Šest let s Pražským filharmonickým sborem

S ředitelkou Evou Sedlákovou o tom, jaký byl její pohled na přední český sbor před příchodem k němu a jaký je teď. Ale třeba i o tom, jak vzpomíná na svoje působení na ministerstvu kultury nebo co si myslí o kulturní vyspělosti Čechů.

Před nedávnem jste dovršila u Pražského filharmonického sboru na postu jeho ředitelky šest let. Co vás při tomto konstatování první napadne, samozřejmě kromě poděkování vašim spolupracovníkům a samotnému sboru?

Je to smysluplná práce a jsem ráda, že ji mohu dělat. Samozřejmě, že přináší i běžné, řekla bych provozní, problémy. Ale ty se najdou při každé lidské činnosti a já jsem opravdu ráda, že mohu u současné etapy Pražského filharmonického sboru být a snažit se ho nejen spoluvytvářet, ale i směřovat dál. Poděkování patří i všem kolegům mimo sbor, našim spolupracujícím institucím a zřizovateli, ministerstvu kultury, které nám, alespoň za dobu, kdy tu pracuji, opravdu vychází vstříc.

Co na těch uplynulých šesti letech bylo pro vás nejtěžší a co naopak oproti vašim původním očekáváním nejsnadnější?

Přišla jsem do „sboru“ v okamžiku, kdy téměř neexistovala nějaká vnitřní organizační struktura, bylo potřeba nastavit nejen interní normy, ale i vybudovat tým spolupracovníků. Zároveň byly až na výjimky zpřetrhány kontakty se zahraničními pořadateli. Od samého počátku se mi výborně spolupracuje s hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem, ale toho jsem od počátku chtěla zbavit nadměrné administrativní zátěže a uvolnit mu ruce pro uměleckou práci. Trochu déle, než jsem předpokládala, trvalo sestavit tým, který bude bezproblémově fungovat v komunikaci nejen uvnitř organizace, ale i navenek. Každý, kdo řídil uměleckou organizaci, ví, že to je oříšek. Odborníci znalí svého řemesla (ekonomika, marketing) naprosto nemusí chápat mentalitu umělců. A problém je v tom případě na světě opravdu často. U nás je situace navíc složitější v tom, že nás je v administrativě absolutní minimum a osobní komunikace je naprosto klíčová. Jsem proto opravdu ráda, že nyní fungujeme velmi dobře.

Náš rozhovor má být mimo jiné o různosti pohledů, v čase i místně. V čem se tedy nejvíc lišil váš pohled na Pražský filharmonický sbor zvenčí od řekněme nynějšího pohledu zevnitř?

Pražský filharmonický sbor jsem znala dobře i během mé předchozí práce v České filharmonii. Ale musím se přiznat, že to pro mne byl (mimo vystoupení na pódiu) spíše ten šíleně hučící dav ve vnitřních prostorách Rudolfina. Abych to vysvětlila, filharmonici, pokud nejsou na pódiu, mají k dispozici takzvané ladírny, ve kterých většinou během zkoušek tráví přestávky. Hostující sbor takový prostor samozřejmě nemá, pohybuje se tedy většinou v kantýně nebo na chodbách. Ale vážně: příprava sboru na koncertní vystoupení probíhá v úplně jiném rytmu než příprava orchestrů, z toho vyplývá i odlišný způsob plánování zkoušek a koncertů. I vnitřní organizace sboru se nedá samozřejmě s orchestrem srovnávat. Pěvecké sbory jsou daleko víc sžity se svým sbormistrem než orchestry s šéfdirigenty, případně dirigenty. Čím víc sbor „zevnitř“ poznávám, tím víc si „jejich“ práce vážím.

Nejpalčivější věc pro vás v současné době?

No, to jste mne trochu zaskočil. Opravdu palčivou záležitost snad ani teď žádnou neřeším a jsem za to ráda… Ale záležitostí, kterou bych ráda ještě dotáhla, kterou jsem měla jako prioritu již při prvním výběrovém řízení na post ředitelky a kterou se nepodařilo v prvním období dotáhnout, je trvalé sídlo sboru. Od mého nástupu se snažím najít pro Pražský filharmonický sbor vhodné stálé sídlo. Sbor ho vlastně nikdy neměl. V současné době jsme totiž v nájmu u nestátního subjektu a navíc v nevhodných prostorách. Zkušebna je malá (s nízkým stropem a úzká), umístěná navíc do rušné křižovatky uprostřed města. Po všech možných i nemožných variantách se teď zdá, že se podařilo najít vhodné prostory v areálu Invalidovny. Má to ale zatím zásadní háček, Invalidovna je zatím v majetku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pokud se povede její převod do rezortu kultury, přesněji do majetku Národního památkového ústavu, věřím, že spolu s ministerstvem kultury, které na celé záležitosti spolupracuje, dotáhneme stálé sídlo Pražského filharmonického sboru k úspěšnému konci. Opravdu doufám, že se to podaří. Budeme samozřejmě muset počkat na rekonstrukci, nebude to hned. Ale to nevadí, hlavně, že poté bude sbor konečně zkoušet v odpovídajících podmínkách, navíc v překrásném barokním areálu. Pražský filharmonický sbor si to určitě zaslouží.

Jedna nepříliš snadná otázka na onu různost pohledů: vedle zkušeností z Pražského filharmonického sboru jste tuším jedenáct let působila jako manažerka České filharmonie, ale pracovala jste i na ministerstvu kultury. Jak moc se podle vás liší vnímání priorit české kultury a řešení úkolů s nimi souvisejících ze strany ministerstva a z pohledu kulturních institucí, respektive uměleckých těles či samotných umělců?

Na ministerstvu kultury jsem v devadesátých letech působila pět let, z toho čtyři roky ve funkci ředitelky Odboru umění a knižní kultury. Musím říct, že mě ta práce moc bavila, ale časem jsem získala pocit, že jsem do státní správy příliš „akční“ a navíc, že řídím oblast, kterou bych měla poznat víc „zevnitř“. Pozici ředitele odboru považuji za jednu z nejdůležitějších v ministerské hierarchii. Není na ni tolik „zvenku“ vidět, ale ředitelé odborů mají přirozeně jeden z největších vlivů. Mají nejužší kontakt s oborem a zároveň jsou už dostatečně vysoko v hierarchii ministerstva na to, aby mohli prosazovat své názory. Abyste tomu rozuměl, často jsem měla pocit, že při jednáních s řediteli institucí, ale i s jednotlivými umělci a knihovníky, nemám dost zkušeností „z provozu“ a že se tedy při argumentaci musím spoléhat na názory jiných víc, než bych chtěla. Ať už šlo o tehdy vznikající zákony – knihovnický zákon nebo o již tehdy připravovaný (a do dnešních dnů nerealizovaný) zákon o převodu příspěvkových organizací v kultuře do jiné právní formy nebo o prostá jednání o rozpočtu vznikajících projektů. Proto jsem v roce 1998 kývla na nabídku někdejšího ředitele České filharmonie Jiřího Kováře stát se marketingovou ředitelkou České filharmonie. Osud tomu chtěl, že po necelém roce ve zmíněné funkci mi tehdejší šéfdirigent České filharmonie, Vladimir Ashkenazy, nabídl místo manažerky orchestru. V této funkci jsem pak působila přes deset let. Bez této zkušenosti si svoji dnešní pozici neumím představit.

Ptal jste se ale na vnímání priorit jednotlivých subjektů v kultuře. Priority jsou často rozdílné, ale je důležité, aby na rozhodujících pozicích byli lidé, kteří své oblasti rozumí. Potom se při dobré vůli a naslouchání tomu druhému určitě dokážeme domluvit a nalézat řešení.

Už dlouhá léta, či spíš desetiletí se v kultuře mluví o neudržitelnosti současné formy příspěvkových organizací. I tady znáte obě strany mince – z pohledu zaměstnance i z pohledu nadřízeného orgánu. Zdánlivě banální otázka: proč řešení problémů příspěvkových organizací tak dlouho trvá?

V tom s vámi nemohu tak úplně souhlasit. Nebo alespoň z pohledu organizace velikosti Pražského filharmonického sboru. Nám forma příspěvkové organizace žádná příkoří nepůsobí, naopak. Jsou zde určitá omezení (mzdový limit, hospodářský výsledek podléhá schválení nadřízeného orgánu, a pokud je zvýšený, podléhá rozdělení prostředků do fondů opět schválení a tak podobně), ale který typ formy organizace nějaká omezení nemá? Navíc se domnívám, že největší stesky na téma příspěvkových organizací jsou vlastně stesky na výši finančního příspěvku z rozpočtu zřizovatele. A to změna právní formy nevyřeší. Ptáte-li se, proč řešení trvá tak dlouho, tak podle mého názoru proto, že se nedaří vyřešit zejména otázky majetku současných příspěvkových organizací. Z valné většiny jde o majetek státní nebo obecní, který by přechodem do nové formy nutně změnil vlastníka. To opravdu nemá jednoduchá řešení. Každá organizace je specifická a postihnout je jedním zákonem? Spolu se zmíněným problémem převodu majetku je další překážkou jistě i neexistence zajištěného vícezdrojového financování. Pokud se nepodaří toto vyřešit, změna právní formy současných příspěvkových organizací je velice riziková. Ale hovořím za malou instituci. Ministerstvo kultury v uplynulém roce pokročilo od devadesátých let v předkládání podobného zákona asi nejdál a domnívám se, že projednávání bylo opět odročeno na neurčito…

Největší problémy, které vám to v současné době přináší?

Jednoznačně zmnožení administrativy. To je neuvěřitelné, co se na nás valí různých tabulek k vyplnění, dopisů k vyjádření, změn v postupech při vyřizování žádostí, stále se měnící předpisy, které následně vyvolávají potřebu změny našich vnitřních směrnic… O nárůstu administrativy spojené s centralizovaným zadáváním veřejných zakázek ani nemluvě. Na ministerstvech vznikly celé odbory, které chrlí nové a nové „elektronické papíry“ a těmi nás zahrnují. My ovšem nemáme žádné nové pracovníky, které bychom mohli pověřit jejich zpracováváním. Ani na ně nemáme peníze. To myslím mohu mluvit za všechny ředitele, nejen za sebe.

Prosím o váš pohled ještě na jednu věc: prakticky setrvalé jsou povzdechy nad údajně klesajícím kulturním rozhledem či kulturní úrovní českého národa. Jak to vidíte vy?

Já myslím, že je to taková „trvalka“ nás starších si povzdychnout nad klesající úrovní všeho možného, kulturu nevyjímaje. Ale svět se pořád mění a vyvíjí. Neříkám, že vždy k lepšímu a jak bychom si představovali, ale je to tak. Naším úkolem (alespoň já to tak vidím) je udělat všechno pro to, aby svět byl pro nás a naše nejbližší okolí příjemný, lidský, chcete-li kulturní. Tak myslím, že nestačí povzdechy nad klesající úrovní, ale spíš chuť něco pro ostatní aktivně udělat. Já se stále častěji zamýšlím nad zrychlující se dobou, mořem informací, které se na nás valí a kterým se málokdy dokážeme ubránit. Pořád někam spěcháme. Nedostatek času na vlastní zklidnění, soustředění a uvážené rozhodnutí vidím jako velký problém, možná větší než „klesající kulturní úroveň“.

A řekněme pět hlavních úkolů Evy Sedlákové pro další pětiletí u Pražského filharmonického sboru?

O jednom jsme už mluvili a je jím nalezení trvalého sídla. To je úkol, který mám ještě z předchozího funkčního období. Určitě chceme spolu s kolegy pokračovat v pořádání úspěšné řady samostatných koncertů Pražského filharmonického sboru, která je dramaturgicky objevná, přináší mimo jiné české i světové premiéry nejnáročnějších skladeb určených sborům. Tak doufám, že se nám bude dařit udržet její úroveň i v příštích letech. Pokud jde o uměleckou spolupráci s nejlepšími domácími i zahraničními orchestry, budeme se snažit, abychom pokračovali v našich společných projektech a rozvíjeli i další možnosti spolupráce. Doufám také, že se nám bude dařit prosadit se na zahraničních pódiích nejen v projektech s orchestry, ale i se samostatnými, sborovými koncerty. Určitě máme co nabídnout. Role Pražského filharmonického sboru ve společnosti je nejen umělecká ve smyslu dosahování nejvyšší kvality a jejího předávání posluchačům, ale i edukační. Ráda bych, aby Pražský filharmonický sbor v příštích letech pokračoval ve svých aktivitách určených mládeži. Ať je to Akademie sborového zpěvu, edukativní koncerty nebo pěvecké workshopy ve školách. Bez investice do mládeže, která je v každém oboru lidské činnosti zásadní, si neumím další rozvoj Pražského filharmonického sboru v jedenadvacátém století vůbec představit. Bude mi ctí, pokud budu moct i v příštích letech přispívat k dalšímu rozvoji Pražského filharmonického sboru.

Děkuji za vaše odpovědi, ať se vám i Pražskému filharmonickému sboru daří!

Vizitka:
PhDr. Eva Sedláková vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech působila pět let na ministerstvu kultury jako ředitelka Odboru umění a knižní kultury, poté zastávala jedenáct let pozici manažerky České filharmonie. Založila a dvanáct let spolupořádala festival Hudba v synagogách plzeňského regionu. Od ledna 2011 je ředitelkou Pražského filharmonického sboru.

www.filharmonickysbor.cz