Starožitnictví, výjimky a propady. Bechtolfův Salcburk

Prostě hezké – hezky prosté
Bilance Salcburského festivalu za mezivládí Svena-Erica Bechtolfa
(Der Kurier – 21. srpna 2016 – Gert Korentschnig)

Ještě deset dní a Salzburger Festspiele 2016 skončí – a tím také období uměleckého vedení Svena-Erica Bechtolfa. Herci a režisérovi Bechtolfovi se během dvouletého interregna podařilo něco zásadního: nesmírně vystupňovat radostné čekání na příštího intendanta, na nové směřování pod vedením Markuse Hinterhäusera.

Jedno musíme v zájmu spravedlnosti přiznat: Bechtolf neměl po předčasném odchodu Alexandra Pereiry, který festival vedl v letech 2012 – 2014, příliš času na přípravu a proto také téměř žádnou reálnou šanci nějaké vize, kterou by snad měl uskutečnit. Přesto je možné rozpoznat jakýsi rukopis, který umělečtí grafologové nepociťují jako právě revoluční.

Starožitnictví
Dvě sezony pod Bechtolfen jsou obrazem naší společnosti a doby. Snažíme se zachovat to, co máme, tím, že klademe důraz na staré hodnoty, nechceme se pouštět do velkého rizika a k novému se zatím stavíme skepticky. Salcburk momentálně, po gigantomanických letech Alexandra Pereiry, zastává nový konzervativismus. Buďme spokojeni s tím, co máme, lehkomyslně si nezahrávejme. Pěkně se zařiďme, třeba u starožitníka, zachovejme naše tradice, nekutejme příliš hluboko, aby se neotevřela nějaká propast. Umění prostě může být hezké – a hezky prosté. Nepolitické. A kdo se proti tomu prohřeší, bude veřejně pokárán.

Styl a elegance jsou samozřejmě důležité. Přesto by mělo být klíčovým úkolem takového festivalu umožňovat na vysoké úrovni něco nového, vytvářet jedinečné konstelace a znatelně se odlišovat od běžného repertoáru. To se však nedělo.

Výjimky
K dobru se musí uměleckému vedení připsat, že dosáhlo úspěchu s aktuálními díly, s operami Dobytí Mexika Wolfganga Rihma roku 2015 a s Andělem zkázy Thomase Adèse letos. Přesto jsou to jen výjimky (a nijak zvlášť inovativní).

Jako největší problém se ukázal cyklus Mozart – Da Ponte, který stál pod špatnou hvězdou už když odstoupil dirigent Franz Welser-Möst. Vznikla sice Bechtolfova profesionální režie (jistě vhodná pro repertoárové divadlo), hudebně však byl výsledek velmi problematický. Dirigenti (s výjimkou Alaina Altinoglu) příliš nezajímaví, v pěvecké oblasti ani náznak nového mozartovského ansámblu. Vinu je z velké části třeba přičíst Pereirovi, většinu ještě plánoval on.

Propady
Slabý článek znamenala nová verze Třígrošové opery roku 2015, z níž byla centrální témata naší doby zcela vyloučena. Brecht a Weil uhlazení do jemna, ani tady žádná politická debata. Právě tak zbagatelizovaná a přikrášlená byla scénická prezentace Lásky Danae Richarda Strausse v režii Alvise Hermanise. Koncertantní provedení soustředěné jen na hudbu by mělo větší smysl než takovéto opatrnictví. Zato veristická opera jako Manon Lescaut se, kontraproduktivně, hrála jen koncertantně.

Zpívala v ní Anna Netrebko, v Thaïs jsme mohli slyšet Plácida Dominga, hvězdy tedy hostovaly. Na nové objevy si ale nevzpomínáme.

V činoherní oblasti se vrátila řada starých mistrů, Bechtolf sám slavil svůj největší úspěch ve hře Ignorant a šílenec Thomase Bernharda.

Koncerty byly velmi rozmanité  i vysoké kvality – ale také zde bylo velmi málo původního. Symptomatickým příkladem je účast Cleveland Orchestra s Welserem-Möstem. Bezprostředně po dvou koncertech v Salcburku následuje Grafenegg (dnes poslední koncert), s programem z velké části identickým se salcburským. Nezaměnitelnost Salcburku už neexistuje.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová