Smetanovo barevné Tajemství v Litomyšli mile překvapilo

Národní divadlo moravskoslezské představilo v sobotu 24. června 2017 ve svém druhém operním večeru Smetanovu operu Tajemství, jedno z vrcholných děl autora. Pod taktovkou hudebního ředitele Jakuba Kleckera a v režii šéfa opery Jihočeského divadla Tomáše Studeného. Ostravská opera připravila toto působivé Smetanovo dílo v rámci plánu na smetanovský operní cyklus 2024, což je sice zatím termín velice vzdálený, ale i tak zasluhuje velikou pochvalu.

V časech ansámblových divadel nebyl problém udržovat ze Smetanova odkazu soustavně alespoň čtyři díla, Národní divadlo v Praze bralo jako samozřejmost, že mělo k dispozici kompletní odkaz Smetanův, ale i Janáčkův. I taková Plzeň, čili divadlo podobné charakterem Ostravě, dokázala uvést smetanovský cyklus roku 1974 bez větších problémů. Měla ovšem v interním úvazku šestadvacet sólistů, jejichž povinností bylo obsáhnout široký repertoár v rámci svých pěveckých oborů. Pokud má dnes Ostrava jen šest angažovaných sólistů, jest podobný cyklus takřka gigantickým činem, když navíc Smetana už není přirozenou oborovou výbavou mladších pěvců. Sehnat dobrá obsazení v české tvorbě “lovením” hostů jest pro šéfy zřejmě mnohem obtížnější než v nedávné minulosti.

Pokud šéf ostravského souboru pan Klecker pravil na operní ouvertuře, že z plánu obsazení, které si vytvoří v představě, zůstane v reálu zhruba dvacet procent, musím mu dát za pravdu v pocitech z pěveckých výkonů večera. Pokud bychom měli opravdu nároky minulých dob interpretací Bedřicha Smetany, ovšem včetně šancí natáčení pro rozhlas, gramodesky…  Ano, asi tak dvacet procent by bylo opravdu realitou. Ale my dnes nečekáme zázraky. Na postavu Víta, což ještě není náročností ani Ladislav Podhajský, ale ani Jeník, není mnoho alternativ, na Alfreda v Traviatě v italštině jich bude patrně více, neb je možno získat mladé talenty ze zahraničí, které se ale nebudou chtít učit role česky. A jsme v onom začarovaném kruhu interpretace české klasiky.

O Smetanově Tajemství, které znamenalo roku 1878 pro autora veliký úspěch, tak jako předchozí Hubička, lze říci, že náleží do vrcholné tvorby skladatele. Sám Smetana pokládal své Tajemství za kompozičně nejdokonalejší operu. Typy z prostředí českého maloměsta, quasi komický strašidelný humor romanticky podbarveného děje, ale především motivická semknutost je zde mistrovská. Smetanův dramatický cit, jeho formální konciznost je mimořádná, není třeba nikde provádět škrty. A pokud snad ano, tak jen dílčí, nevýznamné.

Přesně z výše řečené charakteristiky jako by chtěla vzejít tato barevná, půvabná, ale zároveň i flexibilní scéna zjevně silně talentovaného Davida Janoška, zobrazující dobře vnitřní výraz, vnitřní realitu Smetanova díla. Rovněž kostýmy Evy Jiřikovské jsou se scénou barevně příjemně doladěné. Samozřejmě, vše se vždy odvíjí od režijní koncepce, kterou přivezl na sever Moravy šéf opery z jihu Čech Tomáš Studený. Měl šťastnou ruku, vytvořil vkusnou inscenaci, která se snaží jít především do psychologie lidských vztahů, neexperimentuje tam, kde to není potřebné. Ostatně musel vytvořit s ohledem na smetanovský cyklus per futurum inscenaci nadčasovou, kompaktní, bez zbytečných aktualizací.

Copak není námět libreta Elišky Krásnohorské na dnešní dobu jako ušitý? Lidé se hodnotí podle peněz, mamon je dnes určující, za chudobu se lidé stydí, kdo přijede luxusním fárem, je “pán”, kdo jen běžným autem, jest “nikdo”… Hrozné. Ale není to v tomto dávném příběhu až nezvykle aktuální téma? „Ó, plémě, říci tys’ nám příliš chud, s tou hanou dvacet let se potýkám, a život můj je klopot, práce trud… Ač boháčem se býti zdám, a přec jsem chud a zadlužen a chud!” Kolik lidí by si dnes tato slova Kalinovy skvostné árie mohlo denně zapět či aspoň zarecitovat? Takže nechme nicotného povídání, že Smetanovy opery jsou dnes málo nosné. Tajemství jako příběh –  i bez Smetanovy geniální hudby – je přece aktuální až moc!

Tomáš Studený vytvořil zajímavě barvitou inscenaci s pěknou jevištní polyfonií vztahů na konci prvního dějství – Vít s Blaženkou, Jirka zvoník, Skřivánek. Krásně udělaná scéna! Velmi dobře jsou promyšleny i velké ansámblové a sborové scény, vhodně působí i drobná symbolika, podávání košíků z jedné strany jeviště na druhou či ve třetím dějství symbolika chmelové šišky.

Pěvecké obsazení, jak jsem již nerad naznačil, neb mnohem raději píši chválu, není zcela optimem, jaké bychom si přáli pro reprezentativní typ festivalového představení špičkové půdy Smetanovy Litomyšle. Plně obstojí, a to i ve srovnání s osobnostmi zlaté éry české opery, oba barytonisté večera. Oběma bravo! Jevištně působivý Kalina Martina Bárty, s krásně zvučným, nosným barytonem, způsobem frázování, vzornou výslovností, dikcí. Nezapadne mu v prostoru přes orchestr, jemuž se do skutečných pianových dynamik nikterak nechce, ani slovo. Krásně má nastudovánu působivou árii, promyšlenou do detailů. Ale totéž platí v menší roli Mistra zednického Jakuba Kettnera. Dokonalé frázování, bezvadná dikce, srozumitelnost slova na výtečnou! Proč to takhle nejde všude kol dokola? Přidám rovněž plně srozumitelného Víta Tomáše Černého, jehož kantiléna, způsob vedení plynulých, kultivovaných lyrických frází upoutá, včetně pěkného vokálu í, na němž ryze technicky role Víta značně stojí. A velmi hezká mezza voce („Nuž dobrou noc, má beruško, má ženuško“; nebo hebké, blachutovsky kulaté: „Pojď má Blaženko, pojď, buďme chudi spolu..“). Ano, pěvecky kvalitní Vít má zase trochu handicap ve zřetelném jevištním nepoměru otce a syna, holt nemůžeme si dovolit chtít mnoho, pěvecký projev je v opeře přece jen prioritou, není-li zrovna po ruce obé.

V galerii postav Smetanova vyzrálého díla již našlapuji dále jen po špičkách, po jmenovaných třech zřetelných pěveckých osobnostech již po dalších podobných trochu “detektivně” pátrám. Nacházím velmi kultivovanou Pannu Rózu s instrumentálně dokonale vedenými frázemi a příjemně oblými výškami u mezzosopranistky Anny Nitrové, která se ale ne vždy prosazuje přes zvukově hutně znějící orchestr. Tentýž problém stíhal Josefa Škarku v roli Bonifáce v prvním dějství, ale postupně se jeho hlas přece jen více prosadil do prostoru a získával patřičnou nosnost i schopnost tvárné deklamace textu. Vytváří herecky zcela jiný typ postavy, než jsem vídal u mnoha slavných Bonifáců, nikde nepřehrává, zůstává zajímavě seriózním vojenským vysloužilcem. Což se mi velmi líbí! Bonifáců přehrávaných do jakési chtěné komiky za každou cenu jsem viděl dost, takže jsem vděčen za jiný styl uchopení role.

Malina Martina Gurbaľa je impozantní svojí vysokou postavou, ale ležérní výslovnost ho opět odsouvá do časté menší srozumitelnosti. Stačilo by přidat na pevnosti souhlásek, tak jako to přesvědčivě předvádějí pánové Kettner a Bárta. Hloubky ve třetím dějství trochu nesloužily, spodní ef – „ty máš ji hochu rád, nu, já to vím “ – se až podivuhodně vypařilo (třeba to je zmrzlinou na dopoledním trhu v Litomyšli, byť basisté prý bývají v tomto směru odolní). Petr Levíček se hodí svým témbrem, měkkým tenorovým tónem a pěkně seshora nasazovanými štíhlými tóny géček vstupní písně s kytarou – „Ó, slyš to předaleký světe” – pro krásnou buffo tenorovou roli Skřivánka. Nejsuverénněji se mu zřejmě pěvecky tvořilo v písničce s Bonifácem ve třetím dějství, kde byl nosný zvukově a vysoká áčka mu právě zde zněla s příjemnou jistotou.

Blaženka Jany Sibery byla jevištně tvárná, její soprán se v duetech dobře doplňoval s kultivovaným projevem pana Černého. Ocenil jsem velmi Romana Vlkoviče v pěkném, režií vhodně amplifikovaném textu hudebních frází Ducha frátera Barnabáše. Jirku zvoníka vytvořil v krásně režijně vytvářeném finále prvního dějství Petr Němec, Hospodskou byla v inscenaci Ivana Ambrúsová.

Sbor Národního divadla moravskoslezského, rozšířený na šedesátku, zněl solidně a vyrovnaně, především ve druhém dějství ( krásně oblé, plynulé fráze imponovaly zejména v části ženského sboru „Matičko Boží obětuj”), v úvodním sboru třetího dějství neklapala náhle po pauze překvapivě souhra s orchestrem v poměrně přehledných místech, zatímco obtížná, obvykle zapeklitá místa se dařila solidně překlenout (sbormistr Jurij Galatenko).

Pro orchestr opery platí totéž, kdyby mohl se svým talentovaným mladým šéfem Jakubem Kleckerem často natáčet ve studiu a byl by permanentně pod drobnohledem mikrofonů, zmizely by rychle drobné dílčí nepřesnosti v souhře, homogenita zvuku celku by se stala zejména ve smyčcových nástrojích stabilnější a samozřejmou ihned od ouvertury, ne až v průběhu představení. Obdobně tomu bylo u Rossiniho partitury, ale i loni v Braniborech. Čili ono nejde o náhody. Dynamika pian, která chybí a kryje ne zcela nosné spodní a střední polohy některých hlasů, by se promptněji nalezla. Je to především na panu dirigentovi, který řídí představení tempicky dobře, dirigentsky s patřičným nadhledem.

Pokud by šéfové českých operních divadel chtěli zaznamenat orchestr, hrající v širokém spektru dynamiky a ovládající hru v pianech, nechť si zajedou jednou do Musiktheateru v Linci, což není jistě ani Mnichov ani Vídeň, leč typ srovnatelného divadla. Tedy srovnatelného, řekněme raději, že teoreticky. Tamní orchestr piana umí, takže sólisté si je mohou z jeviště bez problémů také dovolit!  Sólisté jsou dnes u nás v Česku hlavně hosté, ale orchestr je domácí, je tudíž více pedagogicky ovlivnitelný dirigentem v každodenní práci. Pokud zalistuji v paměti, líbil se mi orchestr ostravské opery zvukově a souhrou nejvíce ve Smetanově Čertově stěně.

Ostravě patří dík za snahu dramaturgicky a inscenačně oživit tradici Smetanových oper, ostatně kdo jiný to má udělat než české divadlo? Tajemství je barevná, půvabná inscenace, která stojí za vidění. Pěvecké a herecké výkony na jevišti se pohybují ovšem v amplitudách, nejsou tak vyrovnané, jak bych čekal u divadla s honosným adjektivem ve svém názvu. Orchestr Národního divadla moravskoslezského se v obou představeních rozehrál v průběhu večera k velmi solidnímu výkonu, ne však hned od začátku.

Globálně vzato převáží v celkovém dojmu z inscenace pozitivní rysy, k tomu nutno připočítat dramaturgickou odvahu. Jak bylo zřejmé z vřelého ohlasu publika, z něhož jsem měl v době po půlnoci velkou radost, netřeba se obávat české klasiky. Nejen v Ostravě. Po výborné Čertově stěně a loňských Braniborech s otazníky je zde půvabná a příjemně nadčasová inscenace Tajemství.

Hodnocení autora recenze: 80 %

 

Smetanova Litomyšl 2017
Bedřich Smetana:
Tajemství
Dirigent Jakub Klecker
Režie: Tomáš Studený
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr Národního divadla moravskoslezského
Sbor Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 27. dubna 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z představení 24. 6. 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Malina – Martin Gurbaľ
Kalina – Martin Bárta
Panna Róza – Anna Nitrová
Blaženka – Jana Sibera
Vít – Tomáš Černý
Bonifác – Josef Škarka
Skřivánek – Petr Levíček
Mist zednický – Jakub Kettner
Hospodská – Ivana Ambrúsová
Jirka – Petr Němec
Duch frátera Barnabáše – Roman Vlkovič
Dudák – Jiří Dvořák
Tanečníci – Federica Franceschini, Emanuela Giglio, Lore Jehin, Francesco Calipari, Olgert Collaku, Rodion Zelenkov

www.smetanovalitomysl.cz