Se Zdenkem Konvalinou a Ksenií Ovsyanick o tanci, malování i druhé kariéře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

ZDENEK KONVALINA:
Asi v Londýně. Ksenia tam žila jedenáct let a já mám moc rád ten pocit svobody, který tam panuje. Máme v Londýně byt. Ale teď je tu Berlín, žijeme přítomností. Moje rodina je v Čechách. Mimochodem, všiml jsem si tu jedné věci, která se týká výtvarného umění. Pořád mě hodně překvapuje, jak málo se o českém umění ví, jak málo je české výtvarné umění vidět za hranicemi. Bude tu ještě spousta práce s propagací. Máme kvalitní umění a lidé evidentně stále považují Čechy za národ intelektuálů, velmi sečtělých, vzdělaných v hudbě. A přitom se Češi pořád necítí dost dobří.

KSENIA OVSYANICK:
Dnešní svět je globalizovaný a propojený internetem, je potřeba se prezentovat na mezinárodní úrovni, to rozhoduje o tom, jestli se o národní kultuře ví, nebo neví. Takže země a města, která se nestarají o tuhle svou „mezinárodní přítomnost“, tak nějak zmizí z mapy.

ZDENEK KONVALINA:
A umělci mohou zemi reprezentovat nejlépe, spíš než hokejisté a fotbalisté. Jenže stát investuje raději do sportu. Ale to je problém mnoha zemí. Jenže lidé rádi propagují ty, kteří mají spoustu peněz a slávy. Ta psychologie je postavená na hlavu…

Co nám poradíte vy?

KSENIA OVSYANICK:
Abyste si dovolili větší sny. Máme pár přátel, kteří nás v naší práci podporují, a to je také důležité. Když máte velké sny a snažíte se je uskutečnit, vždycky se někde znenadání otevře nějaká cesta, ale pokud se omezujete nějakou představou, že dosáhnete jen určitého pokroku, tak se přesně to stane a dál se nedostanete. Je to otázka otevřené mysli.

ZDENEK KONVALINA:
Taky mám kolem sebe lidi, kteří říkají, že je bláznovství snažit se dostat do galerií a prodávat umění a živit se malováním… No, tak jsem holt blázen, protože přesně to dělám.

KSENIA OVSYANICK:
Věci mohou být těžké, ale ne nemožné.

ZDENEK KONVALINA:
Je to jako na konzervatoři. Když jsem přišel do Ameriky, najednou to bylo: „Máš pěkný nohy, dobře skáčeš, umíš dobře točit.“ A já jsem z toho byl překvapený, protože ve škole mi nikdo nic takového neříkal. A zničehonic jsem o sobě začal přemýšlet pozitivně. Někdy holt přátelé a učitelé… (významná pauza). Je to všechno psychologie, lidi ji podceňují, na školách se neučí. O českém tanečním školství bych toho mohl říct dost.

Jen povídejte, od toho jsme tady.

ZDENEK KONVALINA:
Minulý rok jsem přijel učit na brněnskou konzervatoř, dva mistrovské kurzy. Bez ohledu na úroveň studentů jsem byl překvapen, že jsou tam někteří stejní pedagogové, kteří tam byli i před těmi dvaceti lety, a že nemají ani trochu nový pohled na výuku klasického tance, jedou pořád úplně tu stejnou metodiku. Ale ona se vyvíjí. I v Petrohradě nebo v Moskvě se pohled na staré věci mění. Technika klasického tance není něco statického, mění se, protože se mění lidské tělo. Jsou nové přístupy k výuce, nové metody. Když jsem byl student, všechno bylo k dispozici jen písemně, což třeba zrovna mně nevyhovuje, protože se líp učím jinak. Třeba když se učím jazyky, musím slova slyšet, nejen opisovat. Ale v naší škole? Pořád ten stejný učitel a učí pořád stejným způsobem. Jenže on se svět změnil, lidé jsou jiní, je potřeba přinášet nové nápady. Samozřejmě mám úctu k pedagogům a jejich práci, vím, že je to strašně těžká práce a nepodceňuji ji, ale… Málokdy potkáte českého tanečníka, který by se dnes dostal v zahraničí na mezinárodní úroveň, protože taneční technika se posunula.

Ale zase, co s tím můžeme udělat my, školy, studenti?

ZDENEK KONVALINA:
Informace jsou, stačí po nich sáhnout. Jsou tu letní kurzy, jako ty, které pořádá Jiří Jelínek nebo Daria Klimentová, ti přivádějí do Prahy dobré pedagogy. A oni jsou ochotní sem přijet nejen na tyhle mistrovské kurzy, jenže školy nemají zájem. A o penězích to není. Školy jsou navenek uzavřené a je jasné, že jsou určití pedagogové, kteří nemají zájem o to, aby k nim na školu přišli lidi, jako jsem já, a začali se jich ptát, proč učí tak a tak. Nechtějí tuto konfrontaci. Ale je skutečně hodně lidí, pedagogů, kteří mají zájem přijet a dávat hodiny. Nejde o kritizování, ale o to, aby si studenti mohli rozšířit obzory. Je tolik věcí, které se kolem klasického tance můžete naučit, a dneska mluví každý anglicky, takže v tom není žádný problém. No možná, že někteří pedagogové a ředitelé vlastně anglicky nemluví. Myslím, že lidé mají celkově strach pozvat někoho, kdo by mohl být lepší než oni. Ale pokud chcete být dobrý manažer, musíte přesně tohle umět udělat.

Jsou pedagogové, na které vzpomínáte rád?

ZDENEK KONVALINA:
Já si samozřejmě jejich práce cením. Vím, že minulost nemůžu změnit, jen doufám, že se některé věci mohou změnit teď. Nevím, jak je na tom Pražská konzervatoř, ale vypadá to, že tam také zůstává všechno při starém. Ale samozřejmě jsem měl dobré učitele, očividně mi dali dobrý základ.

KSENIA OVSYANICK:
Jako tanečník jste především na začátku kariéry výsledkem práce svých učitelů. I když třeba potkáte za svou kariéru jen jednoho dobrého pedagoga, může vám to pomoct k úspěchu. Myslím, že jsme potkali velmi dobré učitele a baletní mistry, a jsme za to rádi. Problém je v tom, že svět baletu se mění a být tanečníkem není jednoduché, takže když mladí odcházejí ze školy, měli by mít trochu širší povědomí o životě. Protože když se nedostanou hned do angažmá, jsou ztracení. Známe samozřejmě mnoho tanečníků, kteří se po škole nedokázali dostat do English National Ballet nebo Royal Ballet a musí jít jinam.

Co většinou tanečníci dělají, když se nedostanou hned do angažmá? Jdou na volnou nohu, nebo dál zkoušejí konkurzy?

KSENIA OVSYANICK:
Obojí. V posledním roce English National Ballet School v Londýně se studenti snaží dostat na konkurzy různých souborů po celém světě. Každý jen celý rok migruje od konkurzu ke konkurzu a snaží se najít angažmá. Někteří se rozhodnou jít na volnou nohu. V Londýně je velký výběr v muzikálových divadlech a představeních muzikálového typu, ve kterých se vyžaduje skvělá taneční technika. Někteří pokračují na univerzitu. Hodně jich jde studovat fyzioterapii, protože pro to mají ze školy dobré základy. Jdou studovat cokoli, co se váže k tanci nebo sportu. Když trénujete denně osm let, získáte velké povědomí o tom, jak funguje tělo. Každopádně když chcete něco konkrétního dělat, najdete si k tomu cestu. Jen to chce tu otevřenou mysl, jak jsem říkala.

Jak se vám povedlo skloubit tancování a studium?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na