Se Zdenkem Konvalinou a Ksenií Ovsyanick o tanci, malování i druhé kariéře

Setkali jsme se už v červenci na Prague Ballet Intensive, nové letní baletní škole v Praze. Při takových příležitostech se vždy scházejí skvělí tanečníci a pedagogové z různých koutů světa, tak proč toho nevyužít: českých tanečníků, kteří se proslavili ve světě, není mnoho. Zdenek Konvalina, který odešel před dvaceti lety a strávil úspěšnou taneční kariéru v USA, Kanadě a Velké Británii, je jedním z nich. Zastihli jsme ho spolu s manželkou Ksenií Ovsyanick, která je v současnosti první sólistkou Staatsballett Berlin. Mezi učením se s námi podělili o své zkušenosti a pozitivní pohled na život. Jsou oba velmi cílevědomí a vědí, co od života chtějí.

Začněme zlehka. Když se setkám s tanečníky, kteří tvoří pár i v soukromí, hned mě napadne, jak jim funguje partneřina na jevišti. Tančíte spolu?

KSENIA OVSYANICK:
Když jsme se seznámili v souboru v Londýně, příliš často jsme spolu netancovali, jen pár věcí. A vždycky to byla nějaká náhoda, že se někdo zranil a hledala se náhrada, neplánovali jsme to. Teď spolu tančíme víc.

A nerozptyluje vás to třeba?

KSENIA OVSYANICK:
Ne, myslím, že jsme schopni oddělit od sebe práci a osobní život. A když tancujete s někým, koho dobře znáte, tak můžete být v komunikaci přímější, jednoduše říct – udělej to takhle, a hotovo. Ale my jsme oba hodně trpěliví. Možná, že někteří partneři s trochu výbušnějšími povahami spolu tancovat nemůžou.

ZDENEK KONVALINA:
Žádný skandál, bohužel. (smích) Teď spolu tancujeme trochu víc, protože Ksenia pro nás choreografuje. Děláme spolu projekty, na jeden z posledních jsme měli jen týden na přípravu, ale mě to vždycky baví.

Takže jste vlastně ještě neukončil taneční kariéru, jen jste odešel ze stálého angažmá na volnou nohu, je to tak?

ZDENEK KONVALINA:
Ano, cítím, jak mě ty projekty táhnou k tanci zpátky, ale jsem radši na volné noze, už mě nebavilo pracovat ve velkém divadle. Chtěl jsem si vybírat projekty i lidi, se kterými spolupracujeme, takže si to všechno užívám. Než se do něčeho pustíme, odsouhlasíme, jestli chceme na konkrétní gala přijet, mám všechno pod kontrolou. Původně jsem skutečně tancovat přestal, ale začalo mi to chybět. Jako tanečník se musíte udržovat v kondici a já se začal cítit hůř, tak jsem začal trochu víc trénovat i učit. Balet člověka táhne pořád k sobě.

Měl jste nějaké zranění?

ZDENEK KONVALINA:
Měl jsem jen potíže jako každý jiný tanečník. Když dosáhnete určitého věku, musíte se rozhodnout, jestli ještě chcete tancovat. Vždycky jsem dělal prince, technicky náročné věci. Hodně lidí se v téhle situaci rozhodne jít do víc contemporary stylů. Pořád ukazujete svoje dovednosti, ale už to není tak namáhavé.

V jakých projektech teď jedete?

KSENIA OVSYANICK:
Poslední bylo open air představení v Anglii, kde jsme si připravili dvě choreografie, jedna byla z loňska a jedna úplně nová. Jsem choreografka, ale on je to vlastně hodně společný proces.

ZDENEK KONVALINA:
Taková rodinná událost. (smích) Teď jedeme do Chile do Santiaga, kde bude Ksenia tančit na gala představení a já pomáhám s organizací gala, zkoušením, dávám hodiny a tak. Pak letím na dva dny do Brna na sraz dvacet let od absolutoria a pak jedeme do Barcelony. Ksenia dělá to, co jsem dělal já před deseti lety, vystupuje na gala představeních, teď je hvězda. A já pomáhám s organizací a s kufry…(smích) Taky máme namířeno do Austrálie do Nové Kaledonie. Já mám vlastně paralelní životy: pomáhat s organizací těchto projektů mi pomáhá udržet se ve formě, ale druhá důležitá část mého života je malování.

A jsou nějaké projekty, ve kterých se uplatňujete jako výtvarník?

KSENIA OVSYANICK:
Na podzim bude mít Zdenek jeden projekt v Kanadě, kde bude malovat na jevišti s orchestrem, bude to napůl představení a napůl výtvarné umění.

ZDENEK KONVALINA:
Když jsem tancoval v souboru National Ballet of Canada, měl jsem skvělé vztahy s dirigentkou orchestru. Je to báječná dáma a teď se stala ředitelkou symfonického orchestru. K zahájení sezony plánuje speciální koncert, a protože má moc ráda moje malby, přišla s nápadem, že instaluje na scénu veliké plátno a já budu s orchestrem dělat živou malbu. Vůbec netuším, co z toho nakonec bude. (smích) A pak mám velkou výstavu v Londýně na veletrhu umění. Pomalu se mi daří dostat se do některých galerií, konečně… Je to dlouhý proces, ale konečně se to daří, lidé si začínají všímat, že fakt maluju. Někdy potkám mladé tanečníky, kteří mi říkají věci typu: „Viděl jsem tě tancovat, byl jsem na tvojí hodině, byl jsi úžasný.” Tím si člověk uvědomí, že v baletním světě má jméno, a to vlastně opouští. Protože ve výtvarném umění je nula, začíná z ničeho. Ale mě na tom právě přitahuje, že mě to nutí dokázat lidem, že jsem i jiný umělec než tanečník.

Kdy jste s malováním začal?

ZDENEK KONVALINA:
Když jsem tancoval v Houstonu, měl jsem docela velké zranění, bylo to v roce 2001, koleno. Bylo mi jednadvacet a začal jsem malovat, protože jsem se strašně nudil. Teď po šestnácti letech je malování moje vášeň. Nejsem choreograf, sice chci něco vytvářet, ale ne s tělem. Vážně jsem miloval tancování, ale choreograf nejsem, stejně tak jako nejsem pedagog.

A potkali jsme se na mistrovských kurzech, kde učíte.

ZDENEK KONVALINA:
Ano, ale tohle je dost specifický projekt, není to vysloveně učení.

KSENIA OVSYANICK:
Mistrovské kurzy jsou něco jiného, je to víc o tom, že sdílíte svoje zkušenosti s mladšími tanečníky. Přijdete, něco jim předáte, a zase jdete. Být pedagog je jiné, to je dlouhodobý proces a závazek ke každému jednotlivému žáku. Tohle je spíš koučink.

ZDENEK KONVALINA:
Nedokázal bych pracovat jako pedagog, chodit pravidelně ráno do školy a strávit tam celý den. Pedagogice se musíte oddat. Myslím, že my oba jsme měli učitele, kteří nebyli pro svou práci doopravdy zanícení – a takový učitel být nechci.

Je skvělé, že si uvědomujete, k čemu máte talent, a jednáte podle toho – myslím, že je až moc tanečníků, kteří učí, ale ve skutečnosti nejsou pedagogy od přírody.

KSENIA OVSYANICK:
Je hodně snadné spadnout do takové pasti, že si říkáte: „Chci tancovat celý život, takže jediná věc, kterou budu moct dělat, je učení.“ Místo toho, abyste si řekla, že i když končíte s taneční kariérou, tak jste ještě docela mladá, život máte před sebou a můžete dělat, cokoli chcete. Ale lidé mají zakořeněno, že můžou dělat celý život jen jednu věc.

ZDENEK KONVALINA:
Možná je to z opatrnosti. A znám hodně tanečníků, kteří mají potíže přijít na to, co by chtěli dělat. Není to jednoduché.

KSENIA OVSYANICK:
(ke Zdenkovi) Ale ani ty jsi neměl hned úplně jasno, že chceš, aby se pro tebe z malování stala práce. Když Zdenek odešel ze souboru, pracoval rok v galerii jako umělecký poradce, a až tam si vlastně úplně uvědomil, čím chce a může být. Každý potřebuje nějaký čas, aby si uvědomil, k čemu má talent.

Když jsme u malování, jakou pracujete nejraději technikou a jak si vybíráte témata?

ZDENEK KONVALINA:
Vždycky jsem se zajímal o abstraktní malbu. Asi jsem unikal figurálnosti baletu i života, takže proto jsem už od úplného začátku chtěl zobrazit určitou náladu nebo pocit nebo určitou vizualizovanou vzpomínku. Moje práce se za těch šestnáct let hodně vyvinula. Tím, jak jsem si začal uvědomovat, co znamená být výtvarník, jak zacházet s nápady, vytvářet série, které potom také moje dílo propojují. Pocity jsou důležité. V baletu máte příběh, ale snažíte se v publiku vyvolat určité pocity, to mě vždycky zajímalo. I když tancujete třeba Prince ve Spící krasavici, snažíte se zosobnit něco, co se nachází mezi vaší vlastní osobností a něčím větším, možná podvědomým.

KSENIA OVSYANICK:
On balet má ale také dost abstraktní jazyk. Mluvíme pomocí pohybů těla, nepopisujeme věci přímo.

ZDENEK KONVALINA:
Mám v hlavě koncepty, se kterými pracuji, a vyvíjejí se. Moje malby jsou hodně abstraktní a minimalistické. Jinak pokud jde o techniku, tak používám akrylátový lak. Tím, že jsem byl hodně dlouho umělcem, nemám potřebu zkoumat sebe sama, jaké je to být umělcem, raději zkoumám plátno, povrch, k čemu mě ten může inspirovat. Je to podobné práci choreografa, který zkoumá jeviště, scénu bez výpravy a rekvizit.

Vy, Ksenie, také hodně přemýšlíte o budoucnosti a další kariéře. Četla jsem, že jste studovala v oblasti podnikání, to je baletu trochu vzdálené.

KSENIA OVSYANICK:
Vím moc dobře, že jednoho dne budu muset taneční kariéru ukončit. A čím dál tím víc si uvědomuji, že musím dělat něco, co bude spojené s uměním a zřejmě i s baletem. Zrovna jsem dokončila studium obchodu a ekonomie. Mám ráda organizační činnost, její kreativní část a potřebovala jsem studium pro praxi. Máme za sebou už několik projektů, takže je jen přirozené naučit se něco o produkci a propagaci, zvlášť v dnešní době, kdy je budování značky tak důležitá součást našich životů. Úspěch je založený na značce, na jménu, ať už jste na volné noze nebo ve velkém souboru. Je to o marketingu, sociálních sítích, ve kterých si člověk utváří svou značku. Takže je určitě důležité myslet i na obchod, i když jste tanečník baletu. V baletním světě vás učí, že když budete dost dobří, stanou se z vás umělci, ale tak to nefunguje. Aby si vás někdo všiml, musíte mu nejdřív říct, že vůbec existujete. A nikdo vás to nenaučí, jak se prezentovat před světem venku.

S tím musím souhlasit. Tanečníci mají potíže s tím, jak prezentovat svou vlastní práci, ani hudebníci a herci nemají takové těžkosti.

KSENIA OVSYANICK:
Možná je to tím, že v oblasti hudby nebo herectví ze školy odcházíte jako člověk, který se o sebe musí postarat, musíte se naučit, jak práci získat. V baletu je to často tak, že když máte štěstí, jdete rovnou do souboru, takže se vlastně jako jednotlivec nemusíte hledáním práce zabývat. Když najdete angažmá hned, je to jednoduché, ale nenaučí vás to už, jak se prezentovat.

ZDENEK KONVALINA:
Představa, že stačí jen být na sále a pracovat, není správná. V určité fázi jsem si to uvědomil, že jsem na sále, že jsem se konečně dostal na úroveň, na kterou jsem chtěl, a nikdo mě nevidí. A v baletním světě je hodně těžké naučit se prezentovat, aby si vás všimli. Ve škole totiž pořád posloucháte, jak nejste dost dobří a někdo jiný je lepší, nemáte ze sebe dobrý pocit. Takže jak potom máte sám sebe propagovat? Pro tanečníky by měl být nějaký kurz, který by je naučil o sobě líp myslet a oddělovat tanec od zbytku života.

Budoucnost tanečníka je tedy v rukou pedagoga…

ZDENEK KONVALINA:
Je to otázka psychologie. Vidíte ten rozdíl na západě, především v Americe. Tam je prostředí nastavené úplně jinak, jako učitel se snažíte dát studentům tu největší podporu. Když přijdete do Států, pořád vám říkají: „Ty to dokážeš“, takže se můžete opravdu zlepšovat.

Je v zahraničí víc podporovaná druhá kariéra tanečníků?

KSENIA OVSYANICK:
Jsou divadla, a je jich čím dál víc, která nabízejí tanečníkům nějaký druh podpory, aby mohli změnit kariéru (career transition). Pokud v souboru pracujete dostatečně dlouho, máte nárok čerpat z fondu, který tanečníkům umožňuje podporu při rekvalifikaci. Myslím, že to se změnou kariéry pomohlo už mnoha tanečníkům, které znám.

ZDENEK KONVALINA
Tanečníci si dnes už skutečně uvědomují, že vyhledávat nové informace a chodit na kurzy je nejen obohatí jako lidi, jako tanečníky, ale že je to důležité pro jejich budoucnost. Pro taneční kariéru existuje chvíle, kdy skončí, a ani není samozřejmé, že tanečník vydrží fyzicky do čtyřiceti let. Myslím, že tanečníkům tenhle koncept dřív nebyl jasný, ale dneska s přístupem na internet a všemi informacemi a příběhy úspěšných lidí, je to jednodušší.

KSENIA OVSYANICK:
Je důležité si uvědomit, že život nekončí ve čtyřiceti. Že ve čtyřiceti nejste příliš staří na nic. Mnoho lidí v tomhle věku naopak zahájí kariéru. Pořád před sebou ještě máte celý život, ale v souboru vás naučí myslet si, že už skončil.

ZDENEK KONVALINA:
Dřív tanečníci chodili po skončení kariéry do důchodu. Ale myšlenka, že když je vám pětačtyřicet, měl byste jít do důchodu, je fakt divná. Člověka to utvrdí v dojmu, že už nemůže mít druhou kariéru, a to prostě není dobře. Dneska je tolik možností. V rámci Evropské unie si můžete jít, kamkoli chcete. Možná, že pro nás je to jednodušší, protože jsme se už přestěhovali tolikrát. Teď jsme se stěhovali z Londýna do Berlína takříkajíc „v kufru“. Prostě jsme pobrali svoje věci natřikrát do letadla. (smích) Dnes je všechno digitalizované, každý mluví anglicky. A když nemyslíte na moc věcí najednou, je mnohem jednodušší dělat změny.

Kde se teď cítíte doma, když jste takoví nomádi?

ZDENEK KONVALINA:
Asi v Londýně. Ksenia tam žila jedenáct let a já mám moc rád ten pocit svobody, který tam panuje. Máme v Londýně byt. Ale teď je tu Berlín, žijeme přítomností. Moje rodina je v Čechách. Mimochodem, všiml jsem si tu jedné věci, která se týká výtvarného umění. Pořád mě hodně překvapuje, jak málo se o českém umění ví, jak málo je české výtvarné umění vidět za hranicemi. Bude tu ještě spousta práce s propagací. Máme kvalitní umění a lidé evidentně stále považují Čechy za národ intelektuálů, velmi sečtělých, vzdělaných v hudbě. A přitom se Češi pořád necítí dost dobří.

KSENIA OVSYANICK:
Dnešní svět je globalizovaný a propojený internetem, je potřeba se prezentovat na mezinárodní úrovni, to rozhoduje o tom, jestli se o národní kultuře ví, nebo neví. Takže země a města, která se nestarají o tuhle svou „mezinárodní přítomnost“, tak nějak zmizí z mapy.

ZDENEK KONVALINA:
A umělci mohou zemi reprezentovat nejlépe, spíš než hokejisté a fotbalisté. Jenže stát investuje raději do sportu. Ale to je problém mnoha zemí. Jenže lidé rádi propagují ty, kteří mají spoustu peněz a slávy. Ta psychologie je postavená na hlavu…

Co nám poradíte vy?

KSENIA OVSYANICK:
Abyste si dovolili větší sny. Máme pár přátel, kteří nás v naší práci podporují, a to je také důležité. Když máte velké sny a snažíte se je uskutečnit, vždycky se někde znenadání otevře nějaká cesta, ale pokud se omezujete nějakou představou, že dosáhnete jen určitého pokroku, tak se přesně to stane a dál se nedostanete. Je to otázka otevřené mysli.

ZDENEK KONVALINA:
Taky mám kolem sebe lidi, kteří říkají, že je bláznovství snažit se dostat do galerií a prodávat umění a živit se malováním… No, tak jsem holt blázen, protože přesně to dělám.

KSENIA OVSYANICK:
Věci mohou být těžké, ale ne nemožné.

ZDENEK KONVALINA:
Je to jako na konzervatoři. Když jsem přišel do Ameriky, najednou to bylo: „Máš pěkný nohy, dobře skáčeš, umíš dobře točit.“ A já jsem z toho byl překvapený, protože ve škole mi nikdo nic takového neříkal. A zničehonic jsem o sobě začal přemýšlet pozitivně. Někdy holt přátelé a učitelé… (významná pauza). Je to všechno psychologie, lidi ji podceňují, na školách se neučí. O českém tanečním školství bych toho mohl říct dost.

Jen povídejte, od toho jsme tady.

ZDENEK KONVALINA:
Minulý rok jsem přijel učit na brněnskou konzervatoř, dva mistrovské kurzy. Bez ohledu na úroveň studentů jsem byl překvapen, že jsou tam někteří stejní pedagogové, kteří tam byli i před těmi dvaceti lety, a že nemají ani trochu nový pohled na výuku klasického tance, jedou pořád úplně tu stejnou metodiku. Ale ona se vyvíjí. I v Petrohradě nebo v Moskvě se pohled na staré věci mění. Technika klasického tance není něco statického, mění se, protože se mění lidské tělo. Jsou nové přístupy k výuce, nové metody. Když jsem byl student, všechno bylo k dispozici jen písemně, což třeba zrovna mně nevyhovuje, protože se líp učím jinak. Třeba když se učím jazyky, musím slova slyšet, nejen opisovat. Ale v naší škole? Pořád ten stejný učitel a učí pořád stejným způsobem. Jenže on se svět změnil, lidé jsou jiní, je potřeba přinášet nové nápady. Samozřejmě mám úctu k pedagogům a jejich práci, vím, že je to strašně těžká práce a nepodceňuji ji, ale… Málokdy potkáte českého tanečníka, který by se dnes dostal v zahraničí na mezinárodní úroveň, protože taneční technika se posunula.

Ale zase, co s tím můžeme udělat my, školy, studenti?

ZDENEK KONVALINA:
Informace jsou, stačí po nich sáhnout. Jsou tu letní kurzy, jako ty, které pořádá Jiří Jelínek nebo Daria Klimentová, ti přivádějí do Prahy dobré pedagogy. A oni jsou ochotní sem přijet nejen na tyhle mistrovské kurzy, jenže školy nemají zájem. A o penězích to není. Školy jsou navenek uzavřené a je jasné, že jsou určití pedagogové, kteří nemají zájem o to, aby k nim na školu přišli lidi, jako jsem já, a začali se jich ptát, proč učí tak a tak. Nechtějí tuto konfrontaci. Ale je skutečně hodně lidí, pedagogů, kteří mají zájem přijet a dávat hodiny. Nejde o kritizování, ale o to, aby si studenti mohli rozšířit obzory. Je tolik věcí, které se kolem klasického tance můžete naučit, a dneska mluví každý anglicky, takže v tom není žádný problém. No možná, že někteří pedagogové a ředitelé vlastně anglicky nemluví. Myslím, že lidé mají celkově strach pozvat někoho, kdo by mohl být lepší než oni. Ale pokud chcete být dobrý manažer, musíte přesně tohle umět udělat.

Jsou pedagogové, na které vzpomínáte rád?

ZDENEK KONVALINA:
Já si samozřejmě jejich práce cením. Vím, že minulost nemůžu změnit, jen doufám, že se některé věci mohou změnit teď. Nevím, jak je na tom Pražská konzervatoř, ale vypadá to, že tam také zůstává všechno při starém. Ale samozřejmě jsem měl dobré učitele, očividně mi dali dobrý základ.

KSENIA OVSYANICK:
Jako tanečník jste především na začátku kariéry výsledkem práce svých učitelů. I když třeba potkáte za svou kariéru jen jednoho dobrého pedagoga, může vám to pomoct k úspěchu. Myslím, že jsme potkali velmi dobré učitele a baletní mistry, a jsme za to rádi. Problém je v tom, že svět baletu se mění a být tanečníkem není jednoduché, takže když mladí odcházejí ze školy, měli by mít trochu širší povědomí o životě. Protože když se nedostanou hned do angažmá, jsou ztracení. Známe samozřejmě mnoho tanečníků, kteří se po škole nedokázali dostat do English National Ballet nebo Royal Ballet a musí jít jinam.

Co většinou tanečníci dělají, když se nedostanou hned do angažmá? Jdou na volnou nohu, nebo dál zkoušejí konkurzy?

KSENIA OVSYANICK:
Obojí. V posledním roce English National Ballet School v Londýně se studenti snaží dostat na konkurzy různých souborů po celém světě. Každý jen celý rok migruje od konkurzu ke konkurzu a snaží se najít angažmá. Někteří se rozhodnou jít na volnou nohu. V Londýně je velký výběr v muzikálových divadlech a představeních muzikálového typu, ve kterých se vyžaduje skvělá taneční technika. Někteří pokračují na univerzitu. Hodně jich jde studovat fyzioterapii, protože pro to mají ze školy dobré základy. Jdou studovat cokoli, co se váže k tanci nebo sportu. Když trénujete denně osm let, získáte velké povědomí o tom, jak funguje tělo. Každopádně když chcete něco konkrétního dělat, najdete si k tomu cestu. Jen to chce tu otevřenou mysl, jak jsem říkala.

Jak se vám povedlo skloubit tancování a studium?

KSENIA OVSYANICK:
Šla jsem na Open University, což je instituce, která umožňuje studovat dálkově, takže většinu věcí jsem se z materiálů učila sama, komunikace je většinou online, posíláte jim hotové práce a asi jednou za měsíc se studenti scházejí. Nebolí to. (smích) Ještě předtím, než jsem se přestěhovala do Anglie a šla jsem na English National Ballet School, měla jsem v Rusku dobrou školu a v Anglii jsem ji pak při velvyslanectví dodělala. Chtěla jsem mít ukončené vzdělání, abych mohla jít na vysokou školu, až budu chtít, abych měla jistotu, že tu možnost budu mít.

Vraťme se ještě na chvilku k baletu. Máte nějaké oblíbené role, respektive oblíbený typ rolí?

KSENIA OVSYANICK:
To je těžké, protože ať tančím jakoukoli roli, naučím se ji mít ráda. Ale určitě mám raději dramatické postavy, které procházejí celým příběhem, jako je Julie nebo Manon. Chci si příběh sama prožít a přimět obecenstvo, aby to cítilo spolu se mnou, to je důležité. Je ještě tolik rolí, které můžu objevovat. Třeba jsem si opravdu užívala Medeu, v baletu v produkci English National Ballet. Má takový zvrácený charakter, dokáže být hrozně negativní. Užívala jsem si možnost prozkoumat ji, objevit v ní nějakou lidskost a najít cestu, jak ji ukázat publiku. Její příběh ukazuje, že pro každý čin, který člověk udělá, existuje nějaký důvod.

Snem baletky asi není jen tančit princezny.

KSENIA OVSYANICK:
Myslím, že s tím snem ale začínáme. Vidíte krásnou princeznu v tutu sukýnce a přejete si být tou princeznou. Pak začnete dospívat a uvědomovat si, že chcete být na jevišti skutečnou postavou. Třeba Aurora ze Spící krasavice jako dítě dostane od vil všechny ty krásné dary, vlastnosti, schopnosti, že bude chytrá a šťastná, to zahrnuje krásu ve smyslu být plnou lidskou bytostí. Aurora může být opravdová žena. Já si tuhle nedosažitelnou pohádku užívám, ale jako skutečná postava.

ZDENEK KONVALINA:
Tančit klasické balety je samozřejmě vždycky výzva po technické stránce, ale do baletů, jako je Romeo a Julie nebo Manon, můžete vnést něco víc. A i když tančíte pořád prince, má to svůj vývoj. Když mi bylo třiadvacet, můj Albert byl jiný člověk, než když jsem ho tančil o několik let později. Je zajímavé tančit stále stejné role a nacházet v baletech nové významy nebo v postavách jinou osobnost.

KSENIA OVSYANICK:
Je zajímavé, jakou hloubku můžete najít v těch nejjednodušších příbězích. To je právě to, díky čemu se diváci mohou s postavami ztotožnit, není to jen jako dívat se na pěkný obraz. Všechno, co se v příběhu děje, musí mít svůj důvod.

ZDENEK KONVALINA:
Musíte svou každodenní práci milovat, abyste se do těch příběhů ponořili hlouběji, i do Labutího jezera nebo Louskáčka, protože proč ne?

KSENIA OVSYANICK:
Také si myslím, že pohádkové příběhy mají v sobě morální poselství, které můžeme odhalit a lidem ho vypodobnit, a o to právě jde.

Myslíte si, že tanečníci vnitřně dospívají rychleji než jejich vrstevníci?

KSENIA OVSYANICK:
Rozhodně jsou cílevědomější. Jde o to být absolutně oddaný dennímu rozvrhu, jít si za svým a kromě toho děti, které jdou na konzervatoř, se musí o své kariéře rozhodnout hrozně brzy, v devíti, deseti letech. Je jednodušší, když můžete dokončit střední školu a rozhodnout se, co chcete v životě dělat. Tanečníci tímhle možná opravdu dospívají rychleji.

Dokážete si představit život bez tance?

KSENIA OVSYANICK:
Já bych ani nechtěla. Určitě by bez něj být nějak mohl, ale pro mě je tanec nejpřirozenější způsob vyjádření. I kdybych nebyla baletka, určitě bych se nějakým způsobem hýbala nebo tančila. Tahle profese je neoddělitelnou součástí mého života, protože jsem se pro ni také rozhodla tak brzy. Pak už si nepokládáte žádné otázky, co by kdyby. Jednou jsem se rozhodla, a tak to je. Život je nepředvídatelný, to jistě, kdo ví, co mě může zastavit, ale tanec je součástí mého života.

ZDENEK KONVALINA:
U mě je to stejné. Možná bych zpětně udělal některé věci jinak, ale všechno mě přivedlo tam, kde jsem teď, a nedokážu uvažovat o tom, co jiného bych dělal.

Myslíte si, že je umění nezastupitelnou součástí života každého člověka?

ZDENEK KONVALINA:

No samozřejmě!

KSENIA OVSYANICK:
Je důležité, aby ho člověk součástí svého života dokázal udělat. Přijít o naši kulturu by byla úplně ta nejhorší věc, která by se mohla stát, protože pak by si lidé přestali vážit života i lidskosti, ohledů na sebe navzájem, komunikace, všeho, co umění a kultura vytvářejí. Stali bychom se zvířaty. Je velmi důležité kultivovat to, co nás dělá lidmi. Umění není otázkou peněz, umění je stav mysli.

Děkuji za pozitivní závěr a za myšlenky, které jistě podpoří nejen tanečníky!

 

VIZITKY
Zdenek Konvalina absolvoval brněnskou Taneční konzervatoř. Po krátkém angažmá v ostravském baletu odjel do Spojených států, stal se prvním sólistou Houston Ballet, National Ballet of Canada v Torontu a English National Ballet v Londýně. V Británii získal v roce 2013 National Dance Award. Vynikal v klasickém romantickém baletním repertoáru, v dílech George Balanchina i v dílech „klasiků moderny“, jako je Jiří Kylián, Jerome Robbins nebo William Forsythe. Představil se i na mnoha mezinárodních gala představeních (Gala des Etoiles Montreal, Homage aux Stravinsky, Stars of 21st Century Gala, International Ballet Star Galas Taipei / Singapore, Diaghilev Festival, Dance Open Festivals in St. Petersburg, Nijinsky Gala Hamburg World Ballet Festival Tokyo a jiné). Vedle tance propadl i kouzlu malířského plátna a etabloval se ve světě výtvarného umění.
(Zdroj: konvalina.art)

Ksenia Ovsyanick – první sólistka Staatsballett Berlin – studovala na státní baletní škole v Bělorusku a získala stipendium Prix de Lausanne, které jí umožnilo pokračovat na English National Ballet School. Kariéru zahájila se souborem English National Ballet, se kterým se představila nejen na britských scénách, ale v divadlech po celém světě (Opera National de Paris Palais Garner, Royal Opera House Muscat, Bolshoi Theatre, Royal Albert Hall London, Buckingham Palace, závěrečné vystoupení olympijských her v Londýně v roce 2012. Již ve 20 letech zazářila jako Giselle a byla nominovaná na cenu English National Ballet pro mladé umělce. Za titulní roli v Ptáku Ohniváku (chor. George Williamson) získala britskou národní cenu kritiků Critics’ Circle National Dance Award. V roce 2013 byla nominovaná na Prix Benois de la Danse. Vystupuje nejen se souborem, ale také sólově jako host na gala představeních po celém světě.
(Zdroj: ksenia-ovsyanick.com)

www.konvalina.art
www.ksenia-ovsyanick.com