Smetanova Libuše po třiceti letech v Plzni. Tentokrát v Novém divadle

Plzeňský operní soubor uvedl dne 9. května v budově Nového divadla premiéru opery Bedřicha Smetany Libuše. Díla mimořádného nejen pro českou hudbu, ale pro celou symboliku dovršení procesu národního obrození ve druhé polovině devatenáctého století. Vždyť dne 11. června 1881 bylo otevřeno Národní divadlo v Praze, symbol národní emancipace, právě slavnostní operou Libuše. Dílo, které Smetana schovával po celých devět let k zasvěcení budovy Národního divadla. Během této dlouhé doby je nikomu neukázal!

Mezitím prožil velké dobové úspěchy premiér Hubičky, ale i Tajemství. Libuše byla zkomponována ještě před nimi. Spolu s tragickým Daliborem je nejvíce propojena se světem Richarda Wagnera, ovšem osobitě a originálně umělecky přetaveného. Smetana, obdivovatel milníků devatenáctého století – Liszta a Wagnera – zde dosáhl výtečného motivického semknutí. Pro dobu dovršení národní emancipace je zajímavé, že původní libreto bylo napsáno německy Josefem Wenzigem, školním radou, který napsal rovněž první, také německou předlohu k Daliboru. V tom je i jistá ironie doby nacionalismu národního obrození. Smetana ovládl sám češtinu až ve zralém věku, jsa obklopen od dětství dominující němčinou, v níž si psal i své podrobné deníky. Jeho Libuše je o to víc obrovským výrazem národní víry, hrdosti. Spolu s výtečným cyklem symfonických básní Má vlast je zdrojem takové národní síly, jakou nedisponuje žádné jiné dílo našich velmi bohatých hudebních dějin. V tom právě tkví Smetanův obrovský význam pro českou kulturu, který je nezastupitelný vřazením české hudby do kontextu vývojového proudu moderní světové tvorby devatenáctého století.

Tradice interpretace Smetanova díla je v Plzni veliká. V roce 1974 byla Libuše součástí monumentálního jarního cyklu provedení všech Smetanových oper! Ale ještě v roce 1965 nastudoval Bohumír Liška Libuši, kterou tehdy kontroverzně uvedl pro abonentní cykly, což si zajisté Smetana nepřál. Ale po více než osmdesáti letech již žila společnost v diametrálně jiné atmosféře. Měl k dispozici dvě pěvecky suverénní představitelky – Marcelu Machotkovou a Věru Vlčkovou, bednářovsky vřelým Přemyslem byl Josef Hořický. Návštěvnost repríz ale tehdy v pracovních dnech závratná nebyla, byl jsem svědkem všech repríz. Liškova snaha o širší popularizaci díla, o jakousi demytizaci, zcivilnění, byla tehdy naplněna jen do jisté míry. Bude velmi zajímavé sledovat, jak si povede historicky druhý čin v dějinách interpretace Smetanova díla o půlstoletí později, navíc v budově Nového, nikoli historického Velkého, divadla. Hlavním mottem, jak řekl před premiérou v rozhovoru pro Operu Plus režisér Tomáš Pilař (rozhovor najdete zde), je právě slavnostní atmosféra celého roku 2015, Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Takže od roku 1965 podruhé bude v Plzni Smetanova Libuše realizována jako součást abonentního divadelního cyklu. Jistě nám to Smetana z nebe podruhé již promine.

Příprava Libuše v Plzni byla velmi intenzivní. Již na generální zkoušce vládla citelná atmosféra maximálního soustředění všech složek. Inscenaci vedou režijně Tomáš Pilař a Martin Otava. Tomáš Pilař přesně vykreslil záměry v prostoru moderní techniky Nového divadla ve zmíněném rozhovoru. Režie díla se snaží být hodnou jednadvacátého století, v němž žijeme. Neobrací se zpět k alšovskému duchu slavjanofilství bílých říz, dlouhých copů či dřevěných palisád slovanských hradišť. Je sympatická jednoduchostí, přehledností, při zachování stylu báje. Tvoří v zásadě jednoduché vertikálně komponované siluety. Scénu tvoří dokonce dvanáct pojízdných menhirů, plně se užívá moderní technika, kterou Nové divadlo poskytuje. Jednadvacet pohyblivých platforem aktivuje neustálé proměny. Scéna je ale v základu koncipována jednoduše, přehledně. Děj tak dostává magický, fantazijní rozměr, ženskou energii staví jako hlavního hybatele vývoje děje. Tím i sama postava kněžny Libuše je stavěna lyričtěji, což by velmi konvenovalo již velkému pěvci Karlu Bermanovi v roli režiséra, jehož dávnou utkvělou představou byla Krasava jako dramatický antipod lyrické, žensky vnímavé, magicky působivé Libuše.Technika Nového divadla byla předvedena v nejkomplexnější podobě své krátké historie. Pravda, ruku na srdce, ne vždy v duchu funkčnosti, ale ve snaze ukázat, předvést auditoriu možnosti budovy divadla, o němž se stále v kuloárech pochybuje. Zdviže, neustále jsoucí v pohybu, předvádějí, co vše je možné. Ale ze strany druhé, Libuše tak získává jevištní dynamiku, kterou potřebuje pro překonání častých pocitů pódiové statičnosti z minulých dob. Například moc dobře si pamatuji, jak mi nikdy v mladším věku nesedla takzvaná mohylová scéna, jakousi nehybností v totální tmě, která unavuje zrak. Vždy jsem toužebně čekal na prosluněné Stadice jako zlatý hřeb opery. Tentokrát, snad poprvé, mi mohylová scéna připadala koncizní, nikterak nudná statičností. Mohylovou scénu jsem vnímal jevištně pozitivně, podtrhuji jevištně, nikoli auditivními dojmy z nahrávek, kdy CD Klímovy výrazné nahrávky Libuše z roku 1949 jsem před časem na Opeře Plus prezentoval (najdete zde); zůstává hudebně nahrávkou prvotřídní dodnes.

Hudební nastudování Olivera Dohnányiho je zjevně poctivé, pečlivé, plné snahy o přesvědčivou interpretaci. Orchestr v akustice Nového divadla imponuje žesťovými skupinami. Škoda, na generálce zcela bez kazu, na premiéře se pár zbytečných kazů z nervozity vloudilo. Orchestru více vyznívají vrchní polohy harmonie než jeho spodek, ten v akustice trochu zaniká, je upozaděn. Což ale v televizním přenosu může působit jinak. Technika sbírá vše nikoli z dozvuku v prostoru, ale přímo „nakrátko“.  Oproti zmíněné Klímově exkluzivní nahrávce jsou zde tempa mnohdy svižnější, méně v maestosu vyznívá již sama ouvertura, ale to nechápu jako zápor. Hybná tempa jsou mnohde ku prospěchu, ať ve scéně sváru bratrů Chrudoše a Šťáhlava, nebo ve zmíněné mohylové scéně. Mnohde orchestr dostává ve frázování víc plastiky, než dosud míval, více by ovšem vynikla v lepším dozvuku Velkého divadla. Výběr obsazení pro soudobou Libuši ve všech rolích není dnes snadný. Nelze si ze zahraničí nikoho angažovat jako u Verdiho. Kdo by se to chtěl učit v češtině? Česká operní tvorba je v defenzivě. Časy, kdy se hrálo v Národním divadlo všech osm oper Bedřicha Smetany, jsou dávno pryč, interpretační tradice zůstala leda na snímcích Aloise Klímy a Jaroslava Krombholce. Stačí si pustit Klímovu rozhlasovou nahrávku, která se tehdy ale dělala skoro live stylem. Pěstěná tradice se rozplynula kdesi v dýmu jeviště, na který si pan Tomáš Pilař potrpí. Naštěstí panu Dohnányimu dým nebránil v exaktním dirigování, nerozkašlal se chronicky jako na premiéře Verdiho Aidy coby posluchač, když auditorium zahalil hustý dým z jeviště…

Před informacemi o obsazení díla chci upozornit na jistý problém Nového divadla. Ten slyším oproti Velkému akusticky, mnohé hlasy z premiéry by zněly ve Velkém divadle nosněji. Ale druhý fakt je dle mého soudu závažnější. Pěvcům není z auditoria vidět do obličeje. Ten je zcela nezřetelný, ať sedím v desáté, nebo patnácté řadě. Nemohu tedy nijak posoudit výraz, mimiku obličeje, v němž se ale zračí hudební prožitek té které hudební fráze. Nevím, zda by zde nepomohlo ostřejší nasvícení. Ale nejsem jediný, kdo si tohoto záporu povšiml.V obsazení volili inscenátoři pro titulní roli Evu Urbanovou, jistě i z popudu České televize, chtějící hvězdu patřičného jména. Navíc Eva Urbanová má k Plzni silný vztah. A samozřejmě Plzeň k Evě Urbanové. Zde se začala odvíjet její veliká kariéra, sahající až po Met, kterou jí mohou všichni v jejím okolí leda závidět. Paní Urbanová je typ hlasu, který se rodí jednou za dvacet let. Její Libuše je již dnes postavou vedle Marie Podvalové, Aleny Míkové či Gabriely Beňačkové zapsána zlatým písmem. Podala soustředěný, zainteresovaný výkon, předvedla řadu dokonale procítěných hudebních frází, příjemně lyricky modulovaných. Jedna z mála na jevišti ctila dynamiku projevu, tyto momenty hlasové modulace se mi obzvláště líbily! Zastírat fakt, že nejvyšší tóny již nemají lehkost, nadstavbu, neb chci-li mít suverénní há nahoře, musím mít v rozcvičení jasné dé. Jinak jsem odkázán na momentální nervové napětí, zda mi obtížný tón vykouzlí, či nikoli. Eva Urbanová je profesionálkou každým coulem a dovede si poradit, na generálce jí klíčový závěr vyšel lépe. Ale o jejím výkonu, jakožto celku, musím hovořit s úctou maximální! Na generálce ji ani nenapadlo markýrovat jediný tón. Obdivuhodný výkon s jistými limity zenitu, na kterém se nachází, což je jedinou spravedlností života pro kohokoli.Mužem, který nejvíce překvapil, byl Chrudoš Františka Zahradníčka. V prostoru zřetelně největší hlasový fond na jevišti, voluminózní, barevný, srozumitelný. Totéž nemohu ale říci o jeho bratru Šťáhlavovi Valentina Prolata, s dosti nešťastnou parukou jakéhosi divocha, který oproti generálce roli zdramatizoval. Chtěl patrně ukazovat svůj fond, o němž já jistě nepochybuji. Ale tím se právě se Šťáhlavem, v podstatě lyrickým hlasovým typem, míjel. V mohylové scéně dynamicky („On s Krasavou zde, nám kyne blaha naděje, že smíří se“), s menší plastikou frází v mezza voce. Přemysl Martina Bárty disponuje barytonem imponující znělosti, pevnosti a nosnosti v prostoru, je dnes patrně optimálním představitelem role Přemysla v Čechách. Přál bych mu jen více oné vřelosti legendárního Václava Bednáře, jehož se v pořadu na stanici Vltava správně dovolával. Ano, Václav Bednář je pro historii jedničkou mezi Přemysly. Vřelostí i zvláštní samozřejmostí vysokých poloh role (rovněž měl nadstavbu, denní rozsah po bé, pak se ta ges docela lehce tvoří). Ve slavné árii „Ó, vy lípy“ mi trochu chybělo oslovení oné lípy, jako symbolu. V tom jsem zřejmě tradicionalista. Náhle prázdné jeviště se ale snažilo oslovit vycházejícím sluncem. Ideální nebyl zcela pěvecky Radovan od Kamena mostu Jiřího Kubíka, který po velmi pěkné generálce jako by trochu znejistěl v nesnadných polohách této role. Ale líbil se mi představitelsky i hereckým projevem. Mužské představitele doplňoval velmi dobře Jevhen Šokalo jako Lutobor, byť trochu příliš „velkooperně“ rozmáchlý a v dikci přece jen ne tak dokonalý.Pěvecky imponující Krasavou s průrazným, barevným sopránovým fondem vzácně dramatického charakteru se jevila Livia Obručník Vénosová. Měla řadu pěkných pěveckých momentů, její soprán je velmi nosný v prostoru. Zejména v oné zmiňované mohylové scéně, kdy s průrazným fondem a vpravdě bohatýrským zjevem Chrudoše Františka Zahradníčka velmi dobře souzněla. Jen srozumitelnost slova trochu vázla, v prostoru nebylo mnoho rozumět… Ač text znám dokonale zpaměti a mohu si ho snadno všude domýšlet. Titulkovací zařízení ze zásady nikdy nesleduji. Je smutně, že v česky zpívané opeře je nutností. Radmila Jany Foff Tetourové vynikla ztepilým zjevem půvabné ženy a barevným, příjemným mezzosopránem kultivovaných frází. Velmi pěkně si spolu s klarinety vedl kvartet ženců, hlasy se dobře prolínaly. Kvartet plynul svěže s pěknou homogenitou hlasů. Vynikal soprán Radky Sehnoutkové a lehce znějící, příjemný lyrický témbr Tomáše Kořínka.

Sbor se předvedl ve velmi dobrém světle. Zněl vyrovnaně, průbojně v prostoru, s disponovanými soprány ve vypjatých Smetanových partech (Tvrtko Karlovič zastupoval Zdeňka Vimra po dobu jeho rekonvalescence). Celkový dojem byl u mne příznivý již při účasti na generálce, kde zpívalo stejné pěvecké obsazení. Oproti premiéře nenastala žádná změna, což je skoro zázrak. Ač jsem velký konzervativec, co se týče takzvaně moderních režií, tak pojetí Tomáše Pilaře a Martina Otavy mne zaujalo, bylo plné barev, dynamičnosti. Jistě i snahy předvést v plném lesku moderní vymoženosti techniky Nového divadla, o to více, že se o této budově v divadelně-hudebních kruzích stále pochybuje. Proč ne. Efekt prodává, není vždycky zbytečný. A přece jen, žijeme v jednadvacátém století. Ale pro mnoho hudebních milovníků končí nejen opera, ale obecněji nonartificiální hudba obvykle na prahu dvacátého století. Podtrhuji milovníků, o nemilovnících nehovořím! To cítím jako mnohem větší problém opery. Nutné hledání nových jevištních výpovědí, které pokládám za samozřejmost v touze po ozvláštnění, po hledání vnitřní reality klíčových děl, uchopených vždy novými generacemi jinak a nově. Se všemi riziky, kterých ihned využijí nejen nepřátelé. V tom se doba dnešní od oné Smetanovy nijak nezměnila.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Oliver Dohnányi (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Martin Otava, Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Tomáš Pilař
Sbormistr: Trvtko Karlovič
Scénické projekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 9. května 2015 Nové divadlo Plzeň

Libuše – Eva Urbanová (alt. Ivana Veberová)
Přemysl ze Stadic – Martin Bárta (alt. Vratislav Kříž)
Chrudoš od Otavy – František Zahradníček (alt. Adam Leftwich / Jiří Přibyl)
Šťáhlav na Radbuze – Valentin Prolat (alt. Tomáš Černý)
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jevhen Šokalo (alt. Pavel Vančura)
Radovan od Kamena Mosta – Jiří Kubík (alt. Jiří Hájek)
Krasava – Livia Obručník Vénosová (alt. Ivana Šaková)
Radmila – Jana Foff Tetourová  (alt. Eliška Weissová)
1. žnec – Radka Sehnoutková (alt. Vanda Šípová)
2. žnec – Petra Šintáková (alt. Eva Brabcová)
3. žnec – Ivana Klimentová (alt. Jana Piorecká)
4. žnec – Tomáš Kořínek (alt. Jan Adamec)

www.djkt.eu

Foto Pavel Křivánek