Jak se rodí ve Vídni po 124 letech Gluckova Armida

V neděli 16. října bude mít ve vídeňské Státní opeře premiéru Gluckova Armida. Jako asistující choreograf jsem měl tu příležitost podílet se na přípravě této napjatě očekávané produkce. V obrovském divadelním kolosu této instituce, kde je podle mého názoru často příliš málo místa na umění samo, jsem přihlížel a svými zkušenostmi pomáhal tlačit tento projekt do jeho snad vítězného konce. Inspirující setkání s choreografkou Jean Renshaw jsem doplnil o další - a sice s režisérem inscenace Ivanem Alexandrem, který je společně s dirigentem Marcem Minkowskim hlavou tohoto právě se rodícího představení.

Každý tvůrčí tým jakékoli inscenace s sebou nese určitou kreativní energii a pohon pro všechny, kteří jsou v inscenaci obsazeni. Režisér Ivan Alexandre je citlivý, erudovaný a literárně nadaný režisér a hudební teoretik. Jeho přístup k lidem je velmi otevřený a přátelský, nepatří k těm, co křičí a pění krev. Mírným protipólem v dobrém smyslu slova je anglická choreografka a režisérka Jean Renshaw, která tvoří velmi emotivně, spontánně a se srdcem na dlani. Jejich vzájemné setkání je pro oba nové a jistě inspirující, musí totiž najít cestu ke tvůrčímu duchu toho druhého – objevit dosud nepoznané a pro oba třeba i skryté tvůrčí postupy a jevištní praxi.

Pro mne bylo velmi obohacující se společně s asistenty režie Florentem Siaudem a Katharinou Fritsch vydávat na výlety do jejich uměleckých světů, které jsme mohli více či méně i sami ovlivnit či spolutvarovat. Byla to velká škola lidské a umělecké diplomacie, senzitivity a objevování praktik velkého hudebního světa, který je mi umělecky tak blízký a lidsky často tak vzdálený. Ale právě z těchto protikladů a protipólů se často tvoří velké umění. Věřím, že tato inscenace si najde cestu k divákovi. V titulní roli s výjimečně talentovanou mezzosopranistkou Gaëlle Arquez se před nimi otevře svět velkých emocí, které nejsou nijak zasaženy sentimentem a falešnou snahou o velkou show. Gluckova hudba totiž i bez nás všech “zúčastněných” dokáže proniknout tam, kam má, do hloubky. Opera bude uvedena v této sezoně pouze v pěti říjnových reprízách, o jejím dalším uvedení není rozhodnuto. Nenechte si ji proto ujít.

 

Rozhovor s režisérem nové vídeňské Armidy Ivanem Alexandrem

Tvůj umělecký background je psaní, publikování, toeretické uchopení hudby. Můžeš slovy nějak popsat tvůj opravdový vztah k hudbě samotné?

Vlastně hudba vstoupila do mého života docela pozdě. Později než divadlo. Já režíroval svou první hru ve dvanácti letech. A pak jsem často chodíval v Paříži do Théâtre de la Ville. Před svou první operou jsem viděl asi padesát divadelních her. Ale mezitím jsem se začal učit hrát na klavír a jednu noc v souvislosti s mým druhým operním zážitkem (Le nozze di Figaro s Margaret Price jako Contessou) jsem měl zjevení. Od té doby, bůhvíproč, je můj život nasáklý hudbou a lidským hlasem jako houba vodou.

Co je tvým nejhlubším zájmem při inscenování barokních oper? O co se snažíš? Jaký je tvůj vlastní originální rukopis?

Po náhlém osvícení klasickou hudbou jsem začal poslouchat nahrávky v obrovském obchodě blízko Montparnassu, kde se to smí. Většinou však hudbu dvacátého století (mého století). Dokud jsem neobjevil Bacha Nikolause Harnoncourta a později také Händela Johna Eliota Gardinera. Tohle bylo všechno mnohem víc hudba než to ostatní současné, a přitom to zároveň bylo tak nové. Každá další zkušenost byla neočekávaná. A tak jsem se stal “barokním šílencem”, četl články, knihy, byl pozván do Cambridge panem Christopherem Hogwoodem…. Barokní hudba se časem stala mou hudbou. Z nějakého důvodu se nakonec Händel stal i mým polem působnosti. Tehdy jsem cítil (1980), že jeho hudba je ve Francii nepochopena, a tak jsem se stal jeho obhájcem a propagátorem.

Cítíš, že jsou v operním repertoáru kusy, které bys nechtěl režírovat, které tě netáhnou či se na ně necítíš?

Takových oper je mnoho, ke kterým mám respekt až strach je režírovat, i přesto, že je miluji. Vlastně většina. Ale barokní opera není moje cílová stanice. Momentálně dokončuji Mozartovu – da Ponteho trilogii a nemůžu se dočkat The Turn of the Screw (Britten) a The Devils of Loudun (Penderecki).

Když vedle sebe postavíš Rameaua, Purcella, Händela, Lullyho, Glucka… co tito pánové pro tebe znamenají, v několika slovech tvůj osobní vztah k nim…?

Rameau je mému srdci nejblíž, i když jeho libreta jsou většinou slabší, kromě Platée, to je další můj sen. I když pravda, první nabídka Dominique Meyera k mému debutu ve Vídni byly Les Indes galantes, což mě trochu vystrašilo. Hippolyte et Aricie v Toulouse a Paříži byla fantastická zkušenost, ale co bych k tomu mohl dodat víc? Purcell je největší genius pozdního sedmnáctého století, ale napsal jen jednu operu – Dido a Eneas, která moc nepatří na jeviště Státních oper. Händel byl můj první pokus – Rodelinda v Buenos Aires. Velmi náročné, pokud si vzpomínám, všechno dohromady silné a současně “nemožné”. Co se týče Glucka, nenazýval bych jej barokem. Orfeo z roku 1762 je hlasité „ne“ baroknímu jevišti. „Ne“ áriím da capo, „ne“ koloraturám, „ne“ všemu. Armida je spíš první krok k romantické opeře než poslední krok od barokní opery.

Co je nejsilnější stránkou Armidy, z pohledu dramaturgie a mimo hudbu samotnou?

Quinaultovo libreto, původně zhudebněné Lullym v roce 1686, to je mistrovské dílo tragédie lyrique. Jen několik málo oper se odváží jít tak hluboko dovnitř lidského srdce. Každý pocit, každý aspekt “jednostranné lásky” je tady pozorován bez sebemenšího sentimentu. Jaké to je trpět či churavět láskou… Tady je zachyceno vše. Taktéž Armida patří do kategorie Turandot a Brunhildy: postavy mezi mužem a ženou odhalené láskou. Jakýsi nekonečný mýtus, uvězněný pod kůží. A Gluck tyto detaily dokáže na svém obrovském plátně vystihnout, nachází ty přesné nuance, které nás pak zasáhnou. Takový malý velký zázrak.

Co pro tebe znamená tanec, choreografie v operách všeobecně?

Všeobecně nevím, ale v tragédie lyrique je tanec královnou panující nad formou společně s “králem básní”. Itálie měla zpěváky, Francie zase tanečníky. Od Lullyho po … Roussela, francouzská opera je o tom, co a jak tančit. Rossini, Donizetti, Verdi psali balety do svých francouzských oper. Člověk by z nich mohl odstranit tanec a to se dnes běžně děje. Když jsem inscenoval Orfea a Eurydiku od Glucka, tak jsem použil herce v roli Smrti namísto baletu. Ale v tragédie lyrique je myslím fér otevřít ruce této hudebně-dramatické formě, jakou je tanec. Je to součást tohoto celku.

Máš ve své Armidě inscenované ve Vídni nějaké své skryté poselství?

Moc doufám, že tam není žádné mé poselství. I přes řadu rozhodnutí, některá i kontroverzní (žádná skutečná žena v tomto válečném příběhu), se snažím především postavit do popředí Gluckovu hudbu a Quinaultovo libreto, přiblížit a osvětlit je publiku. Každý divák v obecenstvu má právo cítit a porozumět, co on sám chce z toho, co mu autoři předkládají. A já se nepovažuji za autora, já nejsem publikum, já jsem pouze zprostředkovatel. Nejraději bych vlastně vůbec neexistoval. Ale tento divadelní svět je daleko od mých ideálů a opera potřebuje režiséra, aby mohla být inscenována. Takže v pořádku, já režíruji: strávím dva roky hluboce ponořen do hudebního dramatu, a když se vracím na povrch, pouze sděluji, co jsem objevil.

Děkuji za rozhovor.

 

Christoph Willibald Gluck:
Armide
Dirigent: Marc Minkowski
Režie: Ivan Alexandre
Scéna: Pierre-André Weitz
Světla: Bertrand Killy
Choreografie: Jean Renshaw
Les Musiciens du Louvre
Gustav Mahler Chor
Premiéra 16. října 2016 Staatsoper Vídeň

Armide – Gaëlle Arquez
Hidraot – Paolo Rumetz
Renaud – Stanislas de Barbeyrac
Ubalde – Gabriel Bermúdez
Der Dänische Ritter – Bror Magnus Tødenes
Phénice – Olga Bezsmertna
Sidonie – Hila Fahima
Artémidore – Bror Magnus Tødenes
Aronte – Mihail Dogotari
Hass – Stephanie Houtzeel

www.wiener-staatsoper.at