. Učitelem hudby jsem ale být nechtěl. Již tenkrát mě lákalo divadlo. Ne přímo opera, ale divadlo jako takové. Divadlo pro hudebníka ovšem znamená hlavně divadlo hudební. Proto jsem napjal všechny síly, abych se dostal na dirigentské oddělení HAMU, což se mi po pětiletém studiu Vyšší hudební školy a diplomu učitele hudby podařilo.

U koho jste studoval na HAMU dirigování? Byl jste pro praxi dobře připraven?
Na HAMU jsem studoval v letech 1956–60. Našimi učiteli dirigování byli Metod Doležil, později Alois Klíma, Václav Jiráček a Robert Brock, jehož hodiny mě zajímaly nejvíce, protože jsme v nich teoreticky rozebírali opery. Dirigování, co se týká gest, jsem se učit nepotřeboval. To jsem znal už z hodin u profesora Modra na své předchozí hudební škole. Čtyři léta na pražské HAMU jsem využil hlavně k neustálému seznamování se s operou. Velmi mě zaujala osobnost profesora Ferdinanda Pujmana, který vyučoval režii a rozbor oper. Jeho přednášky byly vzorem poučeného a mravního přístupu k tomuto složitému druhu umění.

Nejdůležitější pro mě na HAMU ale byla praxe. Tu jsem si nalezl sám. Posluchači režie v rámci výuky nacvičovali s posluchači zpěvu vybrané operní výstupy a rádi souhlasili, když jsem se nabídl, že jim ty výstupy hudebně připravím. Tak už v prvním ročníku jsem mohl za svého klavírního doprovodu provést v DISKu celé druhé jednání Její pastorkyně a ve druhém ročníku Novákova Zvíkovského raráška. Tato moje činnost neušla pozornosti profesorů a ve třetím ročníku jsem už dostal možnost nastudovat se školním orchestrem, a v tehdejším Divadle Jiřího Wolkera provést, operu Dvě vdovy. Zároveň mě profesor Ouředník, vrchní korepetitor Národního divadla, zaměstnal externě v Národním divadle a pověřil korepeticemi Verdiho Dona Carlose, kteréžto korepetice a veškerý klavírní doprovod hereckých zkoušek jsem pak obstarával až do premiéry zcela sám. Tak jsem se seznámil s vynikajícími pěvci a dirigentem Bohumilem Gregorem, který mi navrhl místo svého asistenta a dirigenta v Ostravě, čímž se můj záměr, stát se operním dirigentem, uskutečnil.

Když sedím v hledištích dnešních operních divadel, zdá se mi, že opery jsou často hudebně nastudované povrchně. Zejména postrádám práci se zpěváky na výslovnosti, frázování a výstavbě role. Nedovedu posoudit, zda dnes dirigenti zkouší málo, nebo špatně, zda mají zpěvákům, ale i sboru a orchestru co říct. Jaké byly vaše zkoušky, pane dirigente?
Mým prvním dirigentským pracovištěm byla opera v Ostravě. Tehdy tam byl, jako i ve všech ostatních divadlech, početný pěvecký soubor a nebylo třeba angažovat hosty, jak je tomu nyní. Když se tedy například připravovala premiéra Mistrů pěvců norimberských, všichni pěvci byli členy divadla a role této opery se museli za pomoci korepetitorů naučit. Ačkoliv jsem měl již smlouvu dirigentskou, rád jsem při nácviku oper studovaných Gregorem i později Košlerem vypomáhal. To, že jsem byl denně ve styku s učícími se pěvci, poznal jsem všechny těžkosti a záludnosti díla, a sám jsem se operu naučil. Ve své praxi korepetitora jsem pak pokračoval celý život hlavně při studiu mně přidělených úkolů. Protože jsem vždy viděl v opeře nikoliv pouze muziku, ale hudbou vyprávěné drama, v závěrečné fázi korepetic jsem pro dosažení správného výrazu žádal na zpěvácích, aby naznačovali i pohyb, jenž je pro dosažení správného výrazu nezbytný. Obtížné bylo často pěvci vysvětlit, že ve větách věcných, všedních, nepoetických („jdu koupit sirky“) se nelze chlubit hlasem a zpívat kantabilně jako v áriích. V mé době se opery vesměs hrály v češtině, ty cizojazyčné tedy v českém překladu. Proto bylo snadnější posoudit správnou a přirozenou výslovnost a správný detailní výraz zpívaného slova. V jazyce, jejž pěvec ovládá jen částečně, nebo vůbec, lze toto kontrolovat jen v hrubých rysech. Pěvci necítí, nemohou cítit nuance cizího jazyka, a svůj výraz často pouze neuměle kopírují z nahrávek.

Srozumitelnost slova v opeře je bohužel slabinou opery. Příčiny jsou známy, je možno s nimi bojovat, ale většinou u ženských hlasů bývají i po sebedůkladnějším studiu neodstranitelné. Líbí se mi proto promítání titulků, a to i v operách zpívaných česky. Nicméně na detailní výraz slova ve zpěvu je nutno při zkouškách dbát, protože i přes to, že mnohý detail zanikne, v celkovém pěveckém výkonu se tato snaha vždycky kladně projeví.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments