Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (32)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„Mně něco povídejte! Zanedbává děti, svou nemocnou matku, domácnost, mě – a všecko kvůli tomu zpívání. Už jsme se skoro rozváděli. Poslední měsíc chodí k nějakému psychiatrovi, strašný člověk. Můžete mi pomoci? Moc nevydělávám, máme jen starou fordku. A s těmi honoráři za doktora a za hodiny zpěvu nám sotva zbývá na jídlo.“

Slíbil jsem, že se pokusím. Při příští hodině jsem byl trochu zdrženlivější a už ji nechválil. Časem se ke mně „Carmen“ chovala čím dál důvěrněji a kroutila očima. Přišla s nahými rameny – a že to byla ramena! – a vystavovala svoje půvaby. Když se chtěla něco zeptat, naklonila se ke mně u klavíru, odhalila dekolt a podobně. Už jsem toho začínal mít dost, ale nedala pokoj. Manžel je jí lhostejný, stejně se rozvedou, a milence pustila nedávno k vodě.

„A víte proč? Protože chci být zpěvačkou. A jen vy mi můžete pomoci. Proč mě odstrkujete?“

Protože jsem učitel a s vdanou ženou si nebudu začínat. A krom toho je mi váš manžel sympatický. A teď si sakra stoupněte tamhle a zpívejte, ženská hloupá!

Když přišla na další hodinu, cítil jsem, že něco visí ve vzduchu. Zase jsem musel být drsný. „Postavte se a zpívejte, nebo zmizte a už se neukazujte!“ Tu na mě vyletěla, tloukla do klavíru a křičela, že z ní musím udělat zpěvačku a být na ni milý atd. atd. Úplně propadla hysterii, až z toho omdlela. Přenechal jsem ji sekretářce, která ji přivedla k vědomí a poslala domů. Večer jsem napsal stručný dopis, že za těchto okolností s ní nemohu dál pracovat.

Dva dny nato se objevila v manželově doprovodu, aby mi vysvětlila důvod svého chování. Když si stěžovala svému psychiatrovi, jak se k ní chovám příkře, doporučil jí:
Víte, Radamsky kdysi vystupoval v New Yorku v Madison Square Garden před dvaceti tisíci komunisty a zpíval jim sovětské písně. Ti ho pochopitelně vynášeli do nebe a on si na takové zbožňování zvykl. Teď sedí chudák v Los Angeles a živí se dáváním hodin. Nemůže se smířit s tím, jak dopadl, a mstí se na bezbranných žácích. Až na vás bude příště křičet, křičte taky a vyvádějte tak, že dostane strach.“ Tak se podle té rady zařídila. Ale moje trpělivost s frustrovanou Carmen byla vyčerpána.

Později jsem se doslechl, že opustila manžela i děti a utekla s nějakým mladým spisovatelem. Pracovala jako kadeřnice v New Yorku a toho spisovatele živila.

Federal Bureau of Investigation
Roku 1918 jsem se dostal na listinu odsunutých do Ruska, a sice se zdůvodněním, že jsem z Moskvy dostával peníze na propagandu. Jen s pomocí prominentních Bostoňanů, kteří se za mě zaručili, jsem směl zůstat v USA.

Roku 1923 mi odmítli udělit americké občanství kvůli „podvratné činnosti“. Naštěstí mě předseda výboru slyšel zpívat a přimluvil se za mě: „Mr. Radamsky, vy jste dobrý zpěvák a stanete se také dobrým, slušným občanem Spojených států.“ Tomuto muži vděčím za to, že jsem zůstal naživu, směl vystupovat v opeře a na koncertech a dosáhl situace, kdy jsem mohl podporovat rodiče v Evropě.

Ve třicátých letech jsem mohl dostat do Ameriky své dvě sestry a zachránit je tak před nacisty. Dopis Williama Bullitta příslušnému ministrovi v Haagu vyřídil otázku víz.Když jsme Prokofjev, Marie a já roku 1936 vystupovali na americkém vyslanectví, naléhavě mě německý vyslanec odrazoval od návratu do Spojených států přes Německo. Tehdy jsem ale na obtíže nenarazil. Když však obsadili nacisté Holandsko, zůstali by mí rodinní příslušníci, kteří tam žili, možná ušetřeni, kdybych na svých koncertech nezpíval protifašistické písně Hannse Eislera a Stephana Wolpeho. Mé další dvě sestry, jejich manželé i děti zahynuli v plynových komorách. Také můj bratr Leo, básník a docent pro literaturu. Chtěl navštívit svou snoubenku a včas byl varován, že jsou v jejím domě SS; zatkli celou její rodinu. „Když jde ona, půjdu také,“ řekl. Sebrali ho a už se nevrátil.

Můj otec tehdy ležel v nemocnici. Nezabili ho. Ale odepřeli mu léky, a brzy nato zemřel. Matka měla štěstí a umřela přirozenou smrtí, pokud je přirozenou smrtí nemoc, kterou si přivodila hladověním v první světové válce, aby mohla dát najíst dětem. Jen sestry Renja a Ruša se dostaly do bezpečí do krásné Kalifornie.

Roku 1948, ve svých devětapadesáti letech, po období střídání nouze, zklamání a úspěchů, jsem to v Los Angeles konečně „dokázal“. Vedl jsem spokojený život s plodnou uměleckou prací a uznávali mě jako zpěváka, učitele a operního režiséra. Cena, jakou jsem za to musel zaplatit, by nebyla tak vysoká, kdyby se do toho nepřipletl Joseph McCarthy. V Los Angeles byl zvlášť aktivní: deset spisovatelů, kteří se odmítli zodpovídat před Výborem pro neamerickou činnost, nechal zavřít.

Při návratu ze své první koncertní cesty do Moskvy roku 1927 mě zatkli na palubě lodi, vysadili na Ellis Island a postavili před soud. Byl jsem obviněn, že jsem americké občanství získal podvodem. V čem ten podvod měl spočívat, mi nikdo nedokázal říct. Mezi mými soudci byl generál Sweetzer, který mě poznal při mém koncertě v Camp Devons, tehdy mi nabídl místo osobního tlumočníka. Teď se zasadil, aby byla žaloba stažena, a byl jsem zase volný.

Téhož roku byl při návratu z Moskvy zatčen i Theodore Dreiser a obžalován z nemorálního jednání. Před cestou, v Moskvě a při zpáteční cestě se ubytovával s nějakou ženou v téže místnosti. Taková „nemorálnost“ byla tehdy trestná. Soudní síň byla narvaná reportéry a newyorskými prominentními občany. Když přečetli obžalobu, Dreiser povstal ve své imponující skoro dvoumetrové výšce a řekl: „Žaloba odpovídá skutečnosti. Tuto nádhernou mladou ženu jsem měl všude s sebou, ve dne v noci. Ale jak mohu být obviněn, když je přece obecně známo, že jsem už devět let impotentní?“ Sál bouřil smíchem. Žaloba byla stažena a všichni spisovateli gratulovali k impotenci.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto Carl Van Vechten, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat